21 Břehové porosty
Řeka je dodnes ovlivněna snahou využívat její energii a vodu. Řečiště Úpy bylo v úseku od Viktorčina splavu k České Skalici regulováno, slepá ramena uprostřed nivy byla zasypána. V jižní části nivy Úpy byl v letech 1874–1876 zbudován rozsáhlý systém závlah, tzv. hřbetin, k melioraci luk (k zavodňování, odvodňování a hnojení). Mezi dvěma souběžnými přívodními kanály byl vybudován systém přivaděčů, sběrných struh, propustí a přeronových tabulí.
V nivě, tedy v území ohroženém pravidelným zaplavováním, se nacházejí pouze stavby, které bezprostředně souvisejí s využitím řeky (mlýn, bělidlo, mandl).
Také Babiččino údolí bylo postiženo dodržováním zásady, podle níž se na regulovaných a napřímených říčních tocích pravidelně vyřezávaly všechny dřeviny. Vedlo to k negativnímu účinku příčné cirkulace vodního proudu, k značnému usazování naplavenin na nánosových březích, k rozdírání břehů plovoucími ledovými krami a k narušování přemnoženými ondatrami. Na přímých úsecích řeky vznikaly rozsáhlé nátrže, marně a nákladně opravované záhozy z lomového kamene.
Statut chráněného území později zajistil zpevňování břehů Úpy udržováním, případně novým vysazováním břehových porostů. Kořenové systémy stromů usměrňují a zpomalují prodění vody podél břehu, čímž zmírňují erozi. Na nejvíce exponovaných místech jsou sice i kořeny stromů postupně podemílány, ale celý proces je mnohem pomalejší.
Pro zpevňování nárazových břehů jsou nejvhodnější porosty olše lepkavé, na přímých úsecích je ideální smíšený porost olše lepkavé i šedé, jasanů, jilmů, klenů, jív a střemchy. Nánosové břehy je účelné ponechávat bez dřevin i vysokého bylinného porostu, aby se dosáhlo jejich mírného spádu.
Souvislé břehové porosty olší zvyšují samočisticí schopnost řeky jednak působením spirálových proudů tvořících se podél jejich kořenových systémů, jednak produkcí velkého množství kyslíku. Největšího samočisticího účinku dosahuje Úpa v místech, kde břehové porosty navazují přímo na svahové lesy.