Česká Skalice
Na všechno jí bylo dopřáno jen něco málo přes čtyřicet let – asi pětačtyřicet, kdybychom přistoupili na domněnku o utajeném původu a narození, nebo necelých dvaačtyřicet, držíme-li se obvyklých dat, jež jako svoje narozeniny uváděla a v rodinném kruhu slavila.
V domácím hospodářství jsem pouhý bezdušný stroj, já musím psát, svěřovala se spisovatelka příteli Helceletovi.
Nedlouhou lhůtu jejího života dramatizovaly tři skutečnosti: revoluční hnutí roku 1848, vydání Babičky v létě 1855 a nevyléčitelná nemoc.
Na všecky lásky, na všecky strasti a na všecko psaní jí bylo dopřáno jen něco málo přes čtyřicet let – asi pětačtyřicet, kdybychom přistoupili na domněnku o utajeném původu a narození, nebo necelých dvaačtyřicet, držíme-li se obvyklých dat, jež jako svoje narozeniny uváděla a v rodinném kruhu slavila. Zpochybněné datum narození (4. února 1820) ostatně málo mění na tom, že Boženě Němcové byla na její životní výkon vyměřena krátká dráha. Uzavřela se 21. ledna 1862. To datum známe bezpečně, víme cosi o “královském” pohřbu na Vyšehradě a také o tom, že nad ním bděla policie.
Vstupovala do veřejného života uprostřed čtyřicátých let 19. století současně s Karlem Havlíčkem Borovským. Ten jí tiskl ve své České včele na pokračování Obrazy z okolí domažlického a první drobné povídky. Havlíčkovy noviny byly pro Němcovou kompasem v rozbouřených letech 1848-1851. Když se tichou poštou dověděla o Havlíčkově deportaci do Brixenu, sdělovala tu novinu příteli Janu Helceletovi do Brna se zoufalým povzdechem: “Nic, pranic nedokládám – jen že snad i já brzy budu naříkat jako Ty… jen pryč, pryč odtud! Věru nejsem s to psát.”
Manželství s členem finanční správy Josefem Němcem, překládaným z místa na místo, ji obohatilo o poznání různých krajů. V době, kdy české emancipační hnutí přecházelo od národní agitace k politické formulaci programu, žila s rodinou na Chodsku. Rok 1848 ji zastihl ve Všerubech. Obleženou Prahu navštívila v přestrojení za chodskou selku.
Počátkem května 1848 se chodští sedláci chystali jet do Prahy, aby se poradili s českými advokáty, jak postupovat ve sporu s feudálním velkostatkem. Manželé Němcovi je vybavili doporučujícím dvojlistem pro známého předáka revoluční Prahy, hostinského Petra Fastra. Dvojdopis byl zachycen při domovní prohlídce ve Fastrově domě a uschován v policejních archivech. Posloužil o pět let později, když se shromažďovaly důkazy, že Josef Němec v době služby na Chodsku jednal jako republikán, a zpronevěřil se tak závazku provládní loajality, který jako státní úředník podepsal. Když se k tomu přidala nově objednaná osobní udání, stačilo to na konec Němcovy slibné kariéry u finanční správy, na snížení platu a na faktické internování v jeho tehdejším uherském působišti, Balašských Ďarmotech.
Manželka zůstala v Praze se třemi dětmi (když nejstarší syn finančního zajištění.
Politická perzekuce si našla i ji. Nejvyšší rakouské úřady si pořizovaly hlášení, kde Božena Niemetz bydlí a jak se chová, kontrole byla vystavena i její korespondence. Konfidentku na ni najatou – nikterak horlivou – si policie cenila měsíční odměnou asi 30 zlatých (pozdější honorář za Babičku činil necelý desetinásobek této částky). Možností vydělávat si psaním povážlivě ubylo: na zastrašené scéně působily jediné české noviny, jeden český beletristický časopis a hrstka kalendářů.
Průbojný umělecký talent, který v sobě Němcová po předchozích deset dvanáct let objevovala, se však již nedal umlčet. Ve smyčkách lidských cest, na nepřehledných rozcestích dějin se dařívá uměleckým objevům. Za jednoho takového zauzlení osobních a historických drah vznikla Babička. Svou první dlouhou prózou si Němcová snad chtěla získat jméno jako dobrá spisovatelka pro lid. Ale k tomu by jí bylo nestačilo vypsat vzpomínky na vlastní babičku, tkadlenu z Náchodska. Němcová sice své bezděčné veledílo psala s pamětí otevřenou hlasům svého venkovského domova, ale zároveň čerpala z nejprůbojnějšího evropského i domácího intelektuálního a literárního snažení. S jeho výkony se obeznamovala četbou (uměla německy), v hovorech s přáteli z řad mladohegelovských filozofů, v debatách nad mladoněmeckými autory v kroužku mladších literátů kolem J. V. Friče. Byla uchvácena Kyticí K. J. Erbena a poučena třeba i na příručkách o mimoškolní výchově dětí. K vyprávění jedním proudem, jímž Babička působí dodnes, byla připravena také psaním dopisů.
Do mnohohlasého toku obrazů v Babičce se vtělily i mnohé další inspirace spojené s myšlenkovým odkazem roku 1848. Zosobněním zharmonizovaného mnohohlasu je ostatně sama titulní postava díla: po starodávnu se sice obléká a chová, ale její jednání a myšlení jsou navýsost moderní, ne-li dnešní. Je samá moudrost, ale přitom ví, že “kolik hlav, tolik smyslův; každému oku věc jiná, proto také těžko určovat: tohle je takové a nesmí být jinaké”.
Próza vydávaná v květnu až srpnu 1855 na pokračování ve čtyřech sešitech se líbila kdekomu, i nejvzdělanější čtenáři a recenzenti nešetřili chválou. Filozof K. B. Štorch dokonce rozpoznal, že česká literatura získává v Babičce dílo nejen přiřaditelné k venkovskému románu německému a francouzskému, ale v porovnání s nimi originální a objevné. Zatímco Auerbach v Německu a Sandová ve Francii psali venkovské povídky a romány s napínavým dějem, Babička je poutavá i bez děje, živým vypravováním. V něm Štorch jasnozřivě – více než sto let předtím, než bylo v souvislosti s hrabalovským pábením popsáno – vytušil zdroj národní specifičnosti české výpravné prózy.
Až do těch chvil sice Němcová o svém talentu věděla, ale literární tvorbu nechápala jako poslání. Babičkou se vše změnilo. “Mužovi se nelíbí, že se tak zcela oddávám spisovatelství, raději by viděl, abych virtuosní hospodyní byla,” svěřovala se příteli Helceletovi dopisem 7. června 1855, “ale nemohu si pomoci – není to prázdné slovo, věř, že nemohu – v hospodářství jsem pouhý bezdušný stroj. Já musím psát; když jsem mnohdy mrzutostí neb starostí sklíčená, jak sednu k psaní, zapomenu na vše a žiju v jiném světě, ba někdy zapomněla bych na jídlo i na spaní, kdyby mi dali.”
Ve dvou třech letech po Babičce je Němcová samé psaní a samá iniciativa. Přispívá do dvou konkurenčních literárních almanachů: do Fričovy Lady Nióly z uměleckého přesvědčení a z osobních sympatií k jejím mladším iniciátorům, do Perel českých v obavách, aby proti sobě nepopudila konzervativní část literární veřejnosti. Přispívá anonymně do satirických Rachejtlí. Napíše svůj jediný román Pohorská vesnice – poprvé a naposledy na nakladatelskou smlouvu. Snad nejkrásnější ze svých povídek, Divou Báru, uveřejní v novém, moderně orientovaném kalendáři Česká pokladnice, v podobné moravské Koledě vyjde její delší próza V zámku a v podzámčí. Mezitím vepíše do rukopisného sborníčku, který české dámy sestavily pro J. V. Friče jako dar k Novému roku 1856, alegorickou prózu Čtyry doby. Po průtazích v jednání s nakladateli vydá své Slovenské pohádky. Co titul, to experiment a možná cesta.
Po žádné z těch cest se však už nevydala. Na jaře 1858 našli redaktoři almanachu Máj spisovatelku skleslou a zchátralou. Pro ně ještě napsala povídku Chyže pod horami, ale jinak beletrie zanechává. Sil jí valem ubývá. Ironií osudu se tak děje v čase, kdy se s obnovou konstitučních poměrů otvírají nové prostory pro svobodné jednání, včetně vydávání časopisů a knih.
S chronickou chorobou žila Němcová od narození čtvrtého dítěte v roce 1842. Za stresů z perzekuce a z bídy, z opakovaně marného hledání velké lásky a manželské shody přerostlo vleklé stonání ve zhoubnou nemoc. Předčasně ustárlá paní se stopami byvší krásy, obdařená od přírody mimořádnou schopností získávat si lidi, znepokojovala koncem léta a počátkem podzimu 1861, když utíkala z Prahy do Litomyšle za tvůrčí svobodou, bližší i vzdálenější okolí bludností svých záměrů, přání a činů.
Nakonec nebyla schopna ani dokončit dopis, jímž se hodlala před českou veřejností omluvit za to, že se zdržuje druhé vydání její Babičky, ohlášené na zahájení jejích sebraných spisů. Ten poslední dopis z listopadu 1861 rozepsala natřikrát. Tolik jí záleželo na důvěře čtenářů, na dobré pověsti české spisovatelky, tolik toužila obnovit ztracenou radost z psaní.
Autor: Jaroslava Janáčková (publikováno se souhlasem autorky)
Převzato z deníku MF Dnes (13. 5. 2004; 20 velkých českých osudů)
