Zastavení č. 13 Byt rodiny Panklovy u zámeckého skleníku
Mé krásné mládí, sladká samota, ve které jsem žila, prosté vychování, jakého jsem požívala, krátce ideální dívčí život, ta čistá, krásná poezie, ráj našeho života – to to bylo! Nikdo z vás nevidí, milé Ratibořice tak krásnými jako já! Vy vidíte v nich jen prózu skutečnosti, mně zůstaly rájem! Každý kámen, každou květinu vidím ještě, jak byly, dokud jsem byla děvčetem, děvčetem plným obrazivosti.
Z dopisu Boženy Němcové sestře Adéle 21. listopadu 1856
Babička Boženy Němcové je dílo natolik realistické, že je většina čtenářů pokládá za věrný obraz života a osudů lidí a neuvědomuje si, že jde o dílo umělecké, přetvořené z reality snem a fantazií. Proto se někteří odborníci obávali a dosud obávají, aby se konfrontací se skutečností z něho nesetřela poezie, aby čtenáři nebyli rozčarováni. Božena Němcová však takové ochrany nepotřebuje, neboť její velikost je právě v tom, jak dovedla strohou realitu přetvořit nenapodobitelnou tvůrčí silou v novou, vyšší skutečnost uměleckého díla. Nejvyššího účinku dosáhla právě tam, kde se mohla opřít o vlastní hluboké zážitky, kde se mohla vyzpovídat z velké lásky k české zemi, ke kraji svého dětství, kde se zaposlouchala do řeči lidu a nahlédla do jeho nitra.
Většina nejkrásnějších postav jejích povídek skutečně žila. Žila i babička Magdalena Novotná, prostá venkovanka, předčasně utrmácená klopotným životem, ale teprve umění její vnučky z ní vytvořilo literární typ a národní symbol. Také všichni ostatní obyvatelé Ratibořic, tak důvěrně známí čtenářům Babičky, žili prostým a nenápadným životem a byli by dávno zapomenuti, kdyby z nich Božena Němcová nevytvořila hrdiny povídky. Sama vyrostla svým literárním dílem z dcery panského štolby a služky v největší českou spisovatelku a její život se změnil v legendu nejen o bídě a trápení, ale i o boji, hrdinství a slávě.
Původní panské bělidlo, kde Panklovi bydleli po příjezdu do Ratibořic v létě 1820 a kde Barunka prožila šťastné dětství s milovanou babičkou, stávalo poblíž starého zámeckého skleníku vedle ovocné zahrady. Kolem roku 1830 nařídila vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská panské bělidlo (čp. 6) i skleník, (čp. 6a) zbořit, zrušit ovocnou zahradu a nedaleko zbořeného bělidla přikázala postavit nový skleník s bytem pro zahradníka. Ke skleníku rozšířila zámecký park a u mlýna zřídila novou zahradu pro pěstování zeleniny a okrasných rostlin, oplocenou vysokou cihlovou zdí.
Panklovým vykázala Kateřina Zaháňská za obydlí vlhký, skoro sklepní byt o dvou
místnostech a tmavé kuchyni (zřízené ze zadní příčné chodby) v přízemí ratibořického dvora pod ratejnou. V novém bytě již babička s Panklovými nebydlela, neboť se s dcerou Terezií neshodla. Odstěhovala se k mladší dceři Johaně do hospodářského dvora a později s ní z Ratibořic odešla – nejprve do Dobrušky a brzy na to do Vídně. Zde žila v rodině svého zetě, slanečkáře Simona Fräntzla, až do smrti. Zemřela dvaasedmdesátiletá 27. března 1841 a byla pochována do společného hrobu na starém, dnes už zrušeném matzleinsdorfském hřbitově ve Vídni.
V přízemí ratibořického dvora žili Panklovi do roku 1845. Odstěhovali se odtud do Zaháně v Dolním Slezsku na panství nejmladší sestry vévodkyně Zaháňské, Dorothey.
V dnešním Starém bělidle, chaloupce čp. 7 u Viktorčina splavu, Panklovi nikdy nebydleli. Božena Němcová v něm prožila roku 1844 krásné prázdniny se svými dětmi. Sem později přenesla v povídce Babička vzpomínky na dětství prožité na starém panském bělidle pod zámkem a vytvořila dílo tak reálné a umělecky dokonalé, že za ním každoročně putují tisíce vděčných čtenářů.