Divá Bára

Pro kalendář Česká pokladnice napsala Božena Němcová Divou Báru. Svěží postava venkovské dívky, která se zjevovala opětovně v její mysli od prvních počátků literárního tvoření, vykvetla v této povídce v květ nejrozkošnější. Jméno vsi Vestec je vzato snad z okolí Nymburka, ale osoby jsou bezpochyby kresleny podle vzpomínek z Chvalkovic. Ve svých Zápiskách poznamenává si aspoň Němcová k Chvalkovicům: »farská Pepinka … kostelník Vlček a B.«

Divá Bára, dcerka obecního pastýře, vyrůstá bez učení ve volné přírodě se stádem, bez matky, od útlého dětství vede otci čistě a pořádně chudičkou domácnost, rozvíjí se přirozeně a jako polní kvítko v hbitou, statečnou, dokonalou dívku. Pracuje v patnácti letech jako muž, žije prostě, zdravě, nemajíc mysl zakalenou nijakou vášní, nijakým zlozvykem, nijakou pověrou, a umí vše, čeho má k svému pracovitému životu potřebí. Nezná jiného přání, než žít nerušeně v tom klidném prostředí, z kterého vyrostla, její čisté srdce rozeznává bezděčně a přesně dobro a zlo, její důvtip, vytříbený od malička úpornou prací, učí ji bezpečně poznávat lidi se všemi jejich ctnostmi i slabostmi, rozhoduje se vždy bez váhání a jistě, spolehajíc jen na vlastní zkušenost a vlastní sílu. Je cosi nesmírně svěžího a půvabného v této líbezné postavě venkovského děvčete, odchovaného přírodou bez rousseauvské metody, jež rozkvete v chudé chalupě na vsi, nedotčeno kulturou, a dospívá přirozeným vývojem v dokonalou ženu z lidu. Němcová rozsila kolem tohoto ideálu – kresleného velmi realisticky a pravdivě – roj figurek, jež jí vyvolávala fantasie ze vzpomínek na venkov: pan farář, jeho hospodyně a jeho schovanka Elška, kostelník Vlček, jeho ostýchavý Josífek, pan správce Sláma, obecní pastýř, i ten pes Lišaj, věrný průvodce Bářin, všichni oživují v tom světlém obrázku z Vestce v ostrých rysech a sytých barvách.

Elška, slečna, je kamarádkou divé Báry, pan správce uchází se o Elšku, a panna Pepinka z fary přeje tomu sňatku. Elška touží po mladém doktorovi v Praze, a Bára z lásky k ní dělá v noci strašidlo, jež zamiloanému správci nahání cestou z námluv strachu, ale zbouří také celou ves. Tendence, kterou Němcová vkládá do povídky, určené pro lidový kalendář, a kterou chce v lidu zesměšnit pověrou, je tak nenápadně zdůvodněna celým dějem, že neoslabuje uměleckou cenu díla. I ta romantika na konec, když Bára – odsouzena farářem za trest přespat noc v kostnici – beze strachu jde večer na hřbitov a vrací se ráno s otcem jako snoubenka statného myslivce, jenž dávno ji miloval, do vsi, je podána s tak půvabnou naivností, jako nejpřirozenější věc pod sluncem.

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)