Omyl aneb O hodně méně, než jsme chtěli

Máme tu totiž co do činění s kanonizovaným literárním dílem, které každý jen trochu vzdělaný Čech dobře zná: každý z nás je »důvěrně obeznámen« nejen s titulní hrdinkou, ale i s Barunkou a Viktorkou, paní kněžnou a dalšími postavami – až po psy Sultána a Tyrla. Každý z nás by uměl ihned vyprávět dílčí epizody příběhu a mohl z textu zarecitovat alespoň jednu větu, přinejmenším Šťastná to žena! Potíž je ale v tom, že tento pevný otisk Babičky ve vědomí jednotlivců se neopírá o primární čtenářský prožitek, ale o nad-osobně sdílené vzorce a mýty. Pokud se s nimi potenciální divák inscenace nesetkal již v rámci rodinné výchovy, nepochybně jim neunikl, když mu Babička byla ve školním věku předložena k věření jako nepopiratelná umělecká hodnota. Možná, že jej tehdy oslovila, a dodnes se k ní znovu rád vrací. Obávám se však, že statisticky významnější jsou případy, kdy toto dávné setkání bylo nejen prvním, ale také posledním přímým kontaktem daného čtenáře s dílem Boženy Němcové. Potenciální diváci proto svou představu Babičky čerpají především ze školních znalostí, z publicistiky, ale také z uměleckých děl, která předlohu konkretizují, parafrázují, rozvíjejí nebo parodují. Do divadla přicházejí s vizí opírající se o ilustrace (dnes především Kašparovy, do budoucna doufám i Velíškovy) a filmové přepisy. Součástí legendy jsou verše Františka Halase a Jaroslava Seiferta a četná další literární díla inspirovaná jak Babičkou, tak osudy její autorky. A někde v pozadí těchto představ se skrývají stovky, ba tisíce stran sepsaných o Boženě Němcové, jejím díle a životě, jakož i vzpomínka na groteskní lidovou verzi Babičky začínající provokativně: Na Starém Bělidle bylo lautr hovno co dělat. Soubor s Babičkou spjatých interpretací, mýtů a konstrukcí (nemalou porci přináší i program k Pitínského inscenaci) má několik významových center. Základní je mýtus moudré ženy schopné svůj smysl pro spravedlnost a řád přenášet i na druhé. Sofistikovanější výklady poukazují na harmonický obraz venkova, jehož každodennost je rytmizovaná ročním cyklem soužití s přírodou, práce, lidových zvyků a oslav. Zároveň zdůrazňují, že Babička rozhodně není jen idyla. Opírají se o postavy Barunky a především Viktorky. Barunka do mýtu vnáší motiv nejen autorčiny vzpomínky na šťastné dětství, ale také samu postavu Němcové, jejíž legendární životní strádání a utrpení utváří významový kontrapunkt ke zdánlivé idyle jejího díla. Autorčinu pověstnou erotickou vášnivost pak aktivuje romanticky tragický příběh Viktorky a její lásky. Inscenátoři, kteří se rozhodnou přivést Babičku na jeviště, stojí před několika možnostmi. První je naplnit mýtus, se kterým diváci na představení přicházejí, a pokusit se jej vyjádřit aktuálními divadelními prostředky. Druhou možností je původní text nově přečíst a nalézt v něm téma oslovující dnešní publikum. Třetí možností je provokace, která jde vědomě proti legendě i proti původnímu dílu. Čtvrtou pak využití předlohy jako »věšáku«, na který lze navěsit nové významy. Každý z těchto postupů může být funkční, podaří-li se výchozí nápad proměnit v koncepci a prokazatelné jevištní dílo. Jsem si však jist, že inscenace Babičky v Národním divadle takovým uměleckým dílem není, i proto, že inscenátoři mezi výše naznačenými přístupy zabloudili. Nejde o to, že by režisér a dramaturgyně neměli »nápad«, měli jich naopak až moc, aniž by se jim podařilo najít sjednocující klíč. O čem to proboha má být?, ptá se divák, kterému délka pobytu v hledišti poskytuje nemálo prostoru k obdobným úvahám, neboť více než polovinu představení je mu prezentována nepříliš zdařilá ilustrace předlohy a na programu si přečetl zcela zavádějící podtitul Nenápadný půvab monarchie rakouské. Pitínský se nepokouší – vzhledem ke svému naturelu překvapivě – evokovat atmosféru venkova a lidového roku. S časem přírodního koloběhu se tu zachází podle pravidel naprosté svévole (například těsně před dožínkami se tu – čert ví proč – sáňkuje). Babička sice pronáší jedno moudro za druhým, čím ale její mentorování tak zaujalo kněžnu (Jana Preissová), je bez znalosti předlohy naprostá záhada. Komteska Hortensie (Kateřina Winterová) je puberťačka prudkých pohybů s vyhrbenými zády a vpadlým hrudníkem, že se člověk diví, proč ji kněžna chce vdávat. Viktorka je stará bláznivá bezdomovkyně, jíž nelze věřit, že kdy měla nějaké erotické kouzlo. Ostatně vášeň lásky tu nehraje vůbec žádnou roli. Muži a živé děti působí víceméně jako stafáž, v předloze akcentovaný osobní vztah Barunky (Magdaléna Borová) a babičky (Vlasta Chramostová) je naznačen patrně jen proto, že to tak musí být. Cizinci, který by inscenaci zhlédl, aniž by znal prózu Němcové, by se šíře předlohy smrskla na příběh o Kristle (Lucie Žáčková), která strádá tím, že jí odvedou jejího milého (Saša Rašilov). Ještě štěstí, že se díky babiččině protekci u kněžny podaří včas ho vyreklamovat a může být svatba! Kdo vydrží v hledišti až do konce a je trochu poučený, snad pochopí, že inscenace měla být poctou Vlastě Chramostov&eacut
e;, a to ani ne jako představitelce hlavní role (v níž nemá co hrát), ale především jako ženě se specifickým osobním osudem. Zhruba od přestávky začíná být zjevné, že cílem inscenátorů bylo prostřednictvím Babičky formulovat čistě ženská témata, počínaje bolestí a strádáním, které ženám přinášejí stále někam odcházející muži, přes ženskou odpovědnost a oddanost rodině, až po trauma nenarozených a zemřelých dětí. Tato témata inscenátoři nacházejí u všech významných ženských postav, od babičky, její dcery, Kristly, Hortensie, kněžny, až po Viktorku. V závěrečné scéně se pak ženské osudy měly přímo propojit s mýtem života spisovatelky Němcové a herečky Chramostové: poslední loučení s babičkou je překvapivě umístěné do krematoria takřka současného, na jehož zadní scénu jsou promítány mlžné obrazy z Pavlíčkovy Zprávy o pohřbívání v Čechách, legendární inscenace bytového divadla, v níž Chramostová hrála Němcovou. A byl to patrně tento závěrečný hold, kterému Pitínský obětoval celé představení, aniž by se mu však zvolený záměr podařilo adekvátně naplnit. Úskalí, na němž režisér ztroskotal, se skrývá ve zvolené stylizaci hry, která patrně měla zaujmout návratem někam do sklonku devatenáctého století, do časů barvotiskových kulis, jež tu nezakrývají svou kašírovanost (scéna Jan Štěpánek). Stejně kašírované jsou i poněkud groteskní kostýmy, zejména krinolíny žen, které snad mají provokovat diváka očekávajícího líbeznost folkloru a být symbolem odvozenosti života rodiny Proškových od životního stylu panstva. Stejně archaickou stylizaci lze nalézt v textu inscenace, což je podpořeno tvrzením inscenátorů, že se při jeho tvorbě měli údajně opřít o starší dramatizaci jakési Růženy Pohorské z roku 1895. Plánované kouzlo se však nekoná. Patrně proto, že ani režisér si se zvolenou stylizací neví rady, není schopen se pohybovat v rovině realistické ilustrace předlohy, dostát mýtu o ní a současně do ní vložit nové významy. Při vedení herců, z nichž každý hraje, co je mu dovoleno a předepsáno, se pak dostal do neřešitelného střetu mezi herectvím realistickým a expresivně stylizovaným. Většina produkce je vedena v konverzačním tónu, velmi často však herce popadne amok symbolické expresivity a oni se začnou lyricky vlnit nebo pobíhat po jevišti a vydávat rozmanité zvuky. Mnohdy se dokonce zdá, že režisér textu nedůvěřuje. V těchto chvílích sází na lyrický kontrapunkt nesený hudbou Vladimíra Franze, která má do hry vnášet mírně patetické dozvuky barokní lidovosti. S ještě větší oblibou se pak uchyluje k nečekaným atrakcím: ono nikdy neuškodí, když nudná postava zčistajasna uprostřed konverzace vytáhne z kapsy jojo a trochu si s ním pohraje, případně když se stařičký komický sluha uprostřed babiččiny návštěvy na zámku začne houpat za oknem na houpacím koni. Nejvíc si ale režisér oddychne, když se výchozího textu zbaví a může se konečně naplno oddat režírování: nejvýraznější to je ve scéně svatby, v níž vytvoří mírně karikovanou burianovskou lidovou suitu. Prokletím inscenace ovšem není jen samoúčelnost a vzájemná nespojitost přidaných atrakcí, ale i jejich častá polopatičnost: když babička Barunce vyčítá četbu románů, musí tato obratem přiběhnout s plnou náručí knih. Žijeme v době postmoderní svévole, která dokáže jako umění zdůvodnit cokoli. Přesto cítím potřebu konstatovat, že Babička, jako ostatně každé literární dílo, snese na jevišti téměř cokoli, ne však tvůrčí bezradnost.

Autor: Pavel Janoušek, Divadelní noviny 1/2008
Zdroj: http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=15232