Krajinu táhnoucí se od České Skalice podél řeky Úpy k severu nazval Babiččiným údolím poprvé roku 1878 smiřický lékař a spisovatel Otakar Jedlička, trvalo však léta, než se toto pojmenování obecně vžilo.
Upadlo v zapomnění, že nedlouho po vzniku první republiky se místní samospráva pokusila vyvolat znárodnění Ratibořic s cílem vyhlásit v údolí národní park a ze zámku vytvořit útulek pro zestárlé spisovatele. Výsledkem těchto snah však byla pouze regulace rozvoje území. Znárodnění zastihlo údolí i s jeho památkami až v padesátých letech 20. století v jiných politických podmínkách. To mělo své výhody i nevýhody! Příroda i památky postupně spadaly pod různé stupně právní ochrany, formální rámec zákona však často nedokázal zabránit devastaci některých objektů v údolí.
Dnes je Babiččino údolí národní přírodní památkou (333 ha), definovanou jako přírodní útvar menší rozlohy, naleziště nerostů nebo vzácných i ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s národním ekologickým i estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk.
Kulturními památkami jsou nemovité a movité věci i jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti i mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Kulturními památkami jsou proto Steidlerův hostinec (Muzeum Boženy Němcové) a areál Barunčiny školy, dále drobné umělecké památky na území celého Českoskalicka. Ratibořické památky jako např. zámek či Staré bělidlo užívají statut národní kulturní památky.
foto: Martina Kolinská
