Nenápadný způsob akademismu

J. A. Pitínský nepatří k režisérům myslitelům, byť vykazuje nezanedbatelné známky vzdělanosti, a není ani ctitelem dramatického řádu. Určující je pro něj snivý, poetický a hravý naturel, který tu a tam přináší zajímavé, ba skvělé plody, častěji ale jeho nepochybný talent na divadle zavádí ke koncům pochybným. Pro režisérovu „metodu“ je příznačný už podtitul inscenace. Slogan „Nenápadný půvab monarchie rakouské“ nepředstavuje víc než ornament, s Pitínského Babičkou nemá nic společného, natož aby Pitínského Babička – a díky za to! – měla něco společného s Buñuelem, k němuž se tu odkazuje. Stojí však vůbec scénický útvar, který nám byl ukázán, na nějakém uměleckém názoru a pevném základu?

Večer začíná slibně, ostrým rozhovorem Babičky s dcerou, na hony vzdáleným snu o rodinné vesnické idyle a přesně mířícím k podstatným otázkám nad tzv. ženským údělem. Pak se ocitáme v nadreálně barvotiskových kulisách (scéna Jan Štěpánek), které spolu s pohádkovými kostýmy rozvíjejícími biedermeierovskou inspiraci (Jana Preková) naznačují, že bychom se mohli propadnout do podobně uhrančivého a pod úhledným povrchem temného světa, jaký Pitínský před časem stvořil v inscenaci Lišky Bystroušky. S nadějnými vyhlídkami se však záhy musíme rozloučit.

Chatrnou osnovou se ukáže být scénář, který režisér s dramaturgyní nahodili jako tříšť scének a oživlých obrazů, jež nesoudržně prolínají útržky dílčích příběhů a časových rovin. Ledabylé východisko pak Pitínský musí po celý večer vědomě či podvědomě vyspravovat, což dnes už nečiní se zjevným zaujetím a úctyhodnou invencí, ale s rutinou komedianta, který – mocně podpírán ambiciózními hudebními plochami Vladimíra Franze – vytahuje jednu lacinou atrakci za druhou: tu je to kulisa připomínající Sněžku, tu mlynářův kabát vyhlížející jako výstřední župan, vhod přijde i Kristla hystericky si uvazující smyčku na lávce přes mělký kanál, růžové plyšové srdce na Babiččině hrudi a dvě ještě větší nad scénou a konečně finále, které od pseudofolklorních rituálů (z Moravy až po Tahiti) dění přenáší do moderní (stalinské?) doby, kde se v odcizeném prostředí (cosi mezi kinem a krematoriem) čeká na Babiččinu smrt a neblahé minuty přitom zpestřuje filmový záznam z bytového představení disidentky Vlasty Chramostové – představitelky za scénou právě umírající Babičky.

Takto seštrykovaný kus snad chce působit jako gejzír provokativnosti a nápaditosti, ve skutečnosti je ale jen akademismem svého druhu. Zažijeme s ním ovšem i hodně humoru nechtěného. Také něco trapnosti. Herce režisér vrhl do bezbřehých vod, takže každý plave, jak umí. Vcelku před sebou nakonec máme krajně podezřelé společenství jakýchsi podivínů až slabomyslných, jimž po právu vévodí nikoli Babička, ale agresivně jurodivá Viktorka (Johanna Tesařová), která nabyla maskulinní podoby upomínající na Vodníka z Rusalky v podání Eduarda Hakena. Z obskurní komunity se výrazněji vymyká jen Babiččina dcera: Jaromíře Mílové se podařilo na malých plochách důsledně vystavět složitý a nejednoznačný charakter.

Národní divadlo ohlašovalo, že dojde k prolnutí románového osudu Babičky a životního osudu Vlasty Chramostové, neboť obě ženy mohou být naším vzorem, a tak byl důvod obávat se v tomto ohledu nejhoršího. Herečka nicméně dělala – a to v podstatě proti svému typu –, co mohla, aby její Babička byla neheroická a nepatetická. Text a režie jí však neumožnily víc než představit vcelku sympatickou starou paní, která se uprostřed ukřičeného a úmorného chaosu sem tam k něčemu nachomýtne a něco k tomu připodotkne.

Autor: Terezie Kašparová
Zdroj: Respekt 3/2008
Foto Viktor Kronbauer, Národní divadlo