V. První pobyt v Praze
1. „Básně“
Sotva že se Němcová usídlila (na Poříčí), navštívila svého lékařského rádce a přítele, dra Čejku, manžel její pak vyhledal si starého svého druha, šlechetného a nezištného Frantu Šumavského. Těmi muži dostala se Němcová do kruhu českých spisovatelů a buditelů. Mužové ti, manželky jejich a některé dívky scházívaly se ku společným úradám ve volné společnosti, obyčejně do bytu některého z nich. Přátelství mezi nimi tak bylo důvěrné a upřímné, že téměř všichni na vzájem si tykali.
Roku 1846 podnětem jejich zřízena Měšťanská Beseda, jejíž prvním předsedou byl dr. Jos. Frič a která posud je střediskem a útulkem české vzdělané společnosti pražské.
Záhy stal se byt Němcových ohniskem české intelligence. „Mladistvá krásná ženuška byla takořka modlou srdcí básnicky naladěných, vše se jí kořilo, vše se jí obětovalo, zraky všech povznášely se k hvězdě tak jasně zářící, vše velebilo duchaplnou paní, jež velké myšlenky o zdar vlasti v srdci svém chovala a v kruhu přátelském konečně vlasti se byla zasvětila.“
Vedle čejky byl Němcové upřímným přítelem klassicky vzdělaný Václ. Nebeský. Oba poznávajíce, že Němcová neobyčejně krásně, souvisle a plynně ve společnosti dovede vypravovati a že duch její jest geniální, jakého dosud nepoznali, vybízeli ji ku práci literární. Nebeský, vida její první pokusy básnické z Polné, sám se uvolil, že ji zasvětí v tajnosti prosodie a metriky české. Němcová byla žačkou přehorlivou a rychle chápavou. Než i v próse třeba bylo Němcové dávati hodiny, ježto v řeči užívala mnoho germanismů a slov nečeských. Čejka vyhledal Němcové znamenitého učitele češtiny, jemuž bylo jméno Pavlas. Manžel její k tomu nejen svolil, ale sám se horlivě s ní učil. A tak celý rok 1842 Němcová věnovala na dovršení svého vzdělání a zvláště k tomu cíli, aby mluvila a psala správně česky. Častým hostem byla v rodině dra Jos. Friče, jehož manželka Johanna upřímně zamilovala si duchaplnou Němcovou. U Fričů scházely se vlastenecké dívky. Tam poznala také jemnocitnou Bohuslavu Rajskou, s kterou až do její předčasné smrti r. 1852 udržovala upřímné a tklivé přátelství. Rajská mocně působila na Němcovou svou neobyčejnou u tehdejších žen vzdělaností, vlasteneckým nadšením a podnikavostí. S veškerou svou energií zasazovala se Rajská o zřízení dívčího ústavu českého, kteroužto školu důležitou také po mnohých a mnohých překážkách založila a sama řídila. Velké zásluhy o Němcovou má však též K. Jar. Erben, přední sběratel národních písní a báchorek českých a sám básník Bohem posvěcený. Ten odhalil Němcové důležitost pohádek, jichž tolik znala od babičky a sama byla sebrala, jejichž však význam teprve v Polné počala chápati. Znenáhla rozšiřoval se obzor jejích vědomostí. Vlasteneckým svým nadšením a neobyčejnou duchaplností dostala se brzo v popředí mezi ženami českými, a nabyla ve všech kruzích vlasteneckých neobyčejné vážnosti. Zvláště Tyl vážil si Němcově velice, ona pak pohlížela k němu se zvláštní úctou jako k muži, jenž ukázal jí cestu života.
Toho roku znova těžce se rozstonala. „Čejka byl k ní povolán. Ležela bez sebe na loži a když se vzkřísila ze mdloby, hrozila se, že má žíti dále… Tu pozdvihla oči a viděla nad sebou obličej Čejkův v slzách stopený. Uzdravovala se zvolna, avšak myslím, že nebyla již nikdy úplně zdráva, ačkoliv bylo její vzezření skvělé. Čejka věnoval jí všecku péči.“ Rovněž dítky její častěji postonávaly; mělať Němcová čtyři děti, Hynka (nar. 1838 v Josefově), Karla (nar. 1839 v Litomyšli), Dorotku (nar. 1841 v Polné) a Jaroslava (nar. 1842). Z té příčiny povolala si k sobě sestřičku svou Marii z Ratibořic, aby jí jednak bděla nad milými dítkami, jednak se s ní potěšila a také slušnějšího vzdělání jí zjednala, než možno bylo ve Chvalkovicích.
Krásný máj vlil novou sílu do zesláblého těla Němcové. Přátelé, jsouce velice pečliví o její uzdravení, uspořádali s ní výlet do obory Hvězdy. Na zpáteční cestě doprovázel ji Nebeský, líče jí tehdejší stav filosofie německé. Došli ku bráně strahovské. Hvězdy jasně svítily, nad Prahou vznášela se lehká pára, z níž probleskovalo na tisíce světel z ozářených oken. S nesčetných věží a věžiček chrámových třpytily se v matném světle báně a kříže. Se zatajeným dechem hleděla Němcová poprvé se strahovské výšiny za krásného večera na Prahu. Pohled ten zůstal jí nezapomenutelný. Duševní obzor otevřel se jí náhle. Jediná rozmluva s mužem vzdělaným v okamžiku nadšené nálady jí postačila k takovému značnému pokroku. Vesmír otevřel se jí. Opojený duch stápěl se v jeho šero, oblétal jeho světla. V tom labyrintu nekonečna zjevil se jí malý, avšak intensivně jasný bod. To byla česká vlast. Ta vlast, kterou babička tak vřele milovala. Byl to český lid. Ten lid, z něhož babička se zrodila, v němžto ona se vyvinula. Němcová přišedši domů, napsala slohu za slohou báseň: „Českým ženám“. Od té chvíle lily se jí z rozechvěných prsou píseň za písní, nadšené, plné citu vlasteneckého.
Tyl uveřejnil báseň „Českým ženám“ v čísle 27. Květů ze dne 5. dubna 1843. Podepsána byla Božena Němcová. Rázem touto svou první básní tiskem vydanou obrátila na sebe pozornost.
Že Němcová zvolila si jméno Božena, kteréž do smrti své podržela, jinak na pracích svých se nepodpisujíc, a pod kterýmž známa jest každému českému čtenáři a čtenářce, má původ svůj ve zvyku od Jos. Liboslava Zieglera zavedeném na oživení citu vlasteneckého a rozšíření jmen národních. Obyčejně dávali si vlastenci a vlastenky jména taková, jež nejlépe slušela povaze jejich. Němcové se „Božena“ mohla líbiti už dle opravdu zbožné povahy její.
Do r. 1843 básněmi obsahu ponejvíce vlasteneckého přispívaly k ruchu českému Marie Antonie, Dobromila Rettigová, Marie Čacká, Vlastimila Růžičková a Bohuslava Rajská. Přičiněním jejich a Němcové vydávány ku plesům českým od r. 1841—47 tak zvané „Pomněnky“, miniaturní to knížečky, kde paní a dívky české své pokusy básnické ukládaly. A tu vynořilo se množství nových jmen s básnickými pokusy (na př. Božislava Svobodová, Marie Pospíšilová, Antonie Šemerová, Ludmila Tichá, Antonie Sálová, Vlastimila Rymavská („Slovenka“), Zdenka Němečková, Zdenka z Vlasti, Milina Hlavsová, Nina Herbstová, Marie Hošková, Milada Němečková a ona tajemná „Slovanka“, o níž nám vypravuje Tyl, atd.). Než mimo Marii Čackou žádná z nich nevynikla v básnictví tak, jak rázem Božena Němcová. Není mnoho těch rozmilých básniček Němcové, všecky však dýší opravdovou poesií, buď nás unášejíce svou silou a přesvědčením vlasteneckým aneb dojímajíce nás svou hloubkou citovou. Forma ovšem jejich není tak dokonalá, jako jsme zatím zvykli, avšak přece dosti uhlazená a přesná. Ukázkou vlasteneckých básní jejích podáváme tuto:
Ženám českým
Ženy české, matky české!
Slib si dejme a v něm stůjme:
Pro blaho své drahé vlasti
Všecky síly obětujme!
Nejen muž buď hrdý na to,
Ze dá všecko pro svou vlast;
Vzhůru, ženy! my též chceme
Na oltář svou oběť klást.
Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
Rámě, sílu — muž má všecko;
Ale outlá, slabá žena
Jen své srdce a — své děcko.
Dítě! toto jméno sladké,
Ženě nebem daný dar,
Matky! nejdražší, co máme,
Dejme vlasti v její zdar.
Prvním slovem lichotivým,
Prvním sladkým celováním
Český zvuk jim v duši vlejme
S vřelým vlasti milováním.
Jmenujme jim slavné otce,
Vylitou pro právo krev,
Řekněte jim, jak se znovu
Hrdě zvedá český lev.
Ať z nich zrostou reci statní,
Jako lípy, jako doubce;
Ať z nich máme Břetislavy,
Práva hájce, zloby zhoubce.
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast,
Vychovati naše děti
Pro tu slavnou drahou vlast.
Nejkrásnější z vlasteneckých jejích básní bez odporu je Slavné ráno; jest i formou nejdokonalejší. Jak mohutně jímá hned její začátek:
Byla noc; však teď již zoře svítí,
Z tmy slovanské začíná se dníti,
Zvony zvučí ku slavnému ránu,
Slovan vstal, na slávy tluče bránu,
Od Urálu k Šumavě,
Od Balkánu k Vltavě
Jeden hlas zní, jedno slunce svítá,
Nové jaro, nový život zkvítá.
Měla vyjíti v č. 63. Květů ze dne 9. srpna 1843, avšak censura ji nepropustila a to proto, že se Němcová opovážila napsati, kterak „Blaník otevírá již svou bránu“.
Z citových písní plná bolu a tesklivé touhy po drahých příbuzných v Ratibořicích a po útulném Starém bělidle jest báseň nadepsaná „Touha“.
Kdy vás spatří oko moje,
Hory drahé, milé hory,
Vás, vy krásné vonné sady,
A ty temné šumné bory?
Pestré luhy, po nichž ráda
Jsem jak děcko běhávala,
Rozmanitých kvítků hojnost
Na věnce si trhávala?
K nebetyčným Krkonošům
Duch můj vzlétá toužebně,
Tam kde moji drazí dlejí,
V té chyšici malebné.
Poslední báseň, kterou napsala, „Vodník“, má látku vzatu z pohádek. Jest to ballada složením i formou velmi zdařilá. Dokazuje jasně, že by byla Němcová jako básnířka velice vynikla, kdyby studiem národních písní se byla mohla tak připraviti, jako K. Jar. Erben.
Pod pahorkem, pod zeleným
Opava se točí;
Škoda, škoda na stokrát těch
Jasnomodrých očí!
Pod pahorkem u potoka
Děvče s matkou sedí
A do chladných bujných vlnek
S toužebností hledí.
„Nech, matičko,nech mě koupat,
Pálí tak slunečko“. —
„Chraniž Pán Bůh! utopíš se,
Má zlatá děvečko.“
Vábné moci neodolá,
Přec ku břehu kráčí;
A již jedna hravá vlnka
Bílé nožky smáčí.
„Nechoď k vodě,“ lká matička,
„Vodník pro tě sáhne,
Do své skleněné komůrky
Pod vodu tě stáhne.“
Proč v té vodě, jak v zrcadle,
Děvče pohled stápí?
Snad ji vlastních tváří růže,
Očko modré vábí?
Ne tak — z tiché tůně jen se
Bledý chlapec dívá,
A kyticí čarokrásnou
Na panenku kývá.
„Ke mně pojď! ty květy ladné
Všecky budou tvoje,
Klenotů a perel dám ti
Jako včelek roje.“
„Pod vodou je ticho, volno,
Budeš se mnou hráti,
A v mém krystalovém zámku
Budem spolu spáti.“ —
Tak ji láká, by po lilii
Ručinkou jen sáhla —
Ta se nahne, nožka klesne —
Již ji vlna stáhla.
Báseň připomíná Goethovu balladu „Der Fischer“, s níž má mnoho podobností, a proto je srovnání zajímavé; překladem ovšem ani napodobením oné básně není. Půvab básní Němcové přiměl Fr. L. Čelakovského k tomuto úsudku: „Ano, ušlechtilá pěvkyně naše! Netajím toho před Vámi a s hrdostí znám se k tomu, že čta první ty čarovné plody Musy Vaší, hluboko jsem sklonil čelo své před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta doba, kde dcery její jsou s to, aby sypaly na její oltář tak blahovonné květy.“ (Z let probuzení III. díl, str. 13.)
Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová: Pokus životopisný a literární. Praha: J. Otto, 1895. (Vzhledem k stáří textu nemusejí obsažené informace odpovídat pozdějším zjištěním.)
