O řeči Boženy Němcové v Babičce

Avšak »Babička« vyniká také po stránce jazykové, svou krásnou, ušlechtile prostou mluvou. Dvojí prvky možno přesně rozeznávati v její mluvě: lidové, t. j. vliv nářečí a jazyka obecného, a umělé, t. j. vliv jazyka spisovného. Sbírajíc pohádky, navykla si Němcová vypravovatelskému způsobu lidovému, prostému slovníku a skladbě, hojným příslovím a pořekadlům. Výsledkem toho jest ušlechtilá názornost, konkretnost, jež jest jistě charakteristická pro dobrou češtinu. Neboť konkretností právě se liší náš jazyk na př. od němčiny, mnohem abstraktnější.

Vliv prvků umělých, spisovné češtiny z let padesátých, jest více formální, dodávaje slovům hláskoslovných a tvaroslovných forem spisovných, ačkoli ani to ne vždycky; jen málo působí na slovní poklad autorčin a její obraznou mluvu.

Z těchto dvou zřídel čerpajíc, vytvořila si Božena Němcová svéráznou, samorostlou mluvu, o níž můžeme říci, že jest to ne čistý jazyk spisovný, nýbrž spíše jadrná mluva obecná, očištěná ode všech hrubých zrn lidových. Nejčastější odchylky od spisovného jazyka v »Babičce« jsou tyto:

1. Slovesa a přídavná jména vztahující se k plurálům podstatných jmen středních mívají ženské koncovky, na př. jaké jídla; takovéto kvítka; ty světla; housátka prostrkovaly hlavičky; ty černé obočí; děvčata volaly, zpívaly, vstaly; (vnoučata) hověly svým návykům; o zvířatech, které zastřelil; atd.

2. Podstatná jména mužská a střední mívají, ač zřídka, v některých pádech ženské koncovky, na př. v instrum. pl. -ami (kombinace vlivu mluvy lidové i spisovné): šátkami, mezi prstami, s faldami a j.; duálové -ama (také u neuter): křídlama, mezi dvěma lipama, portama a j.; v lokale pl. -ách: na vorách.

3. Časté užívání zájmena »ten«.

4. Jo-ové přítomné časy mají v 1. sg. a 3. pl. často koncovky -u a -ou, na př. skryju se, exerciruju se, vymaluju, miluju, děkuju, poleju, radujou se, zabijou se, žijou, verbujou a pod.

5. Infinitiv jest vesměs bez koncového -i.

6. Odchylky v kvantitě, na př. kníha, lípový, nápotom, píla, pivovár, vysmáhlý, vysýchati, kůrník, kůžel, sírka, týle (= tele), lůže (= lože), pížmo; poklések, myšlénka (obé dříve i ve spisovném jazyce obvyklé); lekárna, nedověřivý, steblo, šnura, šňurka; někde jest kolísání, na př. cvál a cval; korál a koral; chvílka (často), chvílkový a chvilka (jednou); moucha a mucha; stružka a stroužka; stlání (postele) a stlaní (= stelivo) a j.

7. Hláskové proměny lidové mluvy pronikají často v živém líčení venkovského prostředí, na př. chlív, ingoust, kýž, kolíbka, lašťovička, líčka (= léčka, nástraha), lík, líto (= 1) léto, 2) dynovačka), lejtko, mlíko, mha, mlejnice, ňáký, nosejček, okýnko, osmejčiti, ouřad, ouředník, ouzko, ouzkost, ouzkostně, porcelán, porcelánka, prolízati, proplítati se, rejže, rejžový, slívání, slívati, smejčení, smejčiti, smejkati, strejc, strejček, sůva, škvrna, tříška, ukolíbavka, vylívati, vylízati, vysmejčiti, zavejsknouti si, žbán. Značná část těchto slov se ovšem vyskytuje také v tvaru spisovném.

8. Slovní poklad »Babičky« obsahuje též četná slova z mluvy lidové, a to z několika dialektů, na př. bandor (= brambor), cachati (ve sněhu po lesích c.), capati, cucek, cvikel, čumenda, čuměti, dišputát, fábor, filuta, fláka, flastr, flaše, flinta, fouňa, frej, futrál, gusto, hamonění (= žvást), heblata (= drobnůstky), hladká ančka (druh polévky), hlavnice (nemoc), hnětanka (druh pečiva), hore (přísl.), hudrkati (o krocanu), húně, hůra (= půda), jarmark, klepavka (= zimnice), kloc (= hadr, špatný šat), klúcek (!), kokrhel (= klobouk), kunšt, kůtek (= kotník), nahamoniti (= nažvástati), natrefiti, nátura, obalamutiti, obejda, patálie (= válka), poberto (= zloděj), potentát (= panovník), potrefiti, přištívati na někoho, rebelie (= povstání), renčák (peníz), repetiti, bez rozpaků a roztahů, strefiti se, trefiti koho (= 1) správně vymalovati, 2) zasáhnouti střelou, 3) dovésti něco, 4) míti pravdu), trefiti se pro koho (= hoditi se), k čemu (= nahoditi se), zmehnouti, zmodrchati (= poplésti), žíhon (= cop).

Se spisovným jazykem své doby má »Babička« společné na př. nesprávné užívání vazby přechodníkové a nečeské slovosledy. Přechodníků, jichž obecná mluva nemá, bývá užíváno nesprávně: a) hledíc k času, na př. paní Prošková přijdouc viděla…; zapírali chlapci zardíce se; (důstojník) nepoznaje Jiřího, myslil, že je přespolní; Barunka, udělajíc z kory březové kabelku, vždy sestře plnou nasbírala; (Kristla) přikryla si tvář bílou zástěrkou, pustíc se do hlasitého pláče; ženci zdvihnouce klobouky vyvolávali paní; doložil Vilém, klepna Adelku; (kněžna) záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala; b) hledíc k rodu, na př. …vyjel rychle Jan, před babičkou poskakujíc; ozval se Vilém, …ukazujíc Adelce velký kus sladkého dřeva; zarachotil žebřinový vůz, přijíždějíc pro vojáky; zazněl umíráček, hlásajíc…; pohřební průvod, záležejíc z velikého množství lidstva; řekl myslivec, zapalujíc si dýmku.

V slovosledu bývá kladeno sloveso ve vedlejší větě po německém způsobu na konec, na př.: Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu. — Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ku konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat ztrávila. — Nevím, jak se mi tam líbit bude,… — Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož žít nemohla,… — …v rozkošném údolíčku, jež paní Proškové …za byt vykázáno bylo. — …šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; — …psala (komorná), že comtessa Hortensie sňatek slavit bude s mladým malířem,… — Na hlavě (měl) vysokou černou beranici, na níž po jedné straně od shora až dolů modré mašličky byly. —

Mluva »Babičky« jest propletena hojnými příslovími a pořekadly, takže by z nich bylo možné sestaviti celou sbírku. Lid venkovský ukládal odjakživa rád svoji životní moudrost do aforistické formy a spisovatelka čerpá hojně z této bohaté studnice, vkládajíc zejména babičce do úst tyto prosté projevy lidové filosofie; jen malá část přísloví a pořekadel »Babičky« jest umělejší.

Příklady: Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi. — Čemu se člověk z mládí naučí, k stáru jak by našel. — Když Pánbůh dopustí, i motyka spustí. — Starý člověk podobá se dítěti. — Krev není voda. — Co dává pravice, nesmí vědět levice. — Čeho dost, snadno tím plýtvati. — Dostaneš-li velikého věna, bude ti, muži, poroučet žena. — Bez bolesti není radosti. — Tvářka je mnohdy lhářka ve světě. — Kdo sám zkusil, rozumí. — Všeho moc škodí. — Pýcha předchází pád. — Kdo dlouho vybírá, přebere. — Někdy je lépe mluvit s císařem nežli s písařem a dobré slovo najde dobrého místa. — Z deště jsem utekl a dostal se pod okap. — Proti gustu žádný dišputát. — Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží. — Co hlava, to rozum. — Kolik hlav, tolik smyslův. — Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit. — Kdo dřív přijde, ten dřív mele. — Kdo haní, rád má. — Časté stonky nepřivádí (!) zvonky. — Není kapličky, aby nebylo jednou do roka kázáníčko. — Nic nepomůže malované lůže. — Jak si ustlali, tak budou spát. — Trpělivému všecko na dobré vyjde. — Opatrnosti nikdy nezbývá. — Řemeslo je zlaté dno. — Lidé míní a Pánbůh mění. — Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. — Po matce dcera, po otci syn se poznává. — Kdo v slunci chodí, stíny ho následují. — Zavřete ptáka třebas do zlaté klece, les mu bude přece milejší. — Radost i žalost v lůžku jednom spějí (!). —

Pořekadel, zajímavých rčení a vazeb jest v »Babičce« množství nevyčerpatelné, na př.: dostati se do bílého kabátu (= na vojnu); hoditi se do vozu i do kočáru (= všemu rozuměti); zůstati s něčím za dveřmi (= ustati od čeho); státi se ohryzkem v něčí hubě (= býti pomlouván); vymámil by od jalové krávy týle (o tom, kdo je výřečný); vzíti z každého verše slovo (= pověděti něco stručně); udělati z komára velblouda; kupovati zajíce v pytli; ležeti někomu v uších (= velice naléhati); nositi slzy na ulici (= rozhlašovati svůj zármutek); odložiti něco na vrchní poličku (= nedbati čeho, nermoutiti se); nositi něco za ňadry (= tajiti); zpívati starou notou (= vésti si jako dříve); vylézti s barvou ven (= pověděti pravdu); ukrádati Pánubohu den, zevlovati Pánubohu do oken, chytati lelky (= zaháleti); zůstati pod pokličkou (= v tajnosti); na někom se všecko zavírá a otvírá (= někdo má všecko na starosti); zvěděti, po čem perník v Pardubicích (= býti bit); váleti se za pecí (= býti nezkušený světa); něco zůstane komu pod prstem (= ukradne); podložiti hedbávný šáteček (= zalichotiti); raditi se s rozumem (= moudře si vésti); jsi pěkný, můžeš jít s dary; čeká (dívka), až pro ni přijedou v kočáře; takovou muziku aby kozel poslouchal; panna, že by si mohla chleba krájet (= velká); co jsem na své nohy vstala, jsem to neviděla; čert nám ho tu byl dlužen (o tom, kdo je nevítaný); ať přijde ve svátek nebo v pátek (= kdykoli); míti barvu (= dobře vypadati); m. něco za lubem; m. něco na mysli, na svědomí; m. někoho plný žaludek; míti kachní žaludek; míti všech pět pohromadě; m. dobrou chvíli; m. posvícení (= dobře se míti); míti se k světu; býti v tom bledě; b. v bryndě; b. v limbu; b. v koncích s rozumem; b. ve psí; b. k světu podobný; všichni všudy někoho berou (o tom, kdo se vzteká); černě koukati (= nepřáti komu); udělati někomu dobrý den; dívati se někomu do hrobu (= přežíti někoho); přijíti někomu do rány; vzíti s sebou něco do hrobu (= do smrti neprozraditi); něčí slovo padlo na dobrou půdu (= došlo pochopení); dojíti kousku chleba (= dosáhnouti nějakého zaměstnání); ukázati někomu, kudy cesta ze dveří (= dáti výhost); babička není v evangeliu (= není neomylná); provětrati faldy (= zatancovati si); někomu je hej (= má se dobře); hoditi hubou (= hrubě odpověděti); neviděti si do huby (= neslušně mluviti); seděti na holičkách (= přijíti do bídy); vraceti se s holýma rukama (= beze jmění, chudý); sladkými kapkami mírniti hořký nápoj (umělé! = dodávati útěchy v neštěstí); dostati na hřbet (= býti bit); sv. Martin přijel na bílém koni; co mi na srdci leželo, padlo mi na jazyk; pelyňkem a jedem někoho krmiti (umělé! = ztrpčovati život); někomu jde práce od ruky; někomu leží kámen na prsou; vyprášiti kanduš; vyrůstati od kaše; chce věděti všemu konec i začátek; míti s někým kříž; udělati kříž za někým (= radovati se z jeho odchodu); nevěděl kudy kam; něco mi vrtá mozkem; něco je mi proti mysli; nastrkovati uši (= naslouchati); odtrhnouti si od úst; složte (t. j. krám), nekoupíme (= marně se namáháte); dáti ťafku někomu (= dobrati si koho); někomu se zkrátí žíly (kdo je líný); v někom není žíly dobré; nese se výše než narostla (= pyšněji nad svůj stav); odzpívati někomu (= přivésti do neštěstí); ohrnouti nos; dáti někomu pamětného (= potrestati); věděti něco jen tak páté přes deváté (= kuse); bývati někde pečený vařený; míti s někým peklo; přisypati někomu pelyňku; přijíti do plného; podávati si dvéře (= choditi jeden za druhým k někomu); přilívati žluči (= množiti nenávist); v někom je malá duše (= někdo má strach); chlapíka je kde nic tu nic; pověděti co slovo od slova, n. od slova k slovu (= zevrubně); dáti komu co proto; zavaditi o čerta (= klíti); na stará kolena (= k stáru); málo o kom souditi; člověk na místě hodný; chytati se světa; jíti po svých; vésti svou; vzíti za své; přijíti někomu zhruba; přisolovati (= popouzeti někoho proti někomu); v zámku je pravý Babylon (= mluví se tam mnoha jazyky); děvče je dobrá hodina; těšínská jablka; nevymáchaná huba; dobrá kopa; veselá kopa; latinská kuchyně (= lékárna); kvítek z raráškovy zahrádky (o neposedném chlapci); úřednictvo zámecké je nerozdílná ruka (= je zajedno); slepičí trepka (= kdo všecko poví); prošívaná podšívka (= šibal); zaječí srdce; u nás byla jeho Praha (= u nás býval nejraději); a mn. j.

Velmi četná a krásná jsou přirovnání, jichž Němcová po lidovém způsobu ráda užívá. Skoro všecka jsou vzata z úst lidu a jen málo jest umělých.

Ze živoucí přírody: přišel jako svatoušek; ležela jako zabitá; býti ustrojen jak kníže pán; mluviti jako anděl; děvčátka jsou jako andílkové; zapomenouti na něco jako na smrt; seděti na koni jako úkropek; kvítko stojí jako panna; (člověk) urostlý jako panna; chytrý jako liška; má nohy jak vůl rohy (= křivé); chlapci jsou jako ohaři (= nezvedení); choditi jako zmámená ovce; vyšlapovati si jako páv; býti živ jako ptáče (= velmi málo jísti); dívka svižná jako srna, skákavá jako čečetka, čiperná jako veverka, veselá jako skřivánek, pracovitá jako včelka; je jako křepelka (= hbitá); plátno bělounké jako labuť; kůň letěl jako vlaštovka; krčiti nos jako králík; milovati se jako ty hrdličky; tlustý jako vepř; seděti jako opička; děvčata přicházejí tancujícím krokem jako laně; bujní junkové jako jeleni (poslední přirovnání jsou již umělá); atd.

Z rostlinné přírody: přehodil ho přes vrátka jako hniličku (= velmi snadno); vypadá (dívka) jako míšenské jablíčko; děvče jak jahoda, jako malina, jako karafiát; (dívka) kvete jako růže; (děti) byly jako kvítí (= čistě oblečeny); zardíti se jako růže; junák urostlý jako sosna; slze jako bohaté hráchy; oči jako charpa; přirovnání umělá, na př.: čelo bílé, čisté, jako list lilie; žíti svorně jako zrnka v jednom klásku; dobrota (= dobrý pokrm), zrovna jako mandle.

Z neživé přírody: býti do práce jako oheň, jako hrom; hladký co led; chlap jako hora; starý člověk je jak pára nad hrncem; zůstal jako hromem omráčený; tichý jako pěna, seděti jako pěna; držeti někoho jako v kleštích (= pevně); míti srdce jako v kleštích (= zarmoucené); lije se jako z konve; podlaha jako křída; bílý fěrtoch jako led; pláténko jako pergament; plátno je jako plech (= pevné); člověk jako skála (= zdravý, silný); něco je jako sklo (= čisté); má tváře jako slabikáře; míti hlavu jako sníh, vlasy bílé jako sníh; bledý jako stěna; něco by šlo jako otčenáš; rybky se míhaly ve vodě co střely; letěla (dívka) jako šipka; člověk vysoký jako tyč; oči mu svítily jako dva uhly (!); točiti se jako vřeteno; botky se leskly jako zrcadlo; následovati někoho jako stín; býti někomu co pravá ruka; střásti se sebe něčí slova jako rosu; čelo co mramor hladké; plátno bělounké jako kment (ve 2. vydání).

Přirovnání rozvedená (situace): zacházeti s chlebem, jako by cihly v ruce měl; někdo je, jak by ho bičem přeťal; smrdí voninou, jak by facky dával; v stavení je jak na dlani (= těsno); býti někde jako doma; pod podloubím je jako v háji (= plno zeleně); chvátá, jak by za ním hořelo; učení mu jde, jak by hrál; choditi jako pod vodu spuštěný (= smutný); přiběhnouti jako na koni (= velmi rychle); chrápati, jako když kamení sype; třese to ním, jako by měl klepavku; jde, jak by ho pes kousl (= jako opařený); jde, jako by přes propasti kráčel (= opatrně); (Viktorka o černém myslivci:) když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo (o nepříjemném pocitu); krásný, jak by ho namaloval; vyřítila se, jako by s nebe spadla; octnouti se někde, jak by s oblak spadl; pyšniti se, jako by se byl vrátil z Paříže; šli ze světa, jako by svíčku shasil (= klidně umírali); býti jako na trní; hoch je, jak by ho ulil; býti jako u vidění; někde je jako po vyhoření (= smutno); obloha je čistá, jak by vymetl; ve světnici je jako v zahradě (= plno květin); zůstal, jak by ho krví polil; něčí oči se dívají jako z nebe (kdo je na umření); vyhlíží jako sůva z nudlí; opuštěný a osamělý jako hruška v poli; bývalo mi, jak bych v kostele stála (= velebně, vzrušeně); je, jak by ho z mramoru vytesal (= bledých tváří); zdvíhá ramena jako husa křídla, když jí vypadne brk.

Pěkná jsou také rčení hyperbolická, eufemistická a číselná v platnosti metonymické, na př.:

Býti psu do podvazku (= velmi malý); není ho než duch, než stín (= je velmi sláb); nedati zač ani zlámaného haléře; nestáti ani za babku; nerozuměti něčemu za mák; modré s nebe strhnouti; přiběhnouti na skok, na slovíčko; moli by ho sežrali (o tom, kdo je nedbalý).

Dostati se do chládku (= býti uvězněn); složiti někde kosti; škoda, že ho země kryje; už je dávno na věčnosti; uložiti někoho k věčnému spánku; poručiti koho Pánubohu (= přáti mu smrti); dopřísti svůj úkol (= zemříti, umělé).

Šeptnutí bylo slyšet za devátou stěnou. — Vzhůru, kohoutek už devětkrát smetiště obešel (bab. budí děti). — Bylo mi líto, že nemám deset životů, abych je obětoval za její lásku (zločinec Beyerovi). — Panáčkové zavánějí na deset honů pížmem (!) (mlynářka). — Nejde s krku, kdybych mu desetkrát po sobě řekla: Já vás nechci (Kristla). — Nastokrát tě pozdravuji (Míla. Babička). — (Tatík) měl za svoji nezištnost tisíceré zaplať Pánbůh (bab.). — (Obdarovaný) řekne tisíckrát zaplať Pánbůh (bab.). — Kdyby do vás tisíc karlátek uhodilo (myslivec).

Frastické bohatství bývá zvláště u některých slov lidových veliké. Na př. u »hlava«: nasaditi někomu na hlavu pravé topůrko (= pohnouti někoho, přemluviti); nevím, kde mi hlava stojí; lámati si hlavu (= 1. studovati, 2. truchliti); postaviti si hlavu; vypustiti co z hlavy; něco mi leží v hlavě; něco mi prolítlo hlavou; něco mi nejde do hlavy (= 1. nemohu si pamatovati, 2. nemohu pochopiti); míti něco v hlavě (= uměti); míti plnou hlavu (= rmoutiti se); míti svoji hlavu; míti hlavy pod víchy (= býti opilý); choditi po hlavách (= rozpustile si vésti); ponižovati hlavy (= stávati se skromnějším); prohlížeti si koho od hlavy do paty.

»Srdce«: Srdce mi puká; srdce se mi směje nač; nemohu něco přenésti přes srdce; míti srdce k někomu; míti v srdci někoho; zaječí srdce; dodati si srdce; vzíti si srdce, míti srdce, aby… (= odvážiti se); kámen padl někomu na srdce; dělati někomu těžké srdce; zvoliti podle svého srdce; míti dobré srdce; nahlídnouti někomu do srdce; dobýti si něčí srdce.

»Oko«: zamhouřiti oko k něčemu (= shovívati); dělati něco na oko; lotrovství mu kouká z očí; hoditi okem někam (= letmo se podívati); něco mi padlo do oka (= povšiml jsem si); někdo je mi sůl v očích; někdo je mi pěkný v očích; zamazati oči někomu (= podplatiti); nespustiti oka s koho; míti na někoho dobré oko; míti od někoho pěkné oko; div oči na někom nenechá; jako by mu z oka vypadl.

Se zvláštní zálibou užívá spisovatelka deminutiv. To zajisté v obraze ze života venkovského nepřekvapuje, mluvíť lid rád ve zdrobnělinách. »Babička« kromě toho zevrubně líčí život dětský (děti Proškovy, Kudrnovy, Mančinka mlynářovic) a mluva dětská jest rovněž bohata deminutivy. Zejména však srdečný poměr autorčin k dílu působí rozhojnění deminutiv. A tak nalezl jsem v »Babičce« přes dvě stě různých zdrobnělých slov, většinou z venkovského prostředí a života dětského.

Zato nehojné jsou složeniny (komposita), neboť v jazyce lidovém jich bývá pořídku. V celém spise jich jest asi šedesát, z toho většina jsou přídavná jména, značící barevné odstíny.

V slovníku »Babičky« nalezneme hojně slov méně obvyklých nebo zvláštních, na př. dolan, dolňan (= obyvatel údolí, roviny; opak horal), jehličina, jehlina (= jehličí), kacafírek (= mladý, fintivý člověk), kaplice (= kaplička), ker (gen. kru, m. kra ledová), klapkání (pantoflíčků), klapkati, vonné kouřidlo, krákati (o slepici), krhavý (o perlině), mluv m. (= schopnost mluviti), mraveneční (= mravenčí), nadlesný m., naháčová, oblaková barva, námluvník (= námluvčí), náprsí, obroučka (= prsten), odvárka maková (= odvar), odvětovati komu (= odpovídati), okytiti si klobouky, ondati někoho (= trápiti), osiva f. (= mladé osení), padeřkovati (trávnice), pletačka (= žena pletoucí věnce), pochodka (= pochůzka, cesta), poslinka (přadlenám přinesli sušeného ovoce »na poslinku«, t. j. aby po požití měly dosti slin ku předení), požiradlo (= prohlubeň, tůň), přetrženě vykřikovati (= nesouvisle), pruha (= pruh), pučálka (= hrách nebo čočka ve vodě namočená nebo napolo uvařená), smrčina (= smrk), někam je spádno (= po svahu, s kopce), spadovati (= rozpadati se), starosvata, starosvatka (o svatbě), stonek m. (= nemoc), struček (= 1. střechýl, 2. větévka z jehličnatého stromu), svečeřívati se, od svitu do mraku, svraskatělé čelo (= vrásčité), šklíbiti se (= šklebivě se smáti), šmáha, šněrovati (o opilém), úbrana (= uchránění), úbytí n. (= úbytě), uplívati se nedok. (= odplivovati si), výmok (= výmol, rokle), výtočka (= výmluva), záklop (= víko u košíku), záhory, zákryt, zapánbovati se nač (= zadušovati se), zástromí, zastydnouti se (= zastyděti se), zaškvěknouti (= zakvičeti, o psu), zatopiti strach (= pitím zapuditi), zlota (= zlý člověk), zraziti si hosty (o hostinském), a j.

Všude jest patrné, že se Němcová přiklání k mluvě lidové a že slov pouze spisovných má mnohem méně. »Babičku« psala s láskou a nadšením, psaní bylo jí jedinou útěchou v neblahém osudu životním. Do svého tvoření vžila se úplně, zapomínajíc na přítomnost, a řeč jí plyne proto přirozeně a prostě po způsobu lidí, jež líčí. Jest velmi poučné pozorovati poměr obojího druhu slov k sobě v četných synonymech.

Spojka ale se vyskytuje velmi často, zejména také na druhém místě, o něco méně jest spojky však — ta bývá většinou na prvním místě a ve významu citoslovce —, nejméně avšak (asi čtyřikrát, psáno a však). Ač, ačtě má po jednom dokladě, ačkoliv není tak vzácné, ale přece neobvyklé. Není užíváno spojky an, ježto, jelikož, zato velmi hojné je poněvadž a protože. Činiti má pouze několik dokladů, z toho jeden v přísloví, druhý ve významu »řáditi«, tedy lidovém, konati má jediný doklad, dělati však je velmi hojné a v různých rčeních, na př.: dělati někomu těžké srdce; dělati pána; dělal (též dělal se), jako by se nebál; nevím, co mám dělat; míti co dělat s úřady; dělati komu laskominy, naděje; dělati si z čeho hřích, svědomí; dělati si blázny z koho; dělati (= velmi naříkati); dělejte už! (= pospěšte si) a j. vedle obyčejných dokladů, jako: dělati sirky, verše a pod. Dědeček jest dvakrát hojnější než děd, hojnější jest koukati než dívati se; ve 2. vydání nahrazuje spisovatelka lidové koukati několikrát spisovnějším dívati se. Neužívá spojky jestliže, zato často jestli (= lat. si). Ústa jsou mnohem vzácnější než huba, jež se vyskytuje v četných lidových rčeních, jako: u huby (= blízko), nevymáchaná huba (= člověk neslušně mluvící), hoditi hubou, neviděti si do huby, státi se ohryzkem v něčí hubě a pod. Hojné jest tedy, není užíváno tudíž. Častější jest kamarád, kamarádka než přítel (zde však také ve významu »příbuzný«), přítelkyně, družka; druh není doloženo. Za obvyklé myslivec jest jednou lesník. Kostel a zvláště kostelíček jest obvyklé, chrám nikoli. Nemoc jest čtyřikrát hojnější než choroba. Lidové sednice, sednička jest častější než světnice. Mnohokrát se vyskytuje Pánbůh (na př.: požehnej Pánbůh, zachraň Pánbůh, zaplať Pánbůh, vstáti s Pánembohem, dáti někomu s Pánembohem, poručiti někoho Pánubohu, zevlovati Pánubohu do oken, za chudým chodí s pokladničkou Pánbůh atd.), poměrně řídké jest Bůh. Často a v různých odstínech najdeme kus, velmi zřídka část, ani jednou díl (jen příslovečné dílem — dílem). Pouze jednou jest dědina (ve vyprávění starého příběhu), často ves, vesnice, vesnička. Poetické rámě, paže (= ruka) má jen po jednom dokladě, kdežto ruka jest velmi hojné, na př.: míti něco v rukou (= rozhodovati o čem), práce mi jde od ruky, vraceti se s holýma rukama, páni jsou nerozdílná ruka, býti někomu k ruce (= pomáhati), míti něco při ruce (= pohotově), býti někomu co pravá ruka, už je ruka v rukávě a j. Jednou jest hojnější než kdys a kdysi, bouřka šestkrát hojnější než bouře. Poměrně velmi málo dokladů mají slovesa oznámiti, oznamovati, naříditi, často se vyskytuje povídati, povídávati, pověděti, poručiti, poroučeti. Přednost dává spisovatelka tvarům brzy a alespoň před brzo a aspoň, vždycky píše dokud, nikoli pokud. Atd.

Naopak zase některá slova spisovná má ve zvláštní oblibě, na př.: dodati, dokládati, doložiti (v řeči), mnohdy, zeleno n. (= zeleň), zdali a pod. Z obyčejných slov má málo dokladů (zajisté náhodou), na př.: vézti, zdvíhati, schází vůbec voditi.

Slovní poklad »Babičky« má přes sedm tisíc hesel. Původní vydání z roku 1855 má průměrně na stránce 230 slov, což činí na 346 stránkách celé knihy asi 80.000 slov; připadá tedy na stránku dvacet hesel, neboli každé jedenácté slovo jest heslové. Je tedy slovní poklad »Babičky« velmi bohatý.

Mluva B. Němcové není někdy úplně bez vady. Autorka »Babičky« byla vychována německy, vychodila německou školu a spisovné češtině se učila až v dospělém věku v Praze. Tím se stalo, že se jí vtrousily do pera sem tam germanismy (na př. některé z frází zde výše uvedených, jako »přenésti něco přes srdce«, »vzíti si srdce, aby…«, »dělati komu těžké srdce«); těch nebyli však prosti ani nejlepší spisovatelé tehdejší doby. František Bartoš, známý dialektolog moravský a ochránce jazykové čistoty, »Babičku« přebrousil. Ale tím ztratila »Babička« mnoho ze své prostoty a přirozené poesie, jíž se tak obdivujeme. »Babička« bude nám přec jen nejmilejší v té podobě, v jaké vyšla r. 1855. Úcta k veliké ženě žádá, aby její odkaz potomstvu zůstal nedotčen cizí rukou.

Autor: Alois Získal
Zdroj: Naše řeč 10, ročník 4/1920 (zveřejněno se souhlasem redakce)
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=716