Božena Němcová – tvorba a osobnost po půldruhém století

Tvorba

Žánrová a stylová rozmanitost

Němcová sice vytvořila jediné veledílo, které její jméno zvěčnilo v dějinách literatury, je však pozoruhodné, kolik uměleckých a žánrových podnětů skrývají její díla pro další generace autorů. Její tvorba vlastně předznamenává základní typy české prózy pro zbytek 19. století, ba do jisté míry ukazuje vpřed do 20. století. Jsou to vesnická próza, sociální a ženská tematika i lyrizovaná próza. V jejích námětech a stylu splývají prvky romantismu a realismu.

Nejnápadnější je její přínos pro vesnickou prózu. Hlavně V. Hálek a K. Světlá jsou jí dlužni. U Hálka najdeme podobné pojetí venkovského života jako u Němcové: vesnice je vytouženým obrazem harmonického soužití lidí mezi sebou i přírodou. Je místem životních jistot a pohody, kde jsou sice i špatnosti a vášně, kde se dějí i tragédie, jako všude v lidském životě, ale všechno je to sladěno krásou a harmonií nějakého vyššího – božského či přírodního – řádu, ve kterém se člověk může cítit jako doma.

I když v konečném vyznění je próza Němcové obdivuhodně harmonická, nechybí v ní sociálně kritické momenty, které se stávají význačnými u prozaiků jako Arbes, Stašek, K. M. Čapek Chod, a to už spíš ke konci století. Tyto momenty jsou sice v Babičce v pozadí, ale jsou tam. Jednak v líčení postav (všechny negativní osobnosti patří k vyšším stavům: svůdce Viktorky, Talián, paní správcová, písař), jednak (přes všechnu její shovívavost) v babiččině rozhodně odmítavém postoji ke všem novotám, které pocházejí z panského způsobu života. Společensko-kritické prvky jsou výraznější v jejích jiných prózách jako Pohorská vesnice nebo V zámku a podzámčí.

Je to určitě zásluhou Němcové, že próza psaná ženami a hlavně s ženskými postavami v jejím středu má tak silný a kvalitní proud v české literatuře jako snad nikde jinde. Můžeme předpokládat, že její příklad podepřel řadu nadaných žen ve snaze, aby se staly spisovatelkami.

Značně vyskytující se lyrické prvky v Babičce, ještě víc však v próze Čtyři doby, též ukazují směr lyrizované prózy na konci století. Vypravěčský text i texty postav jsou hustě protkány lyrickými prvky, oba obsahující intenzivní nostalgii vůči minulosti, době ztraceného ráje dětství a mládí, u mladých postav též citově podloženou úzkost do budoucna, ale celkově i smíření se s věčným pohybem lidského života, ve kterém mladí vyrostou, zestárnou a předávají své místo novým generacím. Zatímco výstavba textu v Babičce je tradiční – text vypravěče a postav se výrazně rozděluje, text Čtyř dob – které však nebyly určeny pro širší veřejnost – se vykazuje rysy stylového experimentu.

Víme, kolik pozdějších umělců, básníků a spisovatelů dávalo hold i tvůrčím způsobem osobnosti a dílu Boženy Němcové, zasloužilo by však větší pozornost i to, u kolika autorů zaznívají fráze, věty, myšlenky, které svědčí o intertextuálním spojení díla Němcové s pozdějšími generacemi, které skoro až k našim dnům vyrostly na Babičce.

Tím vším jsem chtěla jen zdůraznit, že literárněhistorický význam B. Němcové se netýká jen samých jejích děl v daném období jejich vzniku, nýbrž přesahuje dobové hranice.

Babička dnes

Jakým však účinkem působí její díla na dnešní čtenáře? O tom jak se odborné, tak i laické názory značně rozcházejí. O oblíbenosti spisovatelčiných pohádek nejsou vysloveny pochybnosti, rozpornost recepce se týká jiné její prózy, včetně jejího hlavního díla, Babičky. Stále více převládá mínění, že ani tato kniha už do ruky dnešní mládeže nepatří. Hlavně proto, protože její zastaralý jazyk [1]  u nezkušeného čtenáře budí asi hned negativní, nebo dokonce i směšný dojem. Působí i změna kulturního kontextu, reálie Babičky jsou pro mladé lidi už zcela neznámé, vzdálené. [2]  Tak necháme-li číst tu knihu mladým, docílíme možná opačného výsledku, než jsme chtěli dosáhnout. Mladší generace naší doby jsou vůbec mnohem méně závislé na psaných zdrojích než dříve, hlavně pozice krásné literatury slábne. Dnes je asi poměrně málo mladých, kteří mají trpělivost přečíst obsáhlejší dílo a oblíbené se stávají hlavně knihy, které byly zfilmovány. [3]

To všechno je pravda.  Otázkou však je, jestli má kniha Němcové takové hodnoty, které nejsou jen historického rázu, nýbrž mohou oslovit i dnešního člověka. Pokud si myslíme, že ano, tak musíme o tom přemýšlet, jak přiblížit toto dílo mládeži. Chceme-li totiž tradovat nějaké hodnoty, pak ty se musí zůstávat ve výchovném procesu. Díla, která si neoblíbíme do dospělosti, mají mnohem menší šanci stát se zdrojem našeho hodnotového systému, podle kterého se pak v životě řídíme.

Jaký odkaz má nebo může mít pro nás Babička dnes?

Obdivuhodná harmonie světa Babičky už u většiny současníků vyvolala nadšení, toto nadšení se však především týkalo domnělého věrohodného líčení českého venkovského života. V čem totiž dnes sledujeme idylu, co pozdějším bádáním bylo zjištěno jako idealizace, v době vzniku bylo chápáno jako věrohodné podání českého venkovkého života, tedy realismus. Sama Němcová toto mínění potvrdila. [4] Z hlediska současníků toto pojetí je oprávněné: tak důvěrné líčení každodenního domácího života, žen, dětí a zvířat takovým prostým přesto poetickým jazykem, se nikdy předtím nevyskytlo v české literatuře. To však patří k historické hodnotě Babičky.

Chápeme-li Babičku především jako literární dílo, tak ona určitě patří do minulosti, je to dílo jedné, definitivně uzavřené doby literatury, umělecké prostředky, literární konvence se hodně od té doby změnily, našemu vkusu je už v ní hodně věcí cizí nebo už i neznámé.

Laický čtenář[5], však bere-li do ruky knihu, to, co tam čte, spojuje se svým vlastním životem. V četbě hledá zkušenosti, myšlenky, city či nálady, které v něm rozehrávají dojmy a vzpomínky vlastního života. Babička tedy může být prožívána jako krásná pohádka o světě dobrých lidí našemu životu už hodně vzdáleném a může tedy se svou harmonií a životní pohodou poskytnout pro čtenáře oddech. Idyla románu však může být také konfrontována s vlastními představami čtenáře o životě: jaký je, a jaký by měl být. Tuto konfrontaci čtenáři vědomě snad málokdy udělají, hlavně u díla tak vzdáleného, zůstává však po četbě nějaký pocit lahody nebo nechuť, podle toho jestli se kniha „líbila“ nebo „nelíbila“, ale na dně této „líbivosti“ je v základě shoda nebo kontrast v názorech.

Babička tedy zaznívá různým čtenářům na různých úrovních. Já tady vyzdvihnu jen několik charakteristik knihy, které mě při opakované její četbě zaujaly nejvíc.

Určitě by nebyl účinek Babičky tak trvalý, kdyby kniha vázla ve věrném popisu maličkostí všednosti. Její genialita tkví právě v tom, že při vší své zdánlivé všednosti dovede mluvit o základních otázkách lidského bytí s filozoficou hloubkou a přesto tak prostým způsobem, že tomu může rozumět i dítě. O čem tedy na této rovině Babička mluví? O jeho hlavních meznících, o prvních i posledních zkušenostech lidského života, ale o lásce i smrti, o životních zápasech  dospělosti, do které se dítě z bezpečí domova vyrazí a z kterých se na konci života starý člověk navrátí …

Vedle prostoty a srozumitelnosti protkává knihu intenzivní lyrický tón, vyjadřující smutek a nostalgie, které čtenáři mohli a mohou prožívat podle svých vlastních smutků i tužeb takovým způsobem, že se tyto stávají zároveň součástí obecných civilizačních nostalgií  po kořenech v rodinném domě a kraji, po čisté lidovosti, nostalgií rychle žijícího městského člověka po venkovském způsobu života uprostřed přírody, po ustálenosti morálních hodnot.

Tím více, že touha utéct, uniknout stále více střízlivému a mechanizovanému modernímu životu, která doprovází moderní literaturu, se nyní doplňuje i úzkostí, kterou dnešní člověk začíná cítit při uvědomění si, do jaké míry jeho moderní, spotřebitelský způsob života kazí přírodu a tím vlastně samý základ jeho existence.

V Babiččině ideálním světě máme obraz harmonického soužití lidí, zvířat a rostlin. Všechny lidské, zvířecí i rostlinné bytosti ve své jedinečnosti vzácné skoro na stejné úrovni: mezi těmi formami života nejsou zásadní rozdíly, ba shody jsou výraznější:

„Inu, …. každá nátura je jiná. Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost, každou žalost nemohl světu na odiv postavit; jiný nosí ji za ňádry po celičký život a vezme ji s sebou do hrobu. Těžko získat takové lidi, avšak láska lásku rodí. Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu, na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa, musím ji hledat pod lístečky, nesmí za těžko mi přijít lézt přes vrchu a kameny, nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi cestu brání. Za to mě bylinka stonásob odmění.“ [6] – říká babička

Tato propojenost lidí, rostlin i zvířat ještě více je patrná z rozhovoru babičky, dětiček a myslivce Beyera v poněkud smutné náladě den po Mílově odvodu. Zmínky o scházející Viktorce, o vztahu pana Beyera k stromům, historka o poražené mladé bříze, která jako by prosila o život, o postřelené srně, o vrahu, který jediný lidský cit měl pro osamělý smrk, všechno to vyprávěno s povědomím téměř Čapkovské relativnosti lidských pravd. Shovívavost vůči různosti lidského myšlení a snah má podporu v Bohem určené rozmanitosti bytí:

„…kolik hlav, tolik smyslů; každému oku věc jiná, proto také těžko určovat: tohle je takové a nesmí být jinaké. Bůh jedině zná svět, on nahlíží v nejtajnější skrýše lidského srdce a soudí je; on rozumí mluvě zvířat, před ním je světlý kalíšek každé bylinky, on zná cestičky každého broučka, šum větru řídí se jeho rozkazem, vody proudí, kam on jim vykázal cestu.“  (pan Beyer) 209

Toto laskavé a šetrné soužití lidí jak s přírodou, tak se samými sebou i mezi sebou, kterou podává spisovatelka za vzor, nás oslovuje novou naléhavostí. [7] Patří sice mimo odborný přístup k románu, přesto může být zajímavé přemýšlet si o tom,  do jaké míry bychom se my, dnešní, moderní civilizací a technickými vymoženostmi zhýčkaní lidé mohli smířit s Němcovou líčenými životními poměry. Tato obec má totiž nepatrné potřeby k žití: skromné jídlo, jednoduché, většinou doma vyrobené nářadí a šatstvo, příbytek, všechno však opatřeno velkou pozorností a láskou. „Luxus“ je uspokojen roční návštěvou bylinkáře, olejkáře a jiných potulných kupců. Málokterý dnešní čtenář si asi uvědomuje, že značná část lidstva ani dnes nemá k dispozici tuto skromnou hojnost, kterou v Němcovově podání vlastnili obyvatelé Babiččina údolíčka. Není však bohužel nemožné, že ekologické výzvy naší doby nás brzy přinutí k takovému přemýšlení.

Se smíšeně nostalgickými pocity mohou v nás asi vyvolat i mezilidské vztahy ve světě Babičky. V této vesnické pospolitosti život je hodně veřejný, všichni žijí před očima všech, všichni vědí věchno o ostatních, skoro žádné soukromí neexistuje. To jsou však laskavé, shovívavé, soustrastné oči, které pozorují, lidé jsou plni s ochotou pomoci, člověk ani v strasti, bídě není nikdy sám. I v tomto světě jsou chyby a viny, po kterých následuje trest. Trest je však přiměřený, jedinec ho sám cítí oprávněným a podstoupí ho dobrovolně nebo si ho dokonce zvolí sám. Prolínání intimity a veřejnosti a jejich souhra, dále působení spravedlnosti se dá výrazně sledovat na případě Viktorčině – v té mistrné části spisovatalčina umění.  Viktorka krásné, hodné děvče, je unesena tajnou silou podvratné, smyslné lásky, která se v narativě objevuje v mýtizované podobě. Celý proces jejího podléhání této síle je sledován laskavou starostí celého jejího okolí: rodiče, přítelkyně, všichni mají s ní soucit i dobrou radu, jako pro nemocnou. Tato laskavá starost se nezmění ani potom, až se její pád s útěkem stává definitivním. I když některé činy nemohou být odčiněny, není to na člověku, aby je soudil. Tento „božský řád“ si uvědomuje ve své bláznivosti i Viktorka, která nemůže být přemlouvána, aby se vrátila do lidské společnosti, sama sebe se trestá vyloučeností a stává se mementem něčeho velkolepě strašlivého, pro každodenního člověka nepochopitelného, které je však všudypřítomno a všude číhá na člověka. Vřele láskyplná lidská pospolitost s pocitem domova i tady je obejmutá  cizotou a hrozivou mocí neznámých živlů, stejně jako u Erbena. U Němcové je však důraz na prvním momentu a druhý se vyskytuje jen jako prchavý stín obláčku, který na chvilku zatemňuje slunce.

Osobnost

U některých autorů skutečné osudy autora člověka jsou téměř bezvýznamné pro jejich dílo, není to však tak u některých klasiků 19. století – u Tyla, Máchy, Havlíčka, Nerudy, Vrchlického a také u Němcové. Osudy těch zakladatelských osobností moderní české literatury jsou stejně emblematické jako jejich díla. Jejich osudy jsou těsnými součástmi celkového kulturního jevu, který jejich jména označují – a to vůbec není na újmu jejich tvorby, naopak se tyto dvě vzájemně doplňují takovým způsobem, jakým by to snad v jiných dobách, za jiných okolností bylo nemožné.

Jejich osudy se staly příklady celkově pozitivní vyjímečnosti pro české kulturní povědomí, ke kterým se musí znovu a znovu zaujímat postoj. Obsah této příkladovosti je totiž neustále vystavován objasňujícím snahám, idealizaci nebo naopak kritickému zbourání ideálu. V tomto procesu se snad i doplňuje a zjemňuje náš obraz o těchto autorech, ale nemyslím si, že to je hlavním momentem celého tohoto dění, poskytuje spíš prostor pro střetání se názorů, bez něhož by asi kultura vůbec neexistovala.

V osobnosti Němcové můžeme obdivovat samostatnost myšlení, odvážnost překračovat úzké hranice dobových konvencí. Pravda, nejednala vždycky s rozvahou, vedly ji její city a náklonnosti, ale ve svých podnětech byla vždy bezpodníměnečně upřímná a měla obdivuhodnou uměleckou schopnost svou situaci a podmínky, city a myšlenky popsat velice jemnými odstíny ve své celé složitosti.

Zatímco v některých jejích krásných prózách, snažíc se podat ideál, je dobová i konvenční (např. právě v podání milostných vztahů), ve svých intimních dílech (v dopisech a v próze Čtyři doby) je – výjimkou  snad jazyka – stále naší současnicí.

Celé její myšlení je protkáváno intenzivní touhou po lepším světě a ideálním žití, ale tyto své ideály ve své intimní próze nikdy nezaměňuje za skutečnost. Své touhy, které se rozbíhají do různých směrů, vždycky konfrontuje se skutečností:

„Kdož by si nepřál být mladým – ačkoliv nevím, chtěla-li bych stejné živobytí ještě jednou prožít – ne, já kdybych měla volit – tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let – anebo později – neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší; – nač tedy se trudit?“ [8]

Dopisy B. Němcové svému manželovi znějí úplně moderně. Vysoce uměleckým způsobem ukazuje složitost vztahů mezi mužem a ženou, mezi manželi, které hodně věcí odděluje i spojuje, vlnění citů lásky i nechuti, souladu i rozladění. Tyto dopisy jakož i některé dopisy přátelům patří mezi vrcholům jejího spisovatelského umění:

„ Já bych Tě také ráda viděla, mnohdy, když jdu na procházku sama nebo s dětmi, cítím se tuze osamotnělá a zatoužím po Tobě, ale naučila jsem se mnoho postrádat, tak i to. Myslím si zase, kdybys tu byl, že by to přece zase dle starého šlo, že bychom si nerozuměli, a tak se těším, že jsem alespoň paní svou. – Ale vskutku to není tak; já bych to břemeno ráda s někým sdílela a to panství jemu přepustila, ale když jsou okolnosti takové, že to musím sama nést, tedy nesu. … Neupírám, že jsem kdys měla před sebou ideál muže, jako i ideál manželství. První byl vzor vší dokonalosti a krásy a druhé představovala jsem si co nebe. – Inu byla jsem mladá, nezkušená, vychovaná jen v přírodě, přenechaná sama sobě. … Kdyby té lásky, té poezie ve mně nebylo, jakže bychom my spolu žili?  … To však pravda je, že když jsi vzdálen, se mi zdáš pěknější … Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné i nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy ani poezie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí, – a to je, co se mi protiví. … Já bych přála si, aby mezi námi bylo při všem činění a jednání potěšení a ne jen chladná povinnost. … já bych Ti byla také někdy ráda v jedné povinnosti vyhovila, ale právě v té případnosti neplatí žádný zákon, žádný mus, hrozba ani prosba, jestli není vzájemné vzplanutí citu. – Právě v této případnosti měli by mužové vždy zapomenouti, že jsou páni, a chovati se k ženám, jichž si váží, co milenci.“ [9]

Němcová vidí život ženskýma očima, odkrývá tyto oblasti života, které tvoří středisko zájmu hlavně pro ženy, promlouvá tato próza hlavně k těm, kteří mají pochopení pro neustálé láskyplné potykání se žen s hmotným světem, pro udržování každodenního běhu lidského mikrokosmu. Její próza je první typicky ženská próza v české literatuře na vrcholné umělecké úrovni, která bude asi ještě dlouho lákat čtenáře.

Němcová na internetu

Omezený, snad ale na naši dobu charakteristický zdroj informací je internet. Přivedla mě zvědavost k tomu, abych zjistila, jaké informace se dá z něho čerpat o dnešním stavu popularity Boženy Němcové. Výsledky pro mne byly nad očekávání pozitivní, i když počítám s tím, že v roce jejího výročí, možná, zájem o autorku zvýšil.

Pro mnohé asi překvapivé výsledky vynesly dvě v poslední době probíhající populární ankety. Mohli jsme myslet, že Němcová a její Babička patří mezi nejznámější české národně kulturní jevy, míra její uznávanosti však přesahuje očekávání. Ona, jako jediná žena, se dostala mezi deset „největších Čechů“ (sice „jen“ na desáté místo). Jako spisovatelka ze všech autorů světa se umístila na 5. místě, mezi českými autory jí patří 3. místo, zatímco na  seznamu s 200 jmény z jejích nejproslulejších současníků byli připomenuti jen dva: Erben a Mácha (24. / 158. místo) . Příliš dalekosáhlá zjištění se sice snad z takových nahodilých a dobrovolných akcí vyvodit nedají, totiž nejde tady o statisticky reprezentativní výběr celého obyvatelstva, přesto to ukazuje, že mezi mnoha tisíci kulturně aktivních obyvatelů, osobnost a tvorba Boženy Němcové, pořád stojí na výjimečně váženém místě. [10]

Pokud přihlédneme k ohlasu jejích děl, u odborníků je snad o ně zájem v poslední době menší, zatímco její díla vycházejí dodnes ve velice značných nákladech. [11]

Z děl Boženy Němcové jsou stále nejpopulárnější Babička a pohádky [12].  Mezi mládeží roste skupina, která ani Babičce nerozumí, nic jí tato kniha neříká, nudí ji[13].

Zato jsou však stále i takoví, kteří mají pro ni pochopení. To také můžeme připočítat k hodnotě knihy, že mezi celkem pozitivními názory najdeme velice rozmanité důvody, proč se Babička líbila.

Jedna referentka podávající zralý, ucelený názor na knihu píše:

„Babička je kniha, která pohladí po duši. Je čtivá, bohatá na děj a každý se do ní lehce začte. Čtenář z ní vycítí lásku k vlasti. Babička je popisována jako milá, vlídná a láskyplná stařenka bez chyb, a proto kniha v dnešní době působí pohádkově. Svou moudrostí a upřímností dokáže zaujmout i kněžnu. Tato kniha se líbí snad každému.” [14]

Čtivost knihy, dokonce i výskyt „napínavých situací” jsou poznamenány i jinde. Jiní zdůrazňují její poznávací hodnoty: „je jakýmsi náhledem do života malé podhorské vesnice” ,stálo za to si ji přečíst „protože líčila autentický život Boženy Němcové.” Ale čte se Babička ovšem i proto, že „je to kniha, kterou by měl znát každý” [15]

Aspoň části čtenářů ani zastaralý jazyk knihy nevadí: „Tato kniha na mě velice zapůsobila svým odlišným pojetím od jiných knih příjemným, archaickým jazykem a popisem již zapomenutých a dnes již nepochopitelných zvyků. Kromě toho se zde vyskytovalo i pár zajímavých příběhů. Poznal jsem více i život na počátku 19.st.. Tato knížka má své jedinečné kouzlo …” [16]

Tento z větší části příznivý ohlas potvrzuje, že tvorba Boženy Němcové je i dodnes živou součástí české kultury a můžeme jen doufat, že to bude tak i v budoucnosti.

Poznámky:
[1] Musím podotknout, že z hlediska estetického účinku starších děl jsou na tom lépe cizinci, jejichž mateřština není čeština, ani nežijí trvale v českém prostředí. Takový cizinec, i když si možná uvědomuje stylistické zvláštnosti textu, tyto na něho tak elementárním účinkem nezapůsobí, protože on v zásadě všechna slova – nová i zastaralá – poznává ze slovníku. Zabývá-li se literaturou různých dob, žádná stylová vrstva není u něho tak ustálená, jako u rozeného mluvčího. Ta stylová necitlivost je však pro něho při recepci starší literatury přednost, protože zastaralost jazyka svou nezvyklostí nepoutá jeho pozornost, teoreticky vlastně nemusí zdolat větší jazykovou překážku než u děl současných. Právě proto estetický účinek starých děl bude u cizinců jiný, většinou asi pozitivnější, než u rodných čtenářů.
[2] Dokonce i mnou velice vážená profesorka J. Janáčková, asi na základě svých negativních zkušeností s posluchači na univerzitě, vyslovila názor o Babičce, že „Je to kniha, kterou nemohu dneska dát číst dětem, v žádném případě.” http://www.radio.cz/cz/clanek/64987
[3] Ze strany odborníků je také zmenšený zájem o díla 19. století. Jednak jsou životy i tvorby vrcholných autorů už většinou dobře probádány, jednak jsou to vesměs z výstavbového hlediska málo zajímavé lisible texty, často dokonce i s výchovnou tendencí, která je učiní z estetického hlediska tím méně přitažlivé. Mezi literáty stále převládá názor, že chce-li si literatura zachovat svou samostatnost a svébytnost, nemá se vměšovat do jiných (politických, sociálních, výchovných aj.) sfér života. Tím se však „vážná“ literatura vzdává snahy, aby čtenáře ve svém životě orientovala. Tato spojitost sice úplně nikdy nebývá přervána, ale je mnohem zprostředkovanější, ztíženější než u děl dřívějších dob, když výchovná funkce literatury byla zjevná. Do prostoru, opuštěného náročnou literaturou pak v současnosti vnikly méně náročné žánry jako mýdlové opery, fantasy aj. Tyto také, jako dříve vážná díla, podávají určité – tentokrát hodně zjednodušené – modely či ideály života.
[4] Viz její výroky v dopisech k přátelům, Helceletovi, Šemberovi aj.: Je to „jen prosté líčení našeho českého života, psané pérem neučeným.“ Podle výrazu autorčiny skromnosti vlastně utkvěl i názor, že Babička není románem, nýbrž jsou to jen „obrázky českého lidu“. (Tento podtitul nese sama kniha.) Cit. z dopisu S. Chalupkovi, r. 1855. In: Božena Němcová: Čtyři doby. Výbor z díla, sv. 3, str. 454-5
[5] Laický čtenář, ten, který si čte pro svou zálibu, v četbě hledá spojení se svým vlastním životem, nedbá nebo ho nepoutají konvence a normy literárních odborníků.Zato však i odborníci mají většinou fázi čtení, když se chovají laickými čtenáři.
[6] B.N.: Babička. Praha, SNKLHU, 1953, str. 229.
[7] Díla dneška i včerejška s ideovou náplní nebo jakýmkoli poučením jsou čtenářem přijaty pozitivně jedině tehdy, je-li čtenář schopen s tímto obsahem mimoestetického rázu do určité míry souhlasit. Odmítá-li tento obsah úplně, většinou nebude mít pochopení pro dílo ani jako umění. Jestli dílo nezapadne, s větším časovým odstupem se tento odpor může zmírnit. Dnes, když „národně výchovná funkce“ literatury pořád ještě budí velice špatné politické asociace, velká část české literatury „obrozeneckého“ rázu vyvolává – aspoň v odbornících nechuť, tím zapadá vlastně skoro celá próza 19. století (o poezii ani nemluvě), což je velká škoda z hlediska celku české kultury. Jedině snad Němcová se vymyká z tohoto řadu asi díky své „pohádkovosti“. Za to se neubrání někdy pocitu „limonádovosti“.Čtenářský ohlas mnoha z těchto děl (Arbesových, Nerudových, Staškových, Světlé, Čapka Choda aj.) je však u cizích posluchačů celkem velice příznivý.
[8] Božena Němcová: dopis J. Helceletovi, 17.12.1851. In: Čtyři doby. Výbor z díla., sv. 3, str. 238
[9] J. Němcovi do Villachu 13. 6. 1857, tamtéž, str. 383
[10]Jde o za čerstva (10. června 2005) dokončenou anketu české televize: Největší Čech a o českou podobu mezinárodní ankety Big Read ® Moje kniha pod záštitou Státní národní knihovny aj. partnerů. V první akci se podle dostupných údajů zúčastnilo přes 256 tisíc a v druhé přes 93 tisíc lidí. Cit. údaje viz. http://www.czech-tv.cz/specialy/nejvetsicech/oprojektu_top100 , http://www.mojekniha.cz/mojeVysl.htm#204
[11] Podle katalogu SNK od r. 2000 se vydalo v Čechách celkem 66 svazků, z toho jen jediný sborník odborné literatury o ní (B.N. sborník k 140 výročí úmrti, PNP, 2002), k čemuž bychom mohly zčásti počítat kritické vydání 2 svazků její korespondence. Podle katalogu ANL za tuto dobu vyšlo 10 článků o Boženě Němcové, tykajících hlavně biografických témat. http://www.nkp.cz/pages/page.php3?nazev=Elektronicke_katalogy&submenu2=12
[12] Babička na 5., pohádky na 28. místě v seznamu 204 nejoblíbenějších knih českých čtenářů na počátku 21. století v už zmíněné anketě Moje kniha
[13] Viz. studentské názory v souvislosti jednoho referátu o Babičce: http://www.teenage.cz/komentare.php?id=8756
[14] http://www.lipoland.com/denik/cz/refnemcovababicka.htm
[15] http://www.penkavcivrch.cz/cjl/dila.php?dilo=255&spisovatel=40
[16] http://referatyjen.unas.cz/literatura/bozenanemcova-babicka.html

Autor: Veronika Heé (publikováno se souhlasem autorky)
Božena Němcová – tvorba a osobnost po půldruhém století. In: Božena Němcová a její Babička. Sborník příspěvků z III. Kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Sv. 3. Praha, ÚČL AV ČR, 2006, str. 248-260