Muzeum Boženy Němcové
Česká Skalice
Mapa webu
rozšířené vyhledávání
cz

Překlad (translations)

Česká Sklalice

Božena Němcová – Pokus životopisný a literární (12/1)

XII. Třetí pobyt v Praze – část první

Z velikého rozčilení, z něhož od června nevycházela, Němcová v Praze opět těžce se roznemohla, až se jí už netušilo. Než duch její zvítězil nad tělem. Ačkoli celou zimu stonala v nedostatku a bídě, přece se z jara r. 1854 alespoň tak zotavila, že mohla pracovati.

Ubytovala se po svém příjezdu do Prahy na Václavském náměstí v domě Anny Ullmannové, vdovy po ranhojiči, kterážto paní byla Němcové neocenitelnou přítelkyní, rádkyní i pomocnicí, jakkolivěk sama neměla majetku mnoho. Hmotné poměry Němcové byly velmi trudné. Manžel nemohl jí měsíčně posílati více než 15 zl., a z toho měla žíti tak četná rodina. „Zásoby v čemkoli,“ píše o svých poměrech, „neměli jsme nikdy; jestliže byl někdy nadbytek, byli také chudí přátelé, kterým pomoci kázala povinnost; žili jsme měsíc od měsíce, proto také nemáme nyní z čeho dosazovati a nouzi cítíme trojnásob. Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hladu nebylo a slušně se mohlo mezi lid jíti; a přece tolik to stojí.“

Ale kalich hořkosti usouzeno bylo Němcové vypiti až na dno.

Prvním říjnem r. 1854 zastaven byl manželu Němcové plat úplně, a Němcová byla v Praze nyní vydána bídě největší. V zoufalství nejvyšším sháněla se skutečně po jakékoliv službě, aby jen drahé dítky uchránila od smrti hladem. Sama píše o tom: „Prodala jsem, co jen jakou takou cenu mělo, dluhy mám, a nyní — nyní dokonce zbavena jsem i toho, co mi mohl měsíčně muž posílat. Na podporu od přátel nemohu se spoléhat, když má každý sám s sebou co dělat v těch těžkých časích. Literatura mne neuživí, napsala jsem povídku delší, ale knihkupci krčí ramenoma, že jsou špatné časy, malý odbyt knih a žeby napřed nemohli nic dáti. Pan pater Štulc slíbil, zaopatřiti mi překládání spisů pro mládež, jež chce Hölzel v Olomúci vydávat; ale také to k ničemu nepřichází. Já mám více prací rozdělaných, které bych mohla dobře odbýti, ale co jest to všecko platno — potřebuji k tomu trochu zotavení mysli: v tak hrubých těžkostech postavenu býti a psáti, není každému dáno. Ženskou prací čeho vydělat, dokonce nemožno. Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy v zdejším blázinci s dobrými výminkami. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řáditi, že nemohou k ní nikoho mimo silnou služku pustit. Tak se mi všecko v niveč obrací. Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že jí vydělám dětem živobytí. Nevím ani, kam se obrátit, co počít!… Doufám, že i mně zase někdy slunce zasvítí, ale kdy to bude a co ještě do té doby zkusím, to jen Bůh ví.“

Čeho Němcová od r. 1853 do své smrti zakusila, jakého zklamání v tak mnohých a mnohých se doznala, to skutečně ví jen Bůh! Slunce jí už nikdy nezasvitlo. Další její život byla jen úmorná noční práce za stálé nemoci a stálé bídy. Dříve tak hledaná a zbožňovaná ve společnosti, stála nyní opuštěna, sotva že jeden druhý z bývalých přátel se k ní znal. Ba bylo i takových dosti, kteří ze škodolibosti rádi viděli, že je Němcová, ta kdysi „zářící hvězda společnosti“, nyní tak hluboce pokořena, ponížena — —

Šlechetný lidumil, děkan Ant. Marek, byl jeden z prvních, který Němcové poslal značnou podporu. Mezi svými přátely učinil též sbírku ředitel české reálky Josef Wenzig, — dary takové však, samy sebou bolestné, nebyly s to, aby odvrátily bídu od Němcové. Zde mohla jen pomoci stálá práce manželu Němcové, kteréž ovšem se dodělati nemohl. Teprv koncem roku 1854 bylo vyšetřování s ním zavedené skončeno, a on vrátil se do Prahy s ročním výslužným 350 zl., které se mu počátkem roku 1855 vyplácelo.

Do nešťastného roku 1854 spadají ony krátké lístky Němcové, v nichž za pomoc prosila. Laskavostí paní Marie Bartelmusové doručen mi takový list, kterého nehodlám uveřejniti, v němž prosí — — za honorář. List počíná: „Nemrzte se na mne, že Vás obtěžuji prosbou; nemohu si ale věru pomoci, neboť nemám krejcaru v domě“…

Doba souvěká zřídka kdy spravedlivě oceňuje výkony mužů a žen vynikajících, obyčejně jich nedoceňujíc. Toho důkazem jsou nám dějiny věd a umění všech národů.

Život bývá jim ztrpčován stále útoky a nepřízní osobních, často velmi jízlivých protivníků. Toho také plnou měrou zakoušeti bylo nyní tak nešťastné Němcové.

Dosud však si netroufali veřejně vystupovati; teprv nyní, kdy osud se jí dotkl rukou nemilosrdnou, zbaviv ji všeho, čemu širý dav se koří, nimbu úřadu mužova, majetku, mladosti, obdivu, přestali vážiti i její zásluhy buditelské, společenské, literární, ceniti velkého jejího ducha, vzácné ušlechtilé srdce, velebnou a ryzí povahu a hledali bláto na pokálení její osobní cti. Kdo by tu nevzpomněl málem podobného osudu příbuzného jí veleducha Bedřicha Smetany?

 

Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová: Pokus životopisný a literární. Praha: J. Otto, 1895. (Vzhledem k stáří textu nemusejí obsažené informace odpovídat pozdějším zjištěním.)

Božena Němcová

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne

Ratibořický zámek

Státní zámek Ratibořice

Mapa Babiččina údolí

Mapa

Kladské pomezí

Kladské pomezí

Českoskalicko

Českoskalicko

Partnerská muzea
Spolupracujeme