XII. Třetí pobyt v Praze – část první
Z velikého rozčilení, z něhož od června nevycházela, Němcová v Praze opět těžce se roznemohla, až se jí už netušilo. Než duch její zvítězil nad tělem. Ačkoli celou zimu stonala v nedostatku a bídě, přece se z jara r. 1854 alespoň tak zotavila, že mohla pracovati.
Ubytovala se po svém příjezdu do Prahy na Václavském náměstí v domě Anny Ullmannové, vdovy po ranhojiči, kterážto paní byla Němcové neocenitelnou přítelkyní, rádkyní i pomocnicí, jakkolivěk sama neměla majetku mnoho. Hmotné poměry Němcové byly velmi trudné. Manžel nemohl jí měsíčně posílati více než 15 zl., a z toho měla žíti tak četná rodina. „Zásoby v čemkoli,“ píše o svých poměrech, „neměli jsme nikdy; jestliže byl někdy nadbytek, byli také chudí přátelé, kterým pomoci kázala povinnost; žili jsme měsíc od měsíce, proto také nemáme nyní z čeho dosazovati a nouzi cítíme trojnásob. Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hladu nebylo a slušně se mohlo mezi lid jíti; a přece tolik to stojí.“
Ale kalich hořkosti usouzeno bylo Němcové vypiti až na dno.
Prvním říjnem r. 1854 zastaven byl manželu Němcové plat úplně, a Němcová byla v Praze nyní vydána bídě největší. V zoufalství nejvyšším sháněla se skutečně po jakékoliv službě, aby jen drahé dítky uchránila od smrti hladem. Sama píše o tom: „Prodala jsem, co jen jakou takou cenu mělo, dluhy mám, a nyní — nyní dokonce zbavena jsem i toho, co mi mohl měsíčně muž posílat. Na podporu od přátel nemohu se spoléhat, když má každý sám s sebou co dělat v těch těžkých časích. Literatura mne neuživí, napsala jsem povídku delší, ale knihkupci krčí ramenoma, že jsou špatné časy, malý odbyt knih a žeby napřed nemohli nic dáti. Pan pater Štulc slíbil, zaopatřiti mi překládání spisů pro mládež, jež chce Hölzel v Olomúci vydávat; ale také to k ničemu nepřichází. Já mám více prací rozdělaných, které bych mohla dobře odbýti, ale co jest to všecko platno — potřebuji k tomu trochu zotavení mysli: v tak hrubých těžkostech postavenu býti a psáti, není každému dáno. Ženskou prací čeho vydělat, dokonce nemožno. Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy v zdejším blázinci s dobrými výminkami. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řáditi, že nemohou k ní nikoho mimo silnou služku pustit. Tak se mi všecko v niveč obrací. Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že jí vydělám dětem živobytí. Nevím ani, kam se obrátit, co počít!… Doufám, že i mně zase někdy slunce zasvítí, ale kdy to bude a co ještě do té doby zkusím, to jen Bůh ví.“
Čeho Němcová od r. 1853 do své smrti zakusila, jakého zklamání v tak mnohých a mnohých se doznala, to skutečně ví jen Bůh! Slunce jí už nikdy nezasvitlo. Další její život byla jen úmorná noční práce za stálé nemoci a stálé bídy. Dříve tak hledaná a zbožňovaná ve společnosti, stála nyní opuštěna, sotva že jeden druhý z bývalých přátel se k ní znal. Ba bylo i takových dosti, kteří ze škodolibosti rádi viděli, že je Němcová, ta kdysi „zářící hvězda společnosti“, nyní tak hluboce pokořena, ponížena — —
Šlechetný lidumil, děkan Ant. Marek, byl jeden z prvních, který Němcové poslal značnou podporu. Mezi svými přátely učinil též sbírku ředitel české reálky Josef Wenzig, — dary takové však, samy sebou bolestné, nebyly s to, aby odvrátily bídu od Němcové. Zde mohla jen pomoci stálá práce manželu Němcové, kteréž ovšem se dodělati nemohl. Teprv koncem roku 1854 bylo vyšetřování s ním zavedené skončeno, a on vrátil se do Prahy s ročním výslužným 350 zl., které se mu počátkem roku 1855 vyplácelo.
Do nešťastného roku 1854 spadají ony krátké lístky Němcové, v nichž za pomoc prosila. Laskavostí paní Marie Bartelmusové doručen mi takový list, kterého nehodlám uveřejniti, v němž prosí — — za honorář. List počíná: „Nemrzte se na mne, že Vás obtěžuji prosbou; nemohu si ale věru pomoci, neboť nemám krejcaru v domě“…
Doba souvěká zřídka kdy spravedlivě oceňuje výkony mužů a žen vynikajících, obyčejně jich nedoceňujíc. Toho důkazem jsou nám dějiny věd a umění všech národů.
Život bývá jim ztrpčován stále útoky a nepřízní osobních, často velmi jízlivých protivníků. Toho také plnou měrou zakoušeti bylo nyní tak nešťastné Němcové.
Dosud však si netroufali veřejně vystupovati; teprv nyní, kdy osud se jí dotkl rukou nemilosrdnou, zbaviv ji všeho, čemu širý dav se koří, nimbu úřadu mužova, majetku, mladosti, obdivu, přestali vážiti i její zásluhy buditelské, společenské, literární, ceniti velkého jejího ducha, vzácné ušlechtilé srdce, velebnou a ryzí povahu a hledali bláto na pokálení její osobní cti. Kdo by tu nevzpomněl málem podobného osudu příbuzného jí veleducha Bedřicha Smetany?
Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová: Pokus životopisný a literární. Praha: J. Otto, 1895. (Vzhledem k stáří textu nemusejí obsažené informace odpovídat pozdějším zjištěním.)
