Vyšly čtyři svazky dopisů Boženy Němcové

Ukázalo se, že listů je tolik, že vystačily ještě na jeden téměř pětisetstránkový titul, který včera vyšel. Náročný projekt zaštítilo a do kýženého konce dovedlo Nakladatelství Lidové noviny.

Na nedostatečnou pozornost si Korespondence nemůže stěžovat – dvoutisícový náklad u předchozích svazků je už vyprodán a vycházejí dotisky.

Soubor je totiž na českém trhu unikátní: obsahuje všechny dosud badatelsky dostupné dopisy, které Němcová psala nebo dostávala, rozepsaná torza stejně jako dokončené listy.

Pokrývají bezmála dvacetileté období – zatímco první listy podepisovala energická čtyřiadvacetiletá dívka, ty pozdní pocházejí od ženy vyčerpané, těžce nemocné a selhávající i v tom, co je jí vlastní – ve slovech, formulacích, psaní.

Na přípravě korespondence se podílel několikačlenný badatelský tým, který vedla Lucie Saicová Římalová. Stovky dokumentů se rozhodli předložit publiku v chronologické podobě – tak, jak listy přicházely a odcházely.

Což je možná nakonec lepší – čtenář si může učinit poměrně přesnou představu o autorčiných názorech, bolestech, zoufalstvích, nadějích, plánech, vášních a ovšem i sebeklamech v tom kterém období. Nemluvě o finančních otázkách, které se pro autorku stávaly stále citelnějšími.

Porovnávat lze také určitou Němcové sebestylizaci v závislosti na tom, komu právě píše. Jinak se prezentuje intelektuálům z literárních kruhů, jinak možným mecenášům a jinak rodině.

Čtvrtý svazek, který zahrnuje poslední čtyřletí autorčina života, je nutně poznamenán jejími ubývajícími silami.

Jak v předmluvě poznamenává editor Stanislav Wimmer, Němcová zjevně ztrácela schopnost tvůrčí práce, což se projevilo i na vleklé přípravě jejích sebraných spisů u Antonína Augusty v Litomyšli.

S tím souvisí i trojnásobný, nedokonaný pokus o dopis Vojtěchu Náprstkovi, kterého sice po jeho návratu z Ameriky odbyla jako „pudivítr“, ale posléze si ho začala velmi vážit.

Dva měsíce před svou smrtí se mu Němcová snaží vysvětlit, „pročpak ta Božena tu Babičku nevydává“ (v rámci spisů), ale nedokáže to – pokaždé se jí myšlenky splašeně rozutečou jinam, třeba k detailům z návštěvy Chlumce nad Cidlinou. Zmiňuje se zde i o výronech krve, které se z ní řinou a jež se snažila před okolím skrývat.

Poslední dopis pochází od jejího bratra Gustava, který ho psal z Poznaně německy, s bolestí nad nemocí své sestry.

Vytýkal jí, že o sobě dlouho nedávala vědět: „Jen musím upřímně litovat, že jsi nám napsala teprve tak pozdě; vždyť tato zpráva zasáhla srdce o to silněji a krutěji, že přišla nečekaně.“

Nakonec je to právě autorčina emotivní korespondence, která tvoří působivou protiváhu jejímu klasickému dílu.

„Potom i ostatní, co jsem napsala, nepodléhá času, poněvadž je to opis národních mravů a života, který se vždy študovat bude a zajímat, a snad v pozdějších dobách více než nyní,“ psala Němcová nejen v souvislosti se svými pohádkami.

Autor: Alice Horáčková, MF Dnes