Zastavení č. 5 Údolí a Božena Němcová

Kniha Boženy Němcové je jednoznačně stavebním řádem toho podivného parku. To ona se stala pro tuto část krajiny mírou všech věcí, kodifikací vzhled přírody i staveb. Proměny zámku a jeho okolí, proměny staveb v areálu, byly proto nutně pociťovány jako porušení literaturou dané normy. Proměna mlýna v přádelnu, jako přestavby i přístavby, vztyčený plechový komín, úpravy splavu, nahrazení dřevěné hospody kamennou v polovině minulého století – to vše bylo náhle pociťováno jako „znešvaření“ idylického předobrazu předepsaného Babičkou. Ten pocit devastace se pak snadno po únoru 1948 výslovně ideologizoval… Došlo tehdy k pokusu všechny stavby vrátit do „původního stavu“: porušily se přístavby, mlýnu se vrátilo kolo a naopak ztratil komín, schaumburský obelisk před zámkem byl přesunut na méně významné místo do dolní části parku, Staré bělidlo, zámek i mlýn byly vybaveny zařízením, které mělo co nejvíce odpovídat textu knihy…

            Spolužití Babičky a Ratibořického údolí je až podivně těsné. „Parkový“ charakter údolí skoro odhaluje skrytou zahradní, parkovou kompozici románu (i Němcová jako by na ni mimovolně upozorňovala, když v závěru sama charakterizuje příběh své knihy jako neustálé „vodění“ čtenáře „od myslivny ke mlýnu a zase zpět malým údolíčkem“). A naopak: přesun Babičky spolu s její autorkou do oblasti posvátných národních hodnot („národní světice“ Božena Němcová a její „nejčeštější“, „nejnárodnější“ kniha) proměnil v posvátný prostor i samo okolí.

Vladimír Macura, 1998

Příroda Babiččina údolí není jen pouhou ilustrací knihy Babička. Tvoří nedílný celek s krásou literárního jazyka Boženy Němcové i s jednáním a životem lidí. Neboť žít plně a šťastně znamenalo pro ni žít v souladu s přírodou, tak jak žijí prostí hrdinové její Babičky či jiných, později vytvořených povídek. Milují přírodu, soucítí s ní a jsou touto láskou dokonalí a šťastní.

Existují jisté pochybnosti o okolnostech narození Boženy Němcové. Sama spisovatelka však věřila, že se narodila 4. února 1820 ve vídeňském okrese Alservorstadt jako dcera české služky Marie Magdaleny Terezie Novotné. Nikdo tehdy novorozeňátko, pokřtěné jménem Barbora, radostně nevítal. Rubrika otce v křestním zápise zůstala nevyplněna.

Když v létě 1820 odjížděli novomanželé vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská a hrabě Karl Rudolf von der Schulenburg na své letní sídlo do Ratibořic, doprovázel je i knížecí štolba, Rakušan Johann Baptist Pankel. Pocházel z vesnice Gainfarn jižně od Vídně. S ním jela také Terezie Novotná s malou Barunkou. Rodiče se dali 7. srpna 1820 v kostele v Malé Skalici oddat a Johann Pankel pak Barunku legitimoval. Terezii Panklovou zaměstnala Kateřina Zaháňská službou v zámku a Panklovým vykázala za obydlí staré bělidlo, chalupu č. 6 u tehdejšího zámeckého skleníku. (na stezce je to zastavení 13).

Foto: Martina Kolinská

Przystanek nr 5 Dolina i Božena Němcová

Przyroda Doliny Babuni to nie tylko ilustracja z książki „Babunia”. Stanowi nierozerwalną całość z pięknem języka literackiego Boženy Němcovej oraz z życiem i działaniami ludzkimi. Dla pisarki życie pełnią życia oznaczało bowiem życie w zgodzie z przyrodą, podobnie jak czynią to prości bohaterowie jej „Babuni” czy późniejszych opowiadań, którzy kochają naturę, współodczuwają z nią i poprzez tę miłość osiągają pełnię doskonałości i szczęścia.

Istnieją pewne wątpliwości co do okoliczności narodzin Boženy Němcovej, sama pisarka uważała jednak, że urodziła się 4 lutego 1820 roku w wiedeńskiej dzielnicy Alservorstadt jako córka czeskiej służącej Marii Magdaleny Terezii Novotnej. Kiedy latem 1820 roku nowożeńcy, księżna Wilhelmina Żagańska i hrabia Karl Rudolf von der Schulenburg, wyjechali do swojej letniej rezydencji w Ratibořicach, towarzyszył im książęcy koniuszy, Austriak Johann Baptist Pankel. Pochodził ze wsi Gainfarn, na południe od Wiednia. Pojechała z nim również Terezie Novotná z małą Barunką. Rodzice wzięli ślub 7 sierpnia 1820 w kościele w Małej Skalicy, a następnie Johann Pankel legitymizował Barunkę. Wilhelmina Żagańska zatrudniła Terezię Panklovą jako służącą w pałacu i przekazała Panklom na mieszkanie stary bielnik – dom nr 6 w pobliżu dawnej szklarni pałacowej (na ścieżce oznaczony jako przystanek nr 13).