O bačovi a šarkanovi

Druhá povídka, psaná pro Perly české pod jménem Š. Danieli, O bačovi a šarkanu, má později ve sbírce slovenských pohádek slohové dodatky a řeč víc poslovenštěnou. Němcová neměla k ní základem pohádku slovenskou, ale dvě různé pověsti: O hadím králi, jenž spí se svými poddanými v zimě ve skále, a o draku, na němž jezdí černokněžník. Němcová, vzpomínajíc na své návštěvy na salaších, rozveselená svěžími, radostnými vzpomínkami, vytvořila z lidových pověr svou vlastní pohádku žertovně nadechnutou, o zvědavém, dobráckém bačovi, jenž opravdu na konec neví, jestli se mu to všechno jen nezdálo.

Viděl jednou na podzim hady otvírat pomocí kouzelné zelinky skálu, vlezl za nimi, přespal v skvostné jeskyni zimu, ale než vyšel, musel slíbit hadímu králi, že o tom pomlčí. Když vyjde, je jaro, spatří v košiaru ženu, plačky vypravující pěknému pánovi, že bača zmizel. Ženu ukonejší, ale pán, černokněžník, vynutí na něm, aby mu skálu zelinkou otevřel. Černokněžník vyvolává pak ze skály zaklínáním šarkana, káže bačovi hodit na draka ohlávku, ale nastane tma, a drak, dýchaje ohněm, vznese se s bačou k nebi. »Země se otřásla, kamení sypalo se s vrchů dolů. Zlostně mrskal se šarkan boky; který bůček, kterou jedlinu zasáhl, zlomil jako proutek, a vody tolik na zem chrlil, že tekla po vrchách dolů jako Váh.« Bača zapřísahal draka, ale marně. Až se objevil skřivánek, bača jej poslal k Otci nebeskému prosit, Otec nebeský poslal zlaté písmo na březové blánce, skřivánek je pustil šarkanu na hlavu, a šarkan se spustil s bačou na zem.

Způsob, jakým Němcová vystihla v této povídce naivní lidové představy a lidový humor, je rozkošný. Zřetelný úmysl, vylíčit šarkana jako přírodní mythus, zpodobení jarní bouřky s prudkým přívalem vod, nemusí být právě výmyslem Němcové. Slováci rádi si vypravují takové mytické alegorie přírodních jevů, aniž při tom třeba myslit na prastarou mytickou tradici z primitivních časů.

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)