Kniha Boženy Němcové je jednoznačně stavebním řádem toho podivného parku. To ona se stala pro tuto část krajiny mírou všech věcí, kodifikací vzhled přírody i staveb. Proměny zámku a jeho okolí, proměny staveb v areálu, byly proto nutně pociťovány jako porušení literaturou dané normy. Proměna mlýna v přádelnu, jako přestavby i přístavby, vztyčený plechový komín, úpravy splavu, nahrazení dřevěné hospody kamennou v polovině minulého století – to vše bylo náhle pociťováno jako „znešvaření“ idylického předobrazu předepsaného Babičkou. Ten pocit devastace se pak snadno po únoru 1948 výslovně ideologizoval… Došlo tehdy k pokusu všechny stavby vrátit do „původního stavu“: porušily se přístavby, mlýnu se vrátilo kolo a naopak ztratil komín, schaumburský obelisk před zámkem byl přesunut na méně významné místo do dolní části parku, Staré bělidlo, zámek i mlýn byly vybaveny zařízením, které mělo co nejvíce odpovídat textu knihy…
Spolužití Babičky a Ratibořického údolí je až podivně těsné. „Parkový“ charakter údolí skoro odhaluje skrytou zahradní, parkovou kompozici románu (i Němcová jako by na ni mimovolně upozorňovala, když v závěru sama charakterizuje příběh své knihy jako neustálé „vodění“ čtenáře „od myslivny ke mlýnu a zase zpět malým údolíčkem“). A naopak: přesun Babičky spolu s její autorkou do oblasti posvátných národních hodnot („národní světice“ Božena Němcová a její „nejčeštější“, „nejnárodnější“ kniha) proměnil v posvátný prostor i samo okolí.
Vladimír Macura, 1998
