Svatá Babička, slzy poznání

Babička si ve svém mikroprostoru spontánně získává autoritu u všech, rozumí bolestem lidí, je schopna komunikovat i se zvířátky a stromy, vykonává prastaré obřady, jež posvěcují denní rytmus. Babička nenásilně vyučuje etický zákon všehomíra: „vina – trest – pokání – odpuštění“, ale současně je mluvčím nekonečného milosrdenství. Kněžnin výrok „šťastná to žena“ lze číst i „svatá to žena“. A že to říká světská vládkyně onoho mikroprostoru – je to i finální vyznání celé komunity: babička pro nás všechny představuje spojení s božským řádem.

Zatímco Čápův film Babička z roku 1940 akcentuje spíše (dobově aktuální) vlastenecký rozměr předlohy, Moskalykův film z roku 1971, v němž ovšem podstatnou roli sehrál scénář Františka Pavlíčka (tehdy právě normalizací vytěsňovaného z české kultury), znovuobjevil tuto archetypální rovinu.

Všechno realistické a doslovné je potlačeno. Jednotlivé epizody a výroky se v ději znovu a znovu opakují. Postavy jako by samy věděly, jaký bude jejich osud a co znamenají v tomto dramatu jednoho údolí a celého vesmíru. Čas této Babičky je čas kruhový, čas mýtu.

Babička bývala vysílána rok co rok kolem Vánoc. České rodiny rok co rok při scénách babiččina umírání zadržovaly tiché slzy. Jistě prvotně proto, že při těchto scénách vzpomínaly na své vlastní zesnulé babičky.

Současně však proto, že – aniž by byly schopny to pojmenovat – se jim uprostřed normalizačního zblbnutí zjevoval v tomto „nevinném“ filmu archetyp skutečného Řádu světa, skutečného Světce. Slzy nad Babičkou nejsou (jen) slzy sentimentu. Jsou to slzy očistné, slzy hlubokého poznání. Kdo nepláče, není Čech.

Se svolením autora (Martin C. Putna)
Zdroj: Lidové noviny (http://www.lidovky.cz/putna-svata-babicka-slzy-poznani-d43-/ln_nazory.asp?c=A111007_152526_ln_nazory_OGO)