Rozárka

V Rozárce, která vyšla v Poutníku z Prahy na rok 1855 pod názvem Poměnka šlechetné duše, vrací se Němcová k prostému, půvabnému stylu, jímž hovoří v babičce, ale bolest z bezútěšné bídy života vyniká tím zřetelněji. Jsou to zkrásněné dojmy z Domažlic, kde Němcová poznala ubohou Trpaslici, Rosalii Schusterovou, a bídu chudiny za doby moru a drahoty. Z ubohého života a fantastických snů malého mrzáčka vytvořila si postavu Rozárky, a vlastní utrpení dalo jí hluboce a účastně procítit bezútěšný osud chuďasů. Portrét Rozárky Smilovic a kresba prostředí, v kterém žije, jsou velmi realistické, a vytvořeny se srdečnou bolestí a s živým soucitem v dokonalé umělecké dílo.

Ubohá souchotinářka, která má zchromlou matku, slepého bratra a sestru mrzáka, kleká v třeskuté zimě v lehounkých šatečkách denně v kostele: »černé oko její obrací se na oltář, na krásný obraz Krista Pána. Nejeví se v něm výčitka: Pane! Proč jiní mají mají mnoho a já ničeho? Nikoli, ono prosí plné oddanosti: Pane, slituj se! Posiluj mne v mém utrpení!« Živí sebe i svou rodinu bídně placenou prací, pletením punčoch, hraje si plna dobroty s dětmi a bez trpkosti snáší jejich zvědavé dotazy, proč je tak malinká, a proč nenosí v neděli jiné šaty. Nestěžuje si, trpí s úsměvem, neprosí, je skromná, za vše vděčná a vychází s láskou všem lidem vstříc, i když jí ubližují. Její překrásné černé vlasy jsou jedinou její pýchou, a s tesknou zálibou vypráví soucitné paní osudy své šlechtické rodiny, jež klesla v bídu, utrpení své mátky, jež musí se pro své děti dožebrávat pomoci a almužny. »Trpké sousto, které se prošením kupuje. Kdo sám nezakusil, neuvěří … Lidé mi říkají, že prý jsem hrdá, že si nikdy nestěžuji, a neprosím. Já nejsem hrdá; to by mne Pánbůh trestati musel, kdyby mi pýcha do srdce vlezla; ale jsou lidé, kteří neumnějí ani dát dobrého slova, ani kousek chleba podati. Člověka to v ruce pálí, což od nich přijme. Já bych nechtěla nic, než abychom měly všecky dost práce po celý rok; pak bychom se přece poskrovnu vyživily.«

Ale není ani dost práce, ani dosti síly snášet utrpení. Rozárka živoří s rodinou v ubohém pelechu, v starém domečku na valech, ohřívá se u kamen jiného ubožáka, ševce Záveského, opatruje nemocnou podnájemnici, sama kašle, stůně, prodává na konec i své krásné vlasy, aby přispěla matce, a hyne, blažena vykonanou povinností. Měla jen jediný sen: sousedův Antonín žil nepořádně, přimněla jej svou mírností, laskavostí, k řádnému životu, zbožňovala jej tajně a umírá šťastna, slyšíc jeho kroky, jak se vrací z dlouhé cesty. »S úctou dívala jsem se,« končí Němcová tento obrázek vlastní své povahy, »na bledou pletačku, která byla mnohem, mnohem lepší než my všickni. Sama trpitelka, byla služebnicí lásky, byla neúnavnou křesťanskou.«

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)