Česká Skalice
„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ (BN, 17. prosince 1851)
Pro české země je vývoj na konci 18. století a začátku 19. století velmi podstatný – probíhá totiž národní obrození. Obrození nebylo českou specialitou a prošly jím mnohé evropské národy. Národní obrození souviselo s prudkými společenskými změnami, které přinesla průmyslová revoluce, osvícenství, liberalismus atp. Na mnohé národy čekal na konci obrození samostatný stát.
České národní obrození mělo pochopitelně svébytné rysy. Česká samostatnost byla již dávno zapomenuta a země plnila zájmy habsburské politiky. V poněmčené říši bylo tedy nejprve třeba vzbudit zájem o českou řeč a české dějiny. Dělo se tak s romantickou zaujatostí (viz Rukopisy, atp.), a možná i proto se podařilo vrátit češtinu také do míst, kde už dlouho neměla místo – mezi vzdělance a úřednictvo.
Druhým úkolem obrozenců bylo zařadit české hnutí do evropského rámce, a tak vznikají instituce (například Vlastenecké muzeum), šíří se panslavismus. Panslavisté viděli budoucnost ve sjednocení Slovanstva pod ruským patronátem, učili se vzájemně své jazyky, seznamovali se navzájem se svými pohádkami, básněmi, písněmi atp., navštěvovali se. Do této doby se narodila Božena Němcová.
Třetího období národního obrození se Němcová účastnila aktivně nejen jako spisovatelka, ale jako účastnice politického života. To jí však přinášelo spíše problémy.
Po narození byla Barbora (Božena bylo vlastenecké jméno) pokřtěna ve Vídni 5. února 1820. Oficiální dokumenty uvádějí jen matku Marii Magdalenu Terezii Novotnou. Zákonný otec Johann Pankl dceru legitimoval po sňatku s Terezií, který se odehrál v létě roku 1820, kdy do blízkých Ratibořic dorazila kněžna Kateřina Zaháňská se svým služebnictvem, uprostřed něhož bychom našli i kočího Pankla a pradlenu Terezii.
V početné domácnosti nebylo na děti příliš času, a tak impulzivní Barbora nepohrdla společností místního zahradníka, později i babičky, která dceři s výchovou pomáhala a její život zdaleka nebyl tak idylický, jak se můžeme dočíst v Babičce.
Sňatek přivedl Němcovou do holé skutečnosti. O mnoho let starší let starší manžel Josef Němec (1805–1879), oddaný vlastenec a prchlivý člověk, neměl pochopení pro romantické představy své ženy, což později vedlo k rozvratu manželství. Státní úředník Němec byl překládán z místa na místo a rodina se s několika kousky nábytku stále stěhovala.
Němec přivedl v Praze Barboru do vlastenecké společnosti, a proto jsou počátky její tvorby – básně – prodchnuty vlasteneckým nadšením. První krátký pražský pobyt (1842–1845), z něhož pochází Hellichův portrét malovaný pro Staňkův salon, nabil Němcovou energií. Povzbuzována vlastenci začíná sbírat materiál pro své pohádky. Ty nakonec vyšly v sedmi svazcích pod názvem Národní báchorky a pověsti v letech 1845–1847. Prvními ze zpracovaných pověstí byly Silný Ctibor, Devět křížů a Rousín, látka, kterou znala ze své domoviny.
Část tehdejší kritiky nebyla ochotna přijmout Němcové metodu, která jí dovolovala původní texty upravovat samostatným způsobem. „Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké vynechám,“ psala Čelakovskému. To, co tehdy donutilo Němcovou pozastavit vydávání dalších svazků, však způsobilo, že její pohádky čteme dodnes.
Němcovi, jak bylo řečeno se často stěhovali, a tak je revoluční rok 1848 zastihl v českoněmeckém pohraničí, kde Němcová strádala nedostatkem vlasteneckých podnětů. Trápilo ji, že sedlákům nejde v porovnání s nadějí na občanskou svobodu o nic povrchnějšího než zrušení roboty. Na druhou stranu viděla trpkou situaci chudých a zapsala si: „Mnohý rozmazlený psík by nežral to, co ta chudina jíst musí…“ Není divu, že v době revolučního kvasu v létě roku 1848 se vypravila do Prahy. Obezřetně před tím spálila svou korespondenci a do Prahy (brány byly zavřeny) vplula na lodi převlečena do chodského kroje jako žena vojáka (sloužícího v Praze).
Zklamání Němcové z porážky liberálních a vlasteneckých snah roku 1848 je u ní násobeno dalšími starostmi, mj. pokračováním nemoci táhnoucí se už od narození prvního dítěte. Bez pomoci rádců z raného období tvorby (hlavně J. B. Nebeského) literárně tápe.
V novém Němcově působišti, poněmčeném Nymburku, se Božena Němcová necítí dobře, dostává se do konfliktů s místní honorací a jedinou útěchou je jí korespondence s nadšenými členy tzv. českomoravského bratrstva. Tato neformální organizace ovlivnila Němcovou hned v několika směrech. Dostalo se jí prostřednictvím ní poučení o tehdejších sociálních naukách, navíc našla v jeho členech oddané obdivovatele, či dokonce (nešťastné) lásky.
Putování Němcových po nečeských městech vedlo ke snaze poskytnout dětem české a kvalitní vzdělání alespoň prostřednictvím pražských přátel (poskytovali ubytování, stravu atd.). Zájem dětí byl také jedním z důvodů, proč se Němcová vyhnula stěhování do maďarsko-slovenského pomezí, kde její manžel přijal samostatné místo jako jedinou možnost vyhnout se persekuci (ta ho ale i tam dostihla). Slovákům nakloněná Němcová se nechtěla vzdálit pražskému prostředí a v manželství se navíc prohloubila krize založená v podstatě již při sňatku rozdílností povah a přestav partnerů o budoucnosti. Persekucí popouzený státní úředník Němec nesdílel „romantické“ představy své ženy, spíše by uvítal praktičtěji zaměřenou manželku. Božena Němcová se vypravila za manželem na Slovensko čtyřikrát. Vždy šlo o několikatýdenní či několikaměsíční návštěvy, kdy nasbírala mnoho materiálu pro svou tvorbu, ale manžel ji nepřiměl k trvalému nastěhování ani v době, kdy se naděje na trvalé místo stala skutečností.
Třetí návštěva Boženy Němcové na Slovensku v roce 1853 končí tragicky. Dopis od přátel o zdravotním stavu nejstaršího syna Hynka, do nějž vkládala mnoho svých nadějí (byl nadějný malíř), ji zavedl do kruté reality. Dva dny po návratu do Prahy (na cestu si vypůjčila) jí Hynek zemřel v náručí. O návratu do Uher nemohlo být řeči…
„Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky -… měla jsem za to, že jsem děvče … a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami,“ napsala Božena Němcová o vzniku Babičky A. V. Šemberovi.
Smrt syna však nebyla jediným popudem ke vzniku Babičky. Již před touto tragickou událostí vyzývali přátelé Němcovou, aby se pustila do díla většího rozsahu. Němcová pro něj dlouho hledala rámec, aby se vyhnula pouhému popisu tradičního venkovského života. Sentimentální pohled do dětství jí ho poskytl.
Babička vznikala od konce roku 1853 a vyšla v roce 1855. Spisovatelka zasadila děj do kraje raného dětství a na pozadí života obyčejné laskavé ženy z lidu odhalila pravidelný tep venkovského života. Staré bělidlo stojící pod zámeckým skleníkem bylo strženo již v roce 1830, a tak jako byt rodiny Prošků posloužila chaloupka, v níž Němcová strávila i se svými dětmi hezké prázdniny (1844). Babička je koncipována jako obraz venkovského života. Některé příběhy jsou skutečné, jiné pozměnila paměť, některé se odehrály v Ratibořicích v době Barunčina dětství, jiné zažila až při své pozdější návštěvě domova (lidová svatba). Některé příběhy Němcová převzala a upravila tak, jak to dělávala se svými pohádkami. Jistě poznáváte Kašparovy ilustrace vztahující se k příjezdu babičky, popis života v chaloupce. Na druhém panelu je vyobrazen příběh Viktorčin tak, jak jej znáte z Babičky. Příběh má reálný základ, tragický konec však neodpovídá skutečnosti. Autorka v tomto případě jistě postupovala podobně jako při úpravě pohádek. Otec Karla Čapka, pocházející z blízkosti Žernova, kde Viktorka sloužila, ji údajně znal jako „malou, s drobným kulatým a svrasklým obličejíčkem jako jablíčko“. Viktorka zemřela v 76 letech (+1868), přežila tedy Němcovou o 6 let a byla pohřbena v Červeném Kostelci, kde ostatně můžete zhlédnout expozici v domku kupce Hůlky, poblíž kostela, kde Božena Němcová strávila první rok manželství a vše zachytila v milé povídce Chudí lidé. Dnes už opět můžete navštívit i rýzmburský altán, kde se babička a děti setkaly s paní kněžnou. Z altánu je hezký výhled na Boušín a do Babiččina údolí. Zbytek kmene stromu v altánu odkazuje na pověst Silný Ctibor.
Originál sousoší Otto Gutfreunda (1889–1927) Babička s dětmi můžete vidět v Babiččině údolí. Na základní kámen poklepal v roce 1920 Alois Jirásek, 9. července 1922 byl pomník slavnostně odhalen. Výjev zachycuje letní idylu, kdy večer babička vypravuje dětem o tom, že každý má svou hvězdu. Lidé bohem vyvolení mají hvězdy krásné, lidé jako Viktorka zakalené.
Němcová knihu věnovala hraběnce Eleonoře Kounicové, čekala od ní tehdy peníze (v té době byl jejímu manželovi zastaven plat), ale hraběnka na popud pátera Štulce poslala Němcové šest tenkých stříbrných lžiček.
Po smrti Němcové bylo dokázáno, že opisovač dostal za opis Babičky více peněz něž autorka za své dílo.
Poznámka: Krátký film věnovaný Babičce v rámci projektu České televize Kniha mého srdce, který připravila režisérka Olga Sommerová, si můžete prohlédnout zde.
Na Pohorské vesnici si Němcová dala záležet (rok vydání 1856) a pokládala ji za zdařilejší něž Babičku. Ve své snaze sladit šlechtický, chodský a slovenský prvek vytvořila dílo sevřenější než Babička. Němcová se však, nemajíc „spisovatelského“ vzdělání, nedokázala vypořádat s protiklady prostředí, o nichž jsme mluvili. Dílo proto vyznívá příliš zidealizovaně.
Hlavní osobností Pohorské vesnice je hrabě Hanuš. Vzorem pro tuto postavu byl hrabě Hanuš Kolovrat Krakovský, který se stal vzorem všemu lidu klatovského kraje co do pracovitosti, péče o hospodářství a obec. Mladý hrabě se stal ochráncem slovenských dráteníků za to, že mu jeden z nich zachránil život, a v závěru povídky jiný za něho umírá, když ho při honu chrání svým tělem před smrtelným výstřelem. Hrabě mu dá postavit pomníček s nápisem „Bratr bratru“. Němcová se pokusila ozvláštnit povídku chodskými a slovenskými dialogy, podobně jako ve svých slovenských pohádkách.
Hrabě Kolovrat za svůj „pomník“ v knize poděkoval, ale nedal žádné peníze – tím byla Božena Němcová zklamaná. Později hrabě financoval její studijní cestu na Slovensko (27. 8. – 23. 10. 1855).
Zvláštní kapitolou života Boženy Němcové je její vztah ke Slovensku a Slovákům. Dodnes z něj těžíme. Kdo by neznal pohádky jako O dvanácti měsíčkách nebo Sůl nad zlato. Na rozdíl od českých pohádek, které se nebála pozměnit, u pohádek slovenských se drží více předlohy, v dialozích se pokouší užít slovenštinu.
Němcová uskutečnila čtyři cesty na Slovensko. Byly spojeny s návštěvou manžela, který doufal, že se zájmem o místo v Uhrách (jejich nedílnou součástí tehdy Slovensko bylo) vyhne persekuci. V době bachovského absolutismu jej však pronásledování úřadů dostihlo i tam a nakonec ho tam zastihlo i domácí vězení (1853) a propuštění ze služby (1855).
Němcová se odmítla odstěhovat s manželem daleko od pražské vlastenecké společnosti, a tak s ní za tatínkem někdy cestovaly i děti Ne všechny návštěvy však končily šťastně – manžel naléhal, aby přesídlila za ním (v době, kdy se služební definitiva zdála nezpochybnitelnou), a tak loučení bývala chladná. Z jedné z cest odvolal Němcovou vzkaz, že syn Hynek churaví (dva dny po návratu do Prahy jí zemřel v náručí), z jedné z cest byla Božena Němcová, považovaná za osobu politicky nespolehlivou (celou cestu byla pod dozorem policie), nakonec vypovězena z Uher.
Slovenské prostředí Němcovou zaujalo, a tak se o něm snažila mnohé dozvědět. Stýkala se s vlastenci, sbírala lidovou slovesnost, v lázních Sliač se léčila.
Padesátá léta 19. století znamenají pro Němcovou jak překonání tvůrčí krize, tak spoustu lidského neštěstí.
Umírá syn, do kterého vkládala své naděje (Hynek, +1853), množí se manželské rozepře, milenecká vzepětí končí často neochotou či nepochopením ze strany milovaných osob, ve strachu ze spojení s osobou pod dozorem se odvracejí někteří její známí (Erben, …), umírá její přítel a obhájce Karel Havlíček (pohřeb 1. 8. 1856). Vše završuje nemoc, táhnoucí se od narození prvního syna.
Němcová se cítí opuštěna. Je nešťastná v situaci, kdy touží po porozumění okolí, kdy – sama bez dobrého vzdělání – touží poskytnou ho svým dětem. Zatím musí žít ve vlhkých bytech bez dobrého vytápění, kde jí během jedné zimy začne plesnivět postel. Její děti se stravují na útraty dobrých přátel, sama jí mnohdy jen jednou denně. V téhle situaci snad uvažuje i o vystěhování do Ameriky.
V těžké situaci se Božena Němcová přiklání ke skupině mladých literátů okolo Josefa Václava Friče a Jana Nerudy, již obdivují Babičku i její (stále) krásnou autorku. Němcová tehdy píše: „… mnohdy zatoužím po muži, který by mne tak miloval, jako já bych milovala jeho – … ale už je pozdě na takové ideály.“ [Tille 1938, s. 193] Hanuš Jurenka, mladý arogantní lékař z Fričovy skupiny, je posledním, k němuž vzhlíží s velkou láskou. I tu však čeká zklamání.
Členové Nerudovy skupiny naplánovali na konec padesátých let vydání almanachu Máj. Němcová byla jedna z mála členů starší generace, která byla oslovena. Neruda na to později vzpomíná: „vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni, jí jediné … nabídnouti honoráře. Byli jsme uvedeni do pokoje… A seděli jsme tu jako zařezáni. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý … ubrus …; podnes vidím v něm … otvory, zacelené bílými stehy. … Němcová přišla v kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku, rozumí se, že rovněž sešlou a hrbolatou. … Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi…“
Božena Němcová neustávala v práci ani v době, kdy byl manžel bez práce (což mělo vliv na jeho náladu) a rodina musela žít na dluh! Snad proto, že věděla, jaké je být v těžké situaci , prohloubilo to její sociální cítění, snad proto nenalezla pochopení pro nové liberální zákony, jež stát připravoval. „Boháči … budou mít z toho nejlepší užitek, ale řemeslníci přijdou s tím zcela na mizinu. K takové svobodě patří lepší časy a potom hlavně vzdělaný řemeslnický stav. Měli nám dáti dříve dobré školy průmyslové a potom svobodu řemesel a obchodu.“ Když přijela Božena Němcová v roce1859 na poslední návštěvu České Skalice, zašla do místní přádelny a pečlivě se vyptala na pracovní podmínky dělníků. O všem poté napsala příteli Vojtěchu Náprstkovi.
Manželská krize mezi Němcovými se stala trvalou a vedla k odloučení v roce 1861 (rok před smrtí Boženy Němcové). Němcová, u níž nemoc přešla v rakovinu dělohy, sužovaná stálým krvácením, si najímá na čas samostatný byt, posléze odjíždí na venkov a nakonec do Litomyšle, kde podepisuje smlouvu o vydání sebraných spisů s nakladatelem Augustou. V Litomyšli bydlí v hotelu, dělá korektury svých knížek a pokouší se o novou tvorbu. Vysílená nemocí však nestíhá práci v dohodnutých termínech. Augusta tedy odmítá platit zálohy, což autorku, chtějící se osamostatnit, ohrožuje existenčně. Na naléhání přátel si ženu nakonec v listopadu 1861 odváží Josef Němec do Prahy. Nemocnou a zlomenou.
Vydání svých spisů se Božena Němcová nedočkala – těsně před smrtí však ještě stačila podepsat první, ještě nesvázané výtisky (druhého) vydání Babičky a 21. ledna 1862 v 6.00 zemřela v domě U Tří lip, v místech, kde dnes stojí Československá obchodní banka.
Smrt Boženy Němcové měla velký ohlas, proto již v lednu 1862 bylo navrženo zbudování pomníku na jejím hrobě na Vyšehradě. Díky veřejným sbírkám byl první pomník Boženě Němcové odhalen roku 1869.
Ze spisovatelčiných portrétů jmenujme nejznámější – Josef Hellich autorku maloval v roce 1845, ke konci jejího prvního pražského pobytu. Autorčina podoba je zachycena též na daguerrotypiích a fotografiích ze čtyřicátých resp. padesátých let.
V České Skalici byl pomník Boženě Němcové odhalen na náměstí v roce 1888 za účasti Karla a Teodory Němcových, Ratibořice mají svou Babičku s dětmi od roku 1922.
Praha usilovala o figurální pomník Boženy Němcové už od sedmdesátých let 19. století. Umělecká soutěž na pomník v letech 1940–1942 byla obeslána velkým počtem sochařů a sochařek. Bronzový pomník, dílo Karla Pokorného a arch. Jaroslava Fragnera, byl odhalen v Praze na Slovanském ostrově (Žofíně) 28. 6. 1955.
Pomník sedmnáctileté Barunky Panklové z roku 1970 stojí v Jiřinkovém park, aby připomněl účast mladé nevěsty na prvních Jiřinkových slavnostech (1837).
Nejstarším známým zpracováním Babičky je opera Ant. Horáka (hudba) a Adolfa Weniga (libreto) z roku 1899, první filmová Babička byla ještě „němá“ (1921). Obě další zfilmování (1940 – Terezie Brzková; 1970 – Jarmila Kurandová) měla velký ohlas i kvůli politickým souvislostem, populární jsou i další filmové adaptace pohádek a povídek.
Politický i umělecký význam měly dvě básnické sbírky, které vyšly během okupace (1940) – Naše paní Božena Němcová (František Halas) a Vějíř Boženy Němcové (Jaroslav Seifert).
