Pan učitel

… Vzpomínala na první chůzi do školy, na léta ztrávená v nízké světnici skalické školy, na chvalkovického učitele a jeho paní, a oživila si v mysli svou starou touhu, tak srdečně vyslovovanou již za domažlického pobytu, aby náš venkov dostal konečně vzorné české školy.

Stýská si učiteli Koliskovi ve Skalici, když mu píše v lednu 1860 o svobodě obchodu a řemesel: »Boháči a židé budou mít z toho nejlepší užitek, ale řemeslníci příjdou s tím docela na mizinu. K takové svobodě patří lepší časy a potom hlavně vzdělaný řemeslnický stav. měli nám dáti dříve dobré školy obecné na základě národním a školy průmyslové a potom svobodu řemesel a obchodu.«

V Panu učiteli líčí takovou vzornou vesnickou školu, a její pokyny byly pro čtenáře učitelského kalendáře vzácným naučením. Nezapomíná ani na názornou metodu, ani na účelné zaměstnávání dětí, výchovu charakteru, blahodárné účinky vzorné školy pro obec, a základem veškeré té dokonalosti jejího ideálního typu školy, v nějž vzrostly její vzpomínky z dětství, je týž pramen života jako v Dobrém člověku i v Chýši pod horami: zákon věčné dobroty a lásky. S dobrotou a láskou ať vychází učitel dětem vstříc, získává jejich důvěřivá srdéčka a svým příkladem i vedením vychová dokonalé a šťastné budoucí pokolení.

Chvalínský pan učitel je takovým ideálem dokonalého vychovatele, jehož vlivem má po českém venkově dozrávat nové a lepší pokolení českého národa. Dojemnou modlitbou a zpěvem zahajoval učení ve vzorně čisté a spořádané světnici, neznal potupných a tělesných trestů, vyučoval názorně, měl svatou trpělivost s maličkými neposedy, nezapomínal na český dějepis a zeměpis, vybízel k cestování, zaměstnával děti ruční prací, učil je štěpovat, opatrovat včely, vysazovat stromy, vodil je na procházky a neustále upozorňoval přitom na přírodu, na účelnou úpravu okolí vesnic, důležitost vysoušení močálů, pěstování ovocných stromů, odnaučoval děti hrubosti, špatným návykům. Nikoho nenutil do kostela, ale dovedl děti k němu připoutat, takže zápověď kostela byla trestem. Dovedl si získat se svou ženou velkou vážnost u občanů, jimž byl přítelem a rádcem. Staral se o vydržování chudých žáků, a paní opět účelným zaměstnáváním dívek přispívala k jejich vzdělání. Pan učitel byl »učiněná dobrota a láska«, a když zemřel, cítili přemnozí, »že se klade do hrobu srdce, které pro blaho svých bližních jako své vlastní žilo«.

Pan učitel — text povídky

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)