Česká Skalice
V letošním roce je jí sto padesát let, babičce ze Starého bělidla, laskavé a moudré ženě, kterou důvěrně znají generace čtenářů. Natolik důvěrně, nakolik si to spisovatelka Božena Němcová přála.
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce.
Jeden jediný odstavec stačil Boženě Němcové k tomu, aby čtenáře uvedla do pohádky, do pohádky tak uvěřitelné, tak reálné, že tím naprosto okouzlila své současníky i generace následující. Už Sofie Podlipská, přítelkyně Němcové i autorka její biografie, zcela vychází z faktografických údajů získaných v Babičce, přestože měla jedinečnou příležitost zjistit, jak se věci doopravdy měly. Možná nenašla dostatečný odstup, mohli bychom namítnout, kdybychom ovšem dodnes sami nebyli v pokušení ztotožňovat osud Barunky Panklové s osudem samotné spisovatelky, kdybychom neputovali k chaloupce na Starém bělidle a podvědomě si nepředstavovali, jak stejnou cestou kráčela babička se svými vnoučaty od paní kněžny ze zámku. Nakonec nás v ratibořickém údolí zradí i pomník babičky s dětmi od Otty Gutfreunda – literární fikce je rafinovaně zhmotněna.
Rekonstruovat věrohodně a do detailu život literárního předobrazu babičky, Magdaleny Novotné, není možné. Nejdůkladněji se o to pokusil významný kritik Václav Černý, jenž podnikl rozsáhlý archivní výzkum v matrikách, gruntovních i purkrechtních knihách. Složil obraz života ženy těžce zkoušené osudem, která možná prožila pouhých pět let, o nichž by se dalo říci, že byly šťastné. Nebylo to však na Starém bělidle, ale v Kladsku, po boku manžela, válečného invalidy.
Osmnácté století se přehouplo do druhé půle a venkov pod Orlickými horami strádal bídou. Neúrodu vystřídala prusko-rakouská válka a selské rebelie. Právě v té době se v chalupě Jana Čudy v Křovicích u Dobrušky narodilo sedmé dítě, šesté děvče. Dostala jméno Magdalena. Když jí bylo deset, matka ovdověla a byla nucena prodat chalupu nejstaršímu synovi. Už k tak početné rodině přibyla rodina další – synova žena a jejich děti. Když kolem roku 1791 Magdalena odcházela za svým vyvoleným do Kladska, nikdo ji doma příliš nezdržoval.
Vdala se o rok později, bylo jí dvaadvacet, Jiřímu Novotnému o sedm víc. Vyučený tkadlec, který si do hospodářsky prosperujícího pruského Kladska přišel vydělat na živobytí, padl do rukou verbířům. A tak místo v civilu, ženil se v uniformě mušketýra tělesné kompanie pruského pluku hraběte von Götzen. Po obřadu se vrátil do vojenské pevnosti, Magdalena se nastěhovala do domku ve městě. Když neměl službu, seděl Jiří u tkalcovského stavu. Jeho žena mu pomáhala a krom toho si přivydělávala jako služka. Nebyli bohatí, ale nedá se říct, že by žili v bídě.
Do dvou let se jim narodili dva chlapci, ale spokojený a klidný život rodinu nečekal. Prusko vtrhlo do Polska a Jiřího pluk šel do války. Magdalena s dětmi, jak bylo zvykem, svého muže následovala. Na rozlehlých polských pláních mu výstřel z děla rozdrtil nohu. Čekala ho amputace a propuštění z armády. A tehdy paradoxně začalo asi nejšťastnější období Magdalenina života.
Jiří se vrátil ke tkalcovskému stavu, vyráběl koberce a houně a Magdalena je prodávala. Narodily se jim další děti, celkem jich měli devět, ovšem dospělosti se dožily jen čtyři. Nejmladší Johanka se nenarodila na bitevním poli, jak uvádí Němcová, ale v Kladsku, pět měsíců po Jiřího smrti. Zemřel sedmnáctého května 1805 na souchotiny, tedy tuberkulózu. Bylo mu dvaačtyřicet let. Přesně tolik, kolik jeho vnučce Boženě, když o padesát sedm let později podlehla v Praze rakovině.
Magdalena zůstala sama. Dnešní pětatřicátnice, tolik jí tenkrát bylo, by se pravděpodobně znovu provdala. Jenže kdo by si na začátku 19. století vzal chudou ženu, která porodila devět dětí a o čtyři přeživší se stále starala? Snad jen nějaký vdovec, který by potřeboval zaopatřit své vlastní potomky. A i to by bylo svým způsobem štěstí. Magdalena ho neměla. Není jisté, čím se po smrti Jiřího živila, ale velmi pravděpodobně prodávala stejně jako dřív houně a koberce. Po dvou letech, v roce 1807, se vrátila domů, do Čech. Z Kladska ji vyhnala válka. Prusko hodlalo změřit síly s Napoleonem a tak vzala děti, trochu jídla na cestu a zamířila k Orlickým horám.
A právě v této chvíli její stopy mizí. Ani nejbližší příbuzní netušili, kde žije. Možná se ztratila ve Vídni, možná „v horách“. Znovu se prokazatelně objevuje až roku 1825, tedy ve chvíli, kdy přijíždí do Ratibořic. To už jí je pětapadesát. Nikoli před chaloupkou na Starém bělidle, ale před vlhkým bytem u zámeckého parku ji netrpělivě očekávala dcera Terezie, panská pradlena stolního, ložního i osobního prádla, provdaná za štolbu Jana Pankla, který ovšem značnou část roku trávil mimo Ratibořice.
Terezie se musela starat o celé hospodářství a o stále početnější rodinu. A neměla dostatek peněz, aby si k dětem najala chůvu. Dosud jí pomáhal bratr Kašpar, tentýž Kašpar, od něhož literární babička k Panklovým přijíždí. Kašpar si s matkou tedy vyměnil místo. Odjel do Dobré v Orlických horách, protože se tam chtěl oženit, zatímco na babičku čekala vnoučata: pětiletá Barunka, tříapůlletý Jan a několikaměsíční Josífek.
Babička ale nepřijela do Ratibořic sama. Doprovázela ji Johanka, nejmladší z jejích dětí. Protože prý byla „mdlého rozumu“, babička se od ní nikdy neodloučila. Pravděpodobně na Panklovu přímluvu začala Johanka pracovat jako děvečka, vykonávala různé, často podřadné práce, v zámeckém dvoře. Pokud babička doufala, že v Ratibořicích konečně najde klid, musela být trpce zklamaná. V rodině Panklových žádná pohoda nepanovala. Terezie prý byla příliš autoritativní a těžce nesla i to, že si děti lépe rozumějí s babičkou než s ní. Vztah matky a dcery vyvrcholil roztržkou, jejímž důsledkem byl babiččin odchod. Roku 1830, tedy po pouhých pěti letech, definitivně opouští Ratibořice.
Ve stejné době odchází z domova i Barunka. Zatímco babička míří spolu s Johankou do Dobrušky, Barunku posílají do Chvalkovic, do rodiny obročího Hocha. Měla tady nastoupit v česko-německé škole a taky se naučit hrát na klavír. Jestli se spolu ještě někdy babička a Barunka setkaly, nevíme.
V Dobrušce babiččino putování ovšem nekončí. Není přesně jasné, jak dlouho se tady zdržela, ale roku 1836 se Johanka ve Vídni provdala za slanečkáře Josefa Fräntzela a babička byla s ní. A až do své smrti se jí starala o domácnost a pomáhala jí vychovávat čtyři děti.
Zemřela ve Vídni 27. 3. 1841, v osmašedesáti letech, ve věku na tehdejší dobu dost vysokém. Příčinou smrti bylo ochrnutí plic. Byla pohřbena do společného hrobu v Matzleinsdorfu. Hřbitov je v současné době již dávno zrušený a na jeho místě se nachází rozsáhlý park.
V roce 1841, ale až v říjnu, přijela do Vídně k tetě, Panklově sestře Kateřině, i jednadvacetiletá Barunka – tehdy již Božena Němcová. Jestli se stavila u babičky na hřbitově, se už nikdy nedozvíme. Ovšem napořád si budeme pamatovat, že „když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že ,není více babičky‘, zaplakalo celé údolíčko.“ A paní kněžna s ním.
Obrazy venkovského života, zní podtitul Babičky, ovšem Božena Němcová spíš popsala ráj – krajinu našeho dětství, v níž se všichni pohybujeme přirozeně, a proto jsme ochotni uvěřit, že se fikce může změnit v realitu.
„Nemohu to ani povědít, jak mne tenkráte zpomínka ta, unášejíc mne z trudu života do utěšených dob mládí, umírnila, potěšila,“ napsala Božena Němcová v červnu roku 1855 svému příteli Janu Helceletovi.
O pár dní později píše A. M. Šemberovi: „…začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo v světě žít…“. Literární historička Jaroslava Janáčková k tomu poznamenává: „Němcová chtěla vytvořit útěšnou a povznášející četbu pro obyčejné lidi a sama byla překvapená tím, jak Babička funguje a jak ji obdivují největší znalci literatury.“
„Božena Němcová vyzdvihla v Babičce také nový dobový ideál biedermeieru,“ říká Magdalena Pokorná, která se specializuje na historii 19. století, „tedy ideál dětství a stáří. Do té doby kult dětí ani stáří neexistoval.“
Bělovlasá, moudrá žena s laskavou tváří – tak si ji představujeme, protože tak si ji představovala Božena Němcová. Tak se na nás usmívá z desítek nejrůznějších ilustrací i z filmového plátna.
Představu o tom, jak babička vypadala, vytvořil malíř Adolf Kašpar, ostatní ho už jen více či méně napodobovali. Vydání Babičky z roku 1903 právě s jeho ilustracemi patří zatím mezi nejslavnější.
Od roku 1855, kdy byla Babička vydána poprvé, vyšla tři sta jedenačtyřicetkrát. Naposledy v letošním roce. S ilustracemi Zdeňka Buriana. Z titulní stránky se opět usmívá důvěrně známá tvář – moudrá žena s laskavýma očima. Zdalipak by se Magdalena Novotná sama sobě líbila?
Autor: Šárka Vieweghová
Zdroj: Instinkt, 7. 4. 2005, str. 60
