Zastavení č. 15 Mandl a mlýn

Ratibořický mlýn a vodní mandl - informační bod 

Odpoledne chodila babička s dětmi do mlýna; to bylo už jako vyjednáno, děti se na to půldne velmi těšily. Mlynářovic měli také dcerky, v stáří Barunky, říkali jí Mančinka, a to bylo děvče dobré a hravé.

U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lipami; tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Pan otec stál před nimi pohrávaje pikslou, cosi ženám povídaje. Jakmile zahlídli babičku s dětmi okolo struhy přicházet, běžela jim Mančinka vstříc, a pan otec maje již zase pantofle a vyhrnuté nohavice i šedou kamizolu na sobě, šoural se pomalu za ní s žernovskou kmotro. Panímáma ale obrátila se do mlýna, „těm dětičkám něčeho přichystat, aby to dalo pokoj“, při tom dokládajíc. A než přišly, už byl přichystán stolek, buď pod okny, v zahradě nebo na ostrůvku, aneb v zimě v sednici; na stolku byly dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana, a ještě nakonec přinesl pan otec v košíku čerstvě načesaného ovoce anebo panímáma přinesla ošatku suchých křížal a švestek. Káva a podobné panské pití, to nebylo ještě tenkráte mezi lidem v módě.

Božena Němcová: Babička

Rudrův mlýn. Vyženil ho roku 1773 děd Mančinky, starší Barunčiny kamarádky, mlynář Antonín Ruder ze Suchovršic u Úpice. Oženil se s jedinou dcerou ratibořického mlynáře Josefa Hejny, Annou. Roku 1842 prodal jeho syn, pan otec z babičky, mlýn náchodské vrchnosti. Vrchnost dala k mlýnu přistavět empírovou budovu, úpravnu a mandl. Při rekonstrukci mlýna roku v padesátých letech 20. století bylo obnoveno dřevěné mlýnské kolo a doplněno zařízení mlýnice. Místnosti byly vybaveny dobovým nábytkem a předměty podle náznakového vyprávění Boženy Němcové.

Vodní manufakturní mandl. Jediné dochované, provozuschopné zařízení tohoto typu v Česku. Součástí objektu je expozice věnovaná výrobě lněného plátna a jeho zušlechťování. Přízemní budova byla postavena vrchností na místě staršího mandlu, doloženého k roku 1785. Svoji dnešní podobu získala zřejmě v letech 1825–1826. Patrový objekt byl přistavěn v roce 1842. Spolu se sousedním mlýnem byl mandl v 19. století hlavním výrobním zařízením vrchnostenského podnikání v Ratibořicích. Od konce 19. století vrchnost mandl pronajímala. Jan Hroch, který si ho pronajal v roce 1922, rozšířil textilní výrobu i do mlýna. V areálu provozoval do roku 1947 úpravnu textilního zboží.

Przystanek nr 15 Magiel i młyn

Młyn i magiel wodny – punkt informacyjny

Młyn Rudra. W 1773 roku otrzymał go w posagu młynarz Antonín Ruder z Suchovršic u Úpice, dziadek Mančinki, starszej koleżanki Barunki. Ożenił się on z Anną, jedyną córką Josefa Hejny, młynarza z Ratibořic. W 1842 jego syn, ojciec pan z „Babuni”, sprzedał młyn właścicielom majątku w Náchodzie, którzy zlecili dobudowanie do młyna budyku w stylu empire, w którym znajdowała się wykończalnia i magiel. Podczas remontu młyna w latach 50. XX wieku odrestaurowano drewniane koło młyńskie i uzupełniono wyposażenie młyna. Pomieszczenia zostały wyposażone w meble z epoki oraz przedmioty sugestywnie opisane przez Boženę Němcovą.

Magiel wodny. Jest to jedyne zachowane działające urządzenie tego typu w Czechach. Częścią obiektu jest wystawa poświęcona produkcji płótna lnianego i jego uszlachetniania. Właściciele ziemscy zlecili budowę parterowego budynku w miejscu starego magla, który był wzmiankowany już w 1785 roku. Swój obecny wygląd uzyskał on prawdopodobnie w latach 1825- 1826. Piętrowy obiekt dobudowano w 1842 roku. W XIX wieku magiel wraz z sąsiadującym młynem stanowił główny zakład produkcyjny właścicieli tych ziem w Ratibořicach. Od końca XIX wieku magiel był przez nich dzierżawiony. Jan Hroch, który wydzierżawił go w 1922 roku, poszerzył produkcję tekstylną również o budynek młyna. Na terenie tym do 1947 roku prowadził on wykończalnię materiałów tekstylnych.