Život a dílo Boženy Němcové v novější literatuře

Rozsah děl věnovaných životu spisovatelky značně převyšuje rozsah její vlastní tvorby. Sama se stala literární postavou, byly jí věnovány básně, vystupuje v divadelních hrách i ve filmu. Je inspirací pro výtvarné umělce, objevuje se na portrétech realizovaných za jejího života a ještě častěji stylizovaných po její smrti.(1) Téměř v každém městě v Čechách najdeme ulici, která nese její jméno.

V životě Boženy Němcové, kritikou i čtenáři vysoce hodnocené a považované za největší současnou spisovatelku, kontrastuje její úspěch s jejím krušným soukromým životem. Existenční nejistota a nouze její rodiny s dětmi měla příčinu hlavně v politické perzekuci jejího manžela. Její postavení bylo ovšem složité i díky tomu, že se vymykala svými názory i způsobem života tehdejším konvenčním představám o postavení ženy v manželství a ve společnosti.

Obraz Boženy Němcové se v průběhu minulého století měnil a v podstatě nikdy nebyl zcela jednoznačný – na jedné straně byla oslavovaná v duchu vlasteneckého mýtu – takový význam byl přikládán například jejímu prostému původu, životu v chudobě, politickému pronásledování a utrpení, které bylo vykládáno jako důsledek obětavé práce pro vlast. Na druhé straně provázely tento reprezentativní obraz různé předsudky a polopravdy, které se týkaly především jejího osobního života.(2)

V tomto krátkém příspěvku bych chtěla připomenout některé výsledky historického bádání po roce 1990, které přinášejí nové poznatky k životu Boženy Němcové a tak i pravdivějšímu pochopení díla této první dámy české literatury.

Nesporně největším počinem poslední doby bylo vydání veškeré dostupné odeslané i přijaté korespondence Boženy Němcové z let 1844-1862 ve čtyřech svazcích, z nichž poslední vyšel v loňském roce. (3) Jedná se o moderní vědecky zpracovanou edici opatřenou všemi náležitostmi – ediční poznámkou, vysvětlivkami, soupisem dopisů i chronologickým dodatkem v přehledné tabulce. Každý svazek je uveden zasvěcenou předmluvou. Bádání nad korespondencí Boženy Němcové se odrazilo i v řadě příspěvků na konferencích věnovaných této české spisovatelce v posledních letech. Jmenovala bych zde především sborník vydaný ke 140. výročí úmrtí Boženy Němcové Památníkem národního písemnictví, (4) sborník „Božena Němcová. Život – dílo – doba“ (5) z konference v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici a především sborník z mezinárodního kolokvia „Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu“ (6) vydaný v loňském roce, který obsahuje převážně příspěvky inspirované epistolárními texty Boženy Němcové. Velmi významný je i soubor prací Jaroslavy Janáčkové, editorky jmenované korespondence, „Božena Němcová. Příběhy – situace- obrazy“.(7)

Osu vydané korespondence Boženy Němcové tvoří její vztah k manželovi, dětem i k širší rodině. I proto se nové upřesňující poznatky, které často vyvrací zažité mýty, vztahují především k osobnímu životu spisovatelky.

Jednou z novodobých legend je teorie o šlechtickém původu Boženy Němcové, postavená především na určitých nesrovnalostech v otázce data a místa narození spisovatelky. K zastáncům a do určité míry i tvůrcům těchto hypotéz patří především spisovatelé literatury faktu Helena Sobková – známá je především její kniha „Tajemství Barunky Panklové“(8) – a Miroslav Ivanov (kniha „Zahrada života paní Betty“(9)). Podle této teorie Terezie Panklová a Jan Pankl nebyli pokrevními rodiči Boženy Němcové, nýbrž pouze jejími pěstouny a její skutečnou matkou byla šlechtična z okruhu kněžny Zaháňské. Nejnovější bádání nad edicí korespondence Boženy Němcové však tuto hypotézu, která byla postavena též na některých útržcích z dopisů spisovatelky, rozhodně nepotvrzuje. Jeden z editorů korespondence Robert Adam ve studii věnované této otázce shrnuje výsledek svého bádání takto: „Celek korespondence B. N. nelze brát za důkaz ani pro tradiční představu o tom, že se B. N. narodila Janu Panklovi a Terezii Novotné 4. 2. 1820, ani pro teorie o spisovatelčině „jiném“ původu a datu narození. Z této korespondence však velmi silně vyplývá, že byly-li její původ a věk „jiné“, B. N. o tom nevěděla. A je na zastáncích těchto teorií, aby vysvětlili, jak je to možné.“ (10)

Revizí prošla v posledních letech též ikonografická bádání o Boženě Němcové. Tento výzkum byl dříve spíše podceňován, což vedlo ke vzniku řady zmatených legend, které, jak už to u slavných osobností bývá, mívají tuhý život. Jmenovala bych zde například legendu o údajně autentickém portrétu sedmnáctileté Barunky Panklové uloženém v Národním muzeu, připsání podobizny Boženy Němcové od Adolfa Kašpara z roku 1903 Josefu Vojtěchu Hellichovi a její časové posunutí do roku 1837, nebo ztotožnění odlitků reliéfu neznámé mrtvé Francouzky s posmrtnou maskou Boženy Němcové. Často se stává i dnes, ze v portrétu neznámé hezké ženy z doby biedemeieru je hledána podobizna slavné spisovatelky. Podoba Boženy Němcové je hledána i v portrétech krasavic vytvořených jejím proslulým současníkem Josefem Mánesem.

Revizi známých portrétů Boženy Němcové provedli v minulých letech Yvetta Dorflová a Lubomír Sršeň,(11) kteří navázali na předchozí záslužnou práci Heleny Sobkové a sestavili katalog portrétů Boženy Němcové, které roztřídili na ikonografické prameny první kategorie, které jsou skutečně autentické a tedy nejcennější a zaslouží největší ochranu, dále na portréty odvozené a zcela sporné, které pravděpodobně či téměř jistě nezobrazují Boženu Němcovou. Badatelé dospěli k závěru, že nesporně autentický je nevelký počet deseti podobizen, z nichž pouze jediná, od Josefa Vojtěcha Hellicha, má charakter uměleckého díla. Z těchto deseti se šest nedochovalo, podobu tří neznáme vůbec, a tři jen zprostředkovaně, z pozdějších reprodukcí. Musíme se smířit se skutečností, že Boženu Němcovou nikdo neportrétoval v jejím dětství či mládí, a že i řada jejích podobizen z pozdějšího věku vznikla teprve dodatečně, často až po její smrti, nebo dokonce, že tyto portréty s osobností spisovatelky vůbec nesouvisí.(12)

Jak už bylo řečeno, osu korespondence Boženy Němcové tvoří její rodinné vztahy, především k manželovi a dětem. Je proto logické, že česká historiografie posledních let věnovala větší pozornost jednotlivým členům rodiny významné spisovatelky a často dospěla i k novým závěrům. Týká se to především manžela Boženy Němcové Josefa Němce (1805-1875), který byl dosud chápán jako spíše negativní postava v životě Boženy Němcové. Zvláště popularizační literatura jej často líčí jako člověka hrubého, jako mučitele a trýznitele své ženy. Ovšem i literární badatelé spíše kladli důraz na to, co oba manžele rozdělovalo, v čem se lišili.

O pravdivější pohled na osobnost Josefa Němce na základě nových poznatků usiluje editorka korespondence Boženy Němcové Magdaléna Pokorná. Jmenovala bych zde například její příspěvek „Josef Němec: neobyčejný muž neobyčejné ženy“.(13) Z písemných pramenů vystupuje obraz vzdělaného, čestného člověka, vlastence, který měl vždy pochopení pro literární činnost své ženy. Sám byl též literárně činný a v mnohých ohledech byl právě tak nekonvenční jako jeho manželka. V podstatných věcech si byli manželé názorově blízcí, navzájem se podporovali a doplňovali.

Příčnou manželských krizí nebyla zásadní odlišnost obou osobností, ale problémy v každodenním soužití ztrpčovaném bídou, policejní perzekucí a chorobami. Josef Němec byl člověk prudké povahy a těžce nesl, že nemá z politických důvodů možnost takového uplatnění, které by jeho rodině přineslo existenční jistotu. V každém případě je jisté, že úloha Josefa Němce se dočká v příštích životopisech Boženy Němcové zcela nového hodnocení. Podrobnějšího zpracování se dostalo v minulých letech i biografiím potomků Boženy Němcové. Významným přínosem historiografie posledních let je především životopis dcery Boženy Němcové Theodory (Bohdany, Dory) (1841-1920), z pera jičínského historika Vladimíra Úlehly. (14) O Doře Němcové, která prožila téměř celý svůj život jako učitelka v Jičíně, toho dosud nebylo mnoho známo. Kniha Vladimíra Úlehly je napsaná čtivě a s vkusem, a zároveň přináší mnoho nových poznatků nejen pro bádání o Boženě Němcové a její rodině, ale i pro dějiny každodenního života české společnosti druhé poloviny devatenáctého a počátku dvacátého století v menším městě.

Závěrem bych chtěla říci ještě několik drobných nesystematických poznámek k recepci díla Boženy Němcové v naší společnosti v minulých letech. I zde se projevuje snaha vyvázat Boženu Němcovou z tradice mýtu a oživit tak tvůrčí dialog s jejím dílem. (15) Příkladem takového usilování může být dílo výtvarníka Martina Velíška, který v roce 1996 vytvořil nové ilustrace pro vydání Babičky. Pojetí těchto ilustrací je nejen netradiční, ale přímo antiidylické s parodickými a komickými prvky, vedenými snahou odstranit nános sentimentu a patosu. Nejde však jen o rozbití mýtu a zesměšnění konvencí ve vztahu k Boženě Němcové. Je zde u i snaha vystihnout to, co v textu Babičky vypovídá o osudovosti v životě lidí, o lásce a smrti.

Podobné tendence najdeme i v úspěšné divadelní inscenaci Babičky brněnského souboru Husa na provázku, „fetišistické revue“ z roku 1997 s hercem Jiřím Pechou v titulní roli. (16) Rozhodně zajímavým směrem by se mohla v této souvislosti ubírat diskuse, jak by v dnešní době vypadalo filmové zpracování Babičky. Připomínám zde dvě starší verze, film z roku 1940 natočený podle ilustrací Adolfa Kašpara režisérem Františkem Čápem v hlavní roli s Terezií Brzkovou a film režiséra Antonína Moskalyka s Jarmilou Kurandovou z roku 1971. K novému zfilmování Babičky zatím ještě nedošlo, zato se však poprvé v našich dějinách dostala adaptace Babičky s podtitulem „Nenápadný půvab monarchie rakouské“  v loňském roce na scénu Národního divadla v režii J. A. Pitínského, v hlavní roli s vynikající Vlastou Chramostovou. Od té doby vyšlo velké množství recenzí na toto představení, pochvalných i odmítavých.

Svědčí to především o tom, že na dílo Boženy Němcové a jeho současné interpretace je možné nahlížet kladně i záporně, nikomu však není úplně lhostejné. Je to dílo stále otevřené. Za jejími příběhy, včetně jejího osobního příběhu, které ostatně v našem povědomí někdy splývají a prolínají se, je něco, co nutí čtenáře, aby se nad základními hodnotami života zamyslel sám. Ostatně – v tom spočívá poselství jejího odkazu, který překračuje hranice času. (17)

POZNÁMKY A ODKAZY

1) Hana VOISINE JECHOVA, Božena Němcová ve vírech otázek a mýtů. (O vnímání literárního díla – nebo spisovatelčinypostavy?). in: Božena Němcová. Sborník k 140. výročí úmrtí, ed. Marta ZAHRADNÍKOVÁ, Praha 2002. s. 53 nn. (= Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Č. 34.)

2) Hana ŠMAHELOVÁ, Česká literatura 20. století v dialogu s dílem Boženy Němcové, in: Přednášky z 47. běhu Letní školy slovanských studií. Praha 2004, s. 168-169.

3) Božena NĚMCOVÁ, Korespondence. Sv. 1. 1844-1852. Sv. 2. 1853-1856. Sv. 3. 1857-1858, Sv. 4. 1859­1862, eds. Robert ADAM – Magdaléna POKORNÁ – Lucie SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ – Stanislav WIMMER. Praha 2003-2006.

4) Božena Němcová. Sborník k 140. výročí úmrtí, ed. Marta ZAHRADNÍKOVÁ, Praha 2002.

5) Božena Němcová. Život – dílo – doba. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 7.-8. září 2005 v Muzeu Boženy Němcové, eds. Milan HORKÝ – Roman HORKÝ, Česká Skalice 2006.

6) Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu. Sborník z mezinárodního kolokvia, ed.: Robert ADAM. Praha 2007.

7) Jaroslava JANÁČKOVÁ, Božena Němcová. Příběhy – situace – obrazy. Praha 2007.

8) Naposledy vyšlo: Helena SOBKOVÁ, Tajemství Barunky Panklové. Portrét Boženy Němcové, Praha 2008.

9) Miroslav IVANOV, Zahrada života paní Betty (později Boženy N.), Praha 1992.

10) Robert ADAM, Datum narození a původ Boženy Němcové ve světle její korespondence, in: Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu. Sborník z mezinárodního kolokvia, Praha 2007, s. 120.

11) Yveta DORFLOVÁ – Lubomír SRŠEŇ, Autentické podobizny Boženy Němcové, in: Božena Němcová. Život – dílo – doba, eds. Milan HORKÝ – Roman HORKÝ, Česká Skalice 2006, s. 35-65.

12) Tamtéž, s. 37.

13) Magdaléna POKORNÁ, Josef Němec: Neobyčejný muž neobyčejné ženy, in: Božena Němcová. Život – dílo – doba, eds. Milan HORKÝ – Roman HORKÝ, Česká Skalice 2006, s. 172-180.

14) Vladimír ÚLEHLA, Samotářská dcera Boženy Němcové Theodora. Jičín 2007.

15 ) Hana ŠMAHELOVÁ, Česká literatura 20. století v dialogu s dílem Boženy Němcové, in: Přednášky z 47. běhu Letní školy slovanských studií. Praha 2004, s. 176.

16) V podobném duchu přistupuje k dílu Boženy Němcové i nová hra Divadla Járy Cimrmana České nebe, kde postavu Babičky ztvárnil herec Miloň Čepelka.

17) Hana VOISINE JECHOVA, Božena Němcová ve vírech otázek a mýtů. (O vnímání literárního díla – nebo spisovatelčiny postavy?). in: Božena Němcová. Sborník k 140. výročí úmrtí, ed. Marta ZAHRADNÍKOVÁ, Praha 2002. s. 61.

Publikováno se svolením autorky (Václava Horčáková, Historický ústav AV ČR)