Muzeum Boženy Němcové
Česká Skalice
Mapa webu
rozšířené vyhledávání
cz

Překlad (translations)

Česká Sklalice

Božena Němcová – Pokus životopisný a literární (5/2)

2. „Národní báchorky a pověsti“

Rok 1843. blížil se ku konci, a zdraví Němcové pořáde se nelepšilo. Přišla zima. Za dlouhých pošmurných večerů vypravovala dětičkám svým báchorky, často za přítomnosti Čejkovy, který ji v nemoci stále obětivě ošetřoval. Vida, jak krásným a poutavým způsobem vypráví, a jsa jist, že lehká duševní práce zdraví jejímu spíše bude na prospěch než ku škodě, vybízel ji, aby báchorky a pověsti napsala. „Čejkou k tomu povzbuzena spisovala pérem i slohem ihned mistrným, bez klopotného začátečnictví pohádku národní za pohádkou.“

I mistr pohádkového slohu a nejlepší znatel jich krásy a ceny kulturní, Karel Jaromír Erben, povzbuzoval Němcovou, aby všecky pohádky, jež v paměti od babičky chová aneb které sama dosud nasbírala a stručně poznamenala, zpracovala. I psala pilně po celou zimu až do léta 1844, kterého se jí bylo rozloučiti s Bohuslavou Rajskou, nejupřímnější přítelkyní svou.

Fr. Lad. Čelakovskému, nesmrtelnému pěvci Ohlasu písní ruských a českých, zvláště pak Růže stolisté, jenž byl professorem slovanských jazyků na universitě vratislavské, zemřela totiž v dubnu r. 1844 milená choť Marie, „růže stolistá“. Bohuslava Rajská památce její sepsala nadšenou báseň. V létě téhož roku přijel Čelakovský do Prahy a nabídl svou ruku ušlechtilé Bohuslavě. Rajská jsouc velice rozrušena a nevědouc sobě rady u věci tak vážné a důležité, chvátala k Němcové o pomoc. Němcová ještě téhož večera poslala list Bohuslavě, který rozhodl. Rajská zasnoubila se Čelakovskému a počátkem r. 1845 za něho se provdala. Němcová pak nevyčkavši ani zasnoubení své drahé přítelkyně, s touhou jela do Ratibořic, aby po dlouhé odloučenosti opět spatřila drahé své rodiče, bratry a sestry a zotavila se v krásném údolíčku.

Do Ratibořic psala Rajská Němcové: „Vy jste mi byla strážným andělem v té bouřlivé noci, kde jsem o samotě stála bez přátel, bez přítelkyně, bez potěchy. Milosrdný Bůh poslal mně vás, přátelská vaše slova rozluštila hádanku srdce mého; celou skoro noc jsem probděla a čtouc nesčíslněkrát váš lístek, ustanovila, rozhodla jsem se a duše moje nabyla opět pokoje. Na změněném chování mém pozoroval Čelakovský, že jsem se již rozhodla. Stala jsem se jeho nevěstou.“

Opět procházela se Němcová po lučinách ratibořických. Okřívala vůčihledě po těžké nemoci a jako dítě veselila a bavila se v kruhu svých drahých. Otec její, ač Němec, upřímně se těšil, že milovaná jeho Barunka u lidu českého tak vážena jest a že i muži učení jí prokazují takovou úctu. Znamenitý a proslulý krajan její, Josef František Smetana,  jsa návštěvou u svého starého přítele Jos. Myslimíra Ludvíka, děkana v Náchodě, sotva že dověděl se o pobytu Němcové v Ratibořicích, „učinil si malý výlet z Náchoda, aby složil vzácné, již tehdy proslulé a věru znamenité mladé paní svou poklonu.“Právě o těch prázdninách konal výlet Jos. V. Frič (nar. 1829), syn dra Jos. Friče, se svým přítelem Podlipským po orličných horách. I navštívili též jdouce z Nového Města nad Metují Němcovou, u níž právě Smetanu zastali. „Ušlechtilá hostitelka zprovodila nás pěkným údolím na silnici k Náchodu, stále nám předbíhajíc, potoky přeskakujíc a trhajíc sobě sem tam kvítka, jež v plnou kytici sebraná zastrčila si za klobouk svůj slaměný. Vše to beze vší koketerie — cítila se tu právě doma, smála se hlasitě, když stanuli jsme v rozpacích před některou na zdař bůh přes potok položenou kladou, již před námi jako kamzík přeběhla — a mezi tím, co ubírali jsme se přes tuto jen krok za krokem, tož zvláště tělnatý Smetana velice opatrně, když Podlipský zpytoval hloubku vody svou španělkou — byla již na protější stráni, kdež urvavši některou vzácnou bylinu, ptala se professora na latinské její jméno, a sama hned přidala, jak lid ji jmenuje a jaké jí vlastnosti přikládá. Šeřilo se již silně, když po časté zastávce a opětné upomínce, podavši nám všem srdečně ruku, odhodlala se sama k návratu; vždyť prý za chvilku vyjde měsíček — netřeba nám tedy míti o ni nejmenších starostí, ostatně jest prý v celé krajině tak povědoma, že by uzamčenýma třeba očima bezpečně domů dospěla.“

I v Ratibořicích pilně psala své pohádky a pověsti, zvláště ty, které byly zdejšího místního původu.

Než zdraví její, jindy tak kvetoucí, bylo již tak podkopáno, že ani v Ratibořicích za péče drahé matinky a laskavého otce úplně ho nenabyla. Píšeť alespoň Rajská Čelakovskému: „Tyto dni jsem od paní Němcové opět lístek obdržela, kterýž mne velmi těšil, neboť mně upřímnou její vroucnost ještě více objevil než první. Zbude-li Ti nějaká chvíle, tedy neopomeň své předsevzetí uskutečniti, vím, že ji dopis od Tebe, můj Ladislave, velmi potěší. A ona zasluhuje potěšena býti, ubohá pořád churaví, ani venkovské povětří, jak píše, dobře účinkovati nechce. Bůh nám ji ošetř!“

V druhé polovici října vrátila se do Prahy. Ježto před zasnoubením drahé své přítelkyně Bohuslavy na venek odjela, přivezla jí z Ratibořic z knížecího skleníku krásnou myrtu. Rajská o tom píše Čelakovskému: „Odpoledne (22. října) vstoupím do pokoje svého a hle! za oknem mým myrta v plném květu; divíc se tomu spatřím mezi větvemi lístek od naší drahé Boženy Němcové a v něm několik veršíčků, jejichž opis, abys její něžnou mysl seznal, Ti přikládám. Píše takto:

I ten sebe menší dárek
z lásky bývá vítaným,
nepohrdni tedy tímto
s vroucím přáním podaným.

Pěsť a chovej něžné kvítko,
vděčně se Ti odmění,
až ozdobí krásným věncem
nevěstu v den svatební.

Až si myrtu vplítat budeš
ve své vlasy havraní,
zdaž Ti srdce přítelkyni
Boženu též připomní?

Srdečnost a laskavost její mne až k slzám pohnula. Kéž by nám ji Bůh dlouho zachoval! Její zdraví bohužel stále se horší a zvláště v nynějším podzimním čase.“ —

Báchorky a pověsti posud napsané Němcová odevzdala K. J. Erbenovi, aby jich použil do své vlastní sbírky. Erben přečet vše bedlivě, vrátil jí je se slovy: „To nejsou žádné pokusy, nýbrž práce již hotové, zaokrouhlené a velmi zdařilé. Cizím bych se ozdoboval peřím, kdybych některou z nich pod svým chtěl uveřejniti jmenem. Radil bych Vám, abyste báchorky ty sama sebrala a vydala. Poskytnu Vám při tom radostně svoje přispění, jak dalece toho budete míti potřebí.“Celou tedy zimu r. 1844 psala Němcová pilně a připravovala báchorky a pověsti k tisku. — Ač zdraví její poněkud se ustálilo, přece zase nové starosti naplňovaly mysl její. Kateřina Zahaňská smlouvou ze dne 8. dubna 1842 prodala panství náchodské za 2,500.000 zl. Jiřímu Vilému, princi ze Schaumburg-Lippe, vymínivši si tříletý pobyt na panství, a nyní stěhovala se do Zahaně v pruském Slezsku. Rodiče Němcové ohlašovali, že dne 20. dubna 1845 na vždy se rozloučí s Ratibořicemi. Němcová ráda by byla jela rozloučit se s nimi a s příbuznými do Ratibořic, než různé práce ji poutaly ku Praze. Čejka jí radil k odjezdu a při té příležitosti k návštěvě lázní na Chudobě (Cudowa), vzdálené 2 hod. cesty od Náchoda v Kladsku.

Ze zprávy té velice potěšena byla Bohuslava, která provdavši se v dubnu toho roku za Čelakovského, dlela již ve Vratislavi.

Než k cestě přece nedošlo. Němcová poslala k rodičům sestru svou Marii, která v Praze účastnila se horlivě s ostatními českými dívkami zvláště ochotnického divadla a zábav ušlechtilých. Manžel Němcové přinášíval totiž den co den neblahou zprávu, že bude ještě téhož roku jinam přeložen. Němcová tedy spěchala, aby pohádky své spořádala; mělyť vyjíti nákladem J. Pospíšilovým. Přátelé dověděvše se, že asi na jisto Němcová se odstěhuje z Prahy, dali ji malovati nejlepšímu mistru českému té doby, J. V. Hellichovi. „Podobizna moje jest již hotova (píše paní Čelakovské) a dle úsudku všech velmi zdařilá. Raději bych byla ovšem visela ve Vašem pokoji, než u pana švakra v tom uměleckém cechu. Stydím se za to, neboť toho ani nezasluhuji. Myslím však, že je to památka přátelům.“

Mimo to měla Němcová mnoho práce, pořádajíc na ten rok almanach českých paní a dívek.

Konečně v červenci r. 1845 vyšly první svazky pohádek a pověstí, jež věnovala Němcová své přítelkyni Bohuslavě. Zajímavo jest, co Němcová sama o nich píše: „Musím hlavu pod ostrý meč kritiky složiti. Jeden povídá, že to není dost národně vypravováno; druhý, že je snad mnoho přidáno, a naše vlastenky mně docela všechno odepřely, že jsem to ani sama nepsala. Můj Bože! Posud se nenarodil člověk, který by se všem zachoval. Já jsem psala své „povídky“, jak je lid povídá, ovšem že některé hloupé zbytečnosti vynechati se musily; snad je to chyba, že jsem to prostě děťátko trochu fábory a kvítím vyšňořila. Ale nemohu si jinak pomoci. Ta jediná „Jak Jaromil k štěstí přišel“, ta není docela národní: kousek látky jsem si pamatovala z dětských let, a že se mi líbila, přidělala jsem si to ostatní sama.“

Pohádkami, jež dosud napsala Němcová, chtěla jen a pouze podati zajímavou, poutavou četbu zvláště vhodnou dětem. Teprve když od Erbena poznala jich důležitost pro lidovědu, jak se z nich zkoumá obrazotvornost lidu, jeho mravní a přírodní názory, jich zajímavá mluva, počala dbáti těchto zřetelů, a to nastalo, když sbírala pohádky na Domažlicku (5. a 6. svazek Sebraných pohádek a pověstí, nákladem J. Pospíšila r. 1846—7.) a na Slovensku.

Pohádky Němcově jsou výbornou pomůckou vychovávací a vzdělávací zejména pro útlá srdce mladistvých čtenářů, zvláště v tom výboru a v té přesné úpravě slovesné, ve které je vydal Frant. Bartoš. Tento význam jejich vystihla hned bystře Bohuslava Rajská, píšíc jí z Vratislavě již jako choť Čelakovského: „Mám Vám říci, jak se mi Vaše „povídky“ líbily? Kéž by podobně Vám každá matka vyprávěti uměla dítkám svým s takovou něžností, upřímností a srdečností a opět s touto ušlechtilostí ve slohu a řeči. Zajisté by se nám vrátily ony dávné časy, které přes vše namáhání a přičinění nám víc a více prchají. Myslím totiž časy, ve kterých národnost ne toliko na ústech, ale ve vroucích srdcích nošena a pěstěna byla, kde dítky bez překážky se vyvinouti mohly v duchu mateřské řeči. Není nepatrnou práce Vaše, jak ji ve své skromnosti nazýváte, nýbrž důležitou na nejvýš. Vy jste ukázala, jak se „povídky“ dětem povídati mají, aby ušlechtily mysl i srdce. Srdečně jsem si přála, byste mohla se podívati do kruhu, když po několik večerův nám Čelakovský pohádky Vaše předčítal. Tu seděly dítky naše kolem stolu, upřeně se dívajíce na tatínka i naslouchajíce slovům Vašim. Ruce jim byly sklesly a sotva si dovolily oddychovati. Každý pocit, každé hnutí mysli, vykouzlené Vašimi slovy, zračilo se na jejich tvářičkách. Pohled na náš kruh byl by Vás zajisté přesvědčil, že práce Vaše jest dobrá a dokonalá.“

Když útoky na Němcovou neustávaly zvláště se strany Jak. Malého, zastal se jí vřele Tyl duchaplnou a srdečnou obranou. „V životě, v národě se ovšem báchorky takto nevypravují — ale proto přece nemůžeme proti právu poetického pojetí a utvoření požadovati, aby jeden jako druhý vyprávěl, aby nesměl jeden věc živěji než druhý pojmouti a plamennějším slovem vysloviti. I při vší básnické výmluvnosti a ozdobě může se krásná pouhá prostota báchorky zachovati. A mimo to myslím, že není národní báchorka historickým dokumentem, na němž by se ani čárky měniti nesmělo, kterouž někdy trochu neobratná ruka naškrtne. Z většího dílu bývá pak vypravování, které se po tak řečeném národním tónu tuze ouzkostlivě namáhá, jenom dětinské a nechutné. Toho všeho není se Němcové strachovati. Ona se chopila jen předmětu z úst národa, a pojavši ho ve svou bytost skrz na skrze, vyvedla z něho takořka nové, ryzí dílo, v ničem původu jeho neublíživši. Tón je měkký, ohebný, podobá se pěkné, umělou rukou vzdělávané květnici — smíme-li báchorku v ústech lidu přirozenou loukou nazvati; a ačkoliv k původnímu materiálu zde onde ze svého pramene přidala, srostlo to s národní trestí v jediný umělecký celek.“ Ta slova byla vzata i lidu českému ze srdce; neb ten zamiloval si pohádky Němcové tou měrou, že se opět a opět znovu vydávají. Poslední vydání jest již osmé.

Jako ballada Němcové Vodník činí přechod k pohádkám, tak zase pohádka o Viktorce je přechodem k povídce. V této pohádce jest pouze základ vzat z podání lidového, ostatní stavba má ráz povídky, a to velice zdařilé. Jest založena, jako mnohé jiné pohádky naše i jinonárodní, na víře v metempsychosi čili stěhování duše z těla do těla nebo do stromu a p., aby se tak očistila z hříchů, které na ní lpěly vinou vlastní nebo cizí.

Také Viktorčina duše přecházela občas ve krásnou zelenou vrbu před domkem. „Jednoho rána, když byla Viktorka v noci zase tak bez známky života ležela, vyšel Vítek s pevným úmyslem ven, vzal ostrou sekeru a rozpřáh se jedním rázem rozťal zelenou vrbu. Bolestné vykřiknutí projelo mu v tom okamžení duší; i odhodil sekeru a uleknut pospíchal do domu.

Tam v náručí matčině viděl ležet svou milenou Viktorku mrtvu. Ostrá sekera zničila jedním rázem život zelené vrby a sličné Viktorky.“

Pohádkou o Viktorce dokazovala již Němcová, jak umění její spisovatelské se zdokonalovalo, a že časem vyspěje ve znamenitou vypravovatelku povídek delších a děje zapletenějšího.

 

Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová: Pokus životopisný a literární. Praha: J. Otto, 1895. (Vzhledem k stáří textu nemusejí obsažené informace odpovídat pozdějším zjištěním.)

Božena Němcová

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Ratibořický zámek

Státní zámek Ratibořice

Mapa Babiččina údolí

Mapa

Kladské pomezí

Kladské pomezí

Českoskalicko

Českoskalicko

Partnerská muzea
Spolupracujeme