Sousoší Babička s dětmi
Foto: Martina Kolinská
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela! – Obraz její otisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dokud bude žít v ní! – Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak, ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.
Božena Němcová: Babička
Babičku napsala Božena Němcová v nejtěžší době svého života. Zkrušena bídou, smrtí nejstaršího syna, neustále pod policejním dohledem, úplně bez prostředků, těšila se snem o šťastném dětství v Ratibořicích, snem o kráse a lásce, která je s to spasit svět, a ani netušila, že se Babička stane nejčtenější českou knihou, klenotem české a slovenské kultury, a Babiččino údolí se zámkem, mlýnem a Starým bělidlem jedním z nejnavštěvovanějších míst v Čechách.
Malebná skupina čtyř dětí s babičkou, jak je v kameni zvěčnil Oto Gutfreund, i po letech postojí v údivu, Barunka rozpřáhne ručky, jako by chtěla zachytit krásu celého milého světa kolem, a poutník s pohnutím zašeptá: „Tak tady to tedy bylo.“ Bylo a nebylo. Jako v pohádce.
Sousoší Babička s dětmi Základní kámen k pomníku byl položen v roce 1920 u příležitosti 100. výročí narození Boženy Němcové. Poklep základního kamene provedl při velké národní pouti spisovatel Alois Jirásek. Také slavnostního odhalení pomníku dne 9. července 1922 se zúčastnilo mnoho lidí, spolky a korporace z celé republiky. Velkolepý průvod krojovaných účastníků s alegorickými vozy se vydal do Ratibořic z České Skalice.
Panská hospoda. Původní ratibořická dřevěná hospoda postavená roku 1587, stávala spolu se sousední kovárnou na místě dnešní budovy. V hospodě hospodařil od roku 1738 rod Celbů, roku 1806 ji převzal František Celba s manželkou Annou. Měli dceru, veselou a hezkou Kristlu, kamarádku Barunky Panklové. Kristlin otec postoupil roku 1829 chalupu synu Dominikovi. Dominik postavil v padesátých letech minulého století na jejím místě dnešní, kamennou hospodu. Panskou se stala až roku 1858, když ji majitel prodal princi Jiřímu Vilému Schaumburg-Lippe.
