+420 491 451 285
mbn@ceskaskalice.cz
otevírací doba
Facebook
„Ono není žádné zvíře tak dobré, aby nebylo zlé, jako zase žádné tak zlé není, aby dobré nebylo, jako to u lidí bývá. Je to mýlka, když myslíme, že to zvíře, které má hezkou, mírnou tvář, musí být také dobré, a které se nám nelíbí, že je zlé. Tvářka je mnohdy lhářka ve světě.“
Bývá to obyčej v naší i mnohé jiné zemi, že z venkova zvláště z malých městeček posílají se děvčata sotva dospělá do velkých měst, aby zde jsouce v službě naučily se rozličným způsobům, aby nabyly zkušenosti a snad i jak se říká štěstí své zde našly.
Bylo to v zimě a chumelilo se, jak by cíchu rozpustil; děvčata vesnická pospíchala však navzdor nehodě do své každodenně navštěvované přástvy k sedláku Matějovi, každá měla mezulánku přes hlavu přehozenou, v jedné ruce kolovrátek, v druhé přeslici nesou, některá jen vřetánka a kůžel si nesla. U prahu oklepaly pantoflíčky a chutě vběhly do teplé sednice, kde domácí dcerka lavice pro ně již chystala.
Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu; u kostela je fara, podle ní chalupa kostelníkova, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře.
Před dvaceti lety, když ještě železnic v Čechách nebylo, více bývalo viděti na Vídeňské silnici těžkých nákladních povozů, kteréž výrobky z kraje do císarské rezidencí dovážely a tamodtud jiné potřebné zboží nazpět přivážely.
Stručný obsah příspěvku zde není uveden, protože je tento příspěvek chráněn heslem. Tento příspěvek je chráněn heslem. Pokud chcete zobrazit jeho komentáře, zadejte prosím heslo.
Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.
Sotva se rozbřesklo, byla již Markyta na nohou. Neměla pokoje – hrozný sen děsil ji v noci – a Karla nebyla na loži. Šla se po ní ohlédnout.
Scéna ze společenského života, zvlášť krásné pleti.
Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na těch dvou starších, že budou hezké děvčátka.
Bylo jedno krásné děvčátko a říkali jí Popeluška, protože se na veky po domě paprčila a popelila. Měla otce vlastního a měl ji velmi rád, ale cože, když měla zlou macochu, a, horší macochy, sestru nevlastní, dceru macošinu, která ji neměla ani za mák ráda.
Byl jeden král a královna, a ta královna měla na čele zlatou hvězdu. Měliť se sice manželé velmi rádi, ale bohužel jich blaženost dlouho netrwala. Žalost královu není možná vypovědět ani vypsat, to ví jen ten, kdo ztratil, co miloval.
Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude „se školou“". U nás školy nebylo a děti musely chodit na učení do města hodinu cesty vzdáleného. Ráno šly, večer přišly.
Na hrad Královský byli povoláni malíři, aby vymalovali podobiznu krále Míroslawa. Mladý ten král byl by se rád oženil. Mezi mnohými obrazy, které od princezen a kněžen dostal, byla jedna takové krásy, že pro ni Míroslav od prvního pohlédnutí milosti zahořel, a žádnou jinou za královnu sobě zvoliti nechtěl.
V městech se jásá, drží se slavnost kostelní, vojáci dělají parádu, hraje se, zpívá se, kokardy se šijou a nosí, města se osvětlují. Ten nejchudší nájemník musí mít při iluminaci nejméně čtyry svíčky za oknem – musí – tak to nařizuje pan policajt, sice že se mu okna vytlučou.
Na mlejníšti říkají byla mylá charouzna, patřící ovčáku Ctiborovi. Jednoho dne jel pán z procházky a potkal Ctibora, an velikou jedli na rameně nesl: „Pročpak ty bez mého dovolení mé dříví kradeš?“ – „Bože zachraň! pane rytíři, já ji neukradl, já jsem si ji vytrhl, bych si ji mohl barák trochu pospraviti.“
Byl jeden král a měl tři dcery. Když mu začínala hlava šedivět a tělo bolet, často přemýšlel, která z dcer po jeho smrti by královnou měla býti. Dělalo mu to veliké starosti, neboť měl všechny tři rád.
V jedné vesnici bydlela vdova jménem Fialová. Domek její byl čistý, bílý a spořádán kolkolem, že se mu žádný jiný ve vsi nevyrovnal. Před okny rostla mladá košatá vrba.
Pod pahorkem, pod zeleným Opava se točí; škoda, škoda nastokrát těch jasnomodrých očí!
Ženy české, matky české! Slib si dejme a v něm stůjme: pro blaho své drahé vlasti všecky síly obětujme!
Národní technické muzeum
Uměleckoprůmyslové muzeum
Památník národního písemnictví
Muzeum Náchodska
Muzeum východních Čech v Hradci Králové
Královéhradecký kraj
Státní zámek Ratibořice
Středisko volného času Bájo
Region Adršpach
Kudy z nudy