Zastavení č. 16 Staré bělidlo

Staré Bělidlo - informační bod  

Kdyby člověk zvyklý na hlučný život velkých měst putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok. Já bych tu nechtěl být , leda co růže kvetou. Bože, jakýchpak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebýval spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, například odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě.

            Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken obrácených k východu táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka, plná růží, fial, rezedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad a za ním táhla se louka až k mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdo mnoho vlaštovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za ním táhlo se chrastí a křoví až k splavu nahoru. Okolo stavení vedly dvě cesty. Jedna vozová, kterou mohl nahoru podél řeky až do nejbližšího městečka, malou hodinku cesty vzdáleného. 

            Řeka ta je divoká Úpa, která utíká z hor Krkonošských, vrhajíc se úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc z jedné strany vysoké stráně, porostlé rozličným stromovím.

Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna.

Božena Němcová, Babička

Staré bělidlo. Dřevěná roubená chalupa, krytá šindelem. Podle nápisu na kabřinci ji dostavěl 17. července 1797 mlynář Antonín Ludr (lidové pojmenování Antonína Rudera). Vedle chalupy bylo stavení o dvou místnostech. Roku 1842 prodal Ruder náchodské vrchnosti s mlýnem také bělidlo. Ve čtyřicátých letech 19. století byla u bělidla postavena jednopatrová kamenná panská prádelna.

Do Starého bělidla umístila Božena Němcová děj knihy Babička. Také Staré bělidlo bylo po roce 1945 vybaveno ze sbírek Muzea Boženy Němcové v České Skalici dobovým lidovým nábytkem a zařízením podle spisovatelčina vyprávění. Některé další úpravy budovy i jejího okolí provedlo Filmové studio Barrandov při natáčení dvoudílného televizního filmu Babička roku 1970.

Viktorčin splav. Podoba starého dřevěného splavu byla mnohokrát změněna. Nejprve při stavbě rozsáhlého zavodňovacího systému pro ratibořická luka v letech 1842–1848 a v letech 1847–1875 a později při regulaci řeky na přelomu století, ve dvacátých a padesátých letech 20. století.

Babiččino údolí nekončí za Viktorčiným splavem, ale pokračuje podél řeky Úpy pod rýzmburskými stráněmi k slatinskému mlýnu a pod Červenou Horou, Slatinou, Boušínem a Mstětínem až k Havlovicím pod zříceninou hradu Vízmburku. Údolí zde není tak široké jako v Ratibořicích, louky jsou sevřeny zalesněnými stráněmi, anglický park sahá od ratibořickému zámku daleko do údolí a znenáhla přechází ve volnou přírodu.

Przystanek nr 16 Stary Bielnik

Drewniany dom o konstrukcji zrębowej, kryty gontem. Zgodnie z napisem na naczółku został on zbudowany 17 lipca 1797 roku przez młynarza Antonína Ludra (potoczna forma imienia i nazwiska Antonína Rudra). Obok domu znajdował się dwuizbowy budynek. W 1842 roku Ruder wraz z młynem sprzedał właścicielom majątku w Náchodzie również bielnik. W latach 40. XIX wieku przy bielniku wybudowano jednopiętrową murowaną pralnię dworską.

Właśnie tutaj, w Starym Bielniku, Božena Němcová osadziła fabułę książki „Babunia”. Po 1945 roku Stary Bielnik wyposażono w wiejskie meble z epoki pochodzące ze zbiorów Muzeum Boženy Němcovej w Czeskiej Skalicy, a także przedmioty codziennego użytku opisane przez autorkę. Kilka innych modyfikacji budynku i jego otoczenia zostało dokonanych przez Studio Filmowe Barrandov podczas kręcenia dwuczęściowego filmu telewizyjnego pt. „Babunia” w 1970 roku.

Jaz Wikty (Viktorčin splav). Wygląd starego drewnianego jazu często ulegał zmianie. Najpierw podczas budowy szeroko zakrojonego systemu irygacyjnego łąk w Ratibořicach w latach 1842–1848 oraz w latach 1847–1875, a następnie podczas regulacji koryta rzeki na przełomie wieków oraz w latach 20. i 50. XX wieku.

Dolina Babuni nie kończy się na Jazie Wikty, ale biegnie dalej wzdłuż rzeki Úpy u podnóża zboczy Rýzmburku aż do młyna w Slatinie, a pod Červeną Horą, Slatiną, Boušínem i Mstětínem aż do Havlovic u podnóża wzniesienia z ruinami zamku Vízmburk. W tym miejscu dolina nie jest tak szeroka jak w Ratibořicach, łąki są otoczone przez zalesione zbocza, zaś park angielski sięga od pałacu w Ratibořicach daleko w głąb doliny i płynnie przechodzi w otwarty teren.