Devět křížů

Němcová říká, že jí pověst tu vyprávěla stařena: Heřman panoš na Turyni v Litoboři měl si brát děvče ze Svatoňovic. Večer před svatbou seděl truchlivý pod dubem na zelené louce a žaloval matce, která mu přinesla tři růžová jablka, že zítra, až pojede na svatbu, bude v lese zabit. Druhý den se mu kůň vzpíral vyjet, ale Heřman, nedbaje matčiných proseb, vyjel přece. Přinesli jej mrtvého, devíti noži probodeného (praví se též, že jich s ním jelo osm a všichni padli). Když přijela nevěsta, omluvili jej, že nakvap odjel, a sedli ke stolu. Nevěsta slyšela třikrát zvonit hranu. Po prvé jí řekli, že zvoní pasákovi, po druhé, že stařeně, po třetí jí matka ukázala mrtvého ženicha, a nevěsta se probodla. V Babičce vypravuje mladé děvče totéž s malými odchylkami: Heřman je z hradu Vizmburku, brůna se sním vzpírá tříkrát, Heřmanův sok přepadne svatební průvod, zabije ženicha, nevěsta se probodne, celkem zahyne devět osob. stařena pak opravuje dívčino vypravování podle původní povídky.

Teller zveršoval také tuto píseň německy o hermanovi z Wiesenburku, jenž má milenku ve Rtyni a pobije devět lupičů, kteří ji unášejí. Dodává, že starší lidé o tom zpívají píseň a ukazují Heřmanův dub. Později vypravují podobným způsobem i Hraše a Kodym. Lidová balada o zabitém ženichovi, spojená lidovým podáním s křížem u Krákorky, zpívá se hojně po Čechách i na slovensku – zná ji Čelakovský, Sušil i Erben. Němcová kříž u Krákorky nikdy neviděla, píše že je na tom místě veliký hrob s devíti kříži. Vystihuje však pěkně pochmurnou náladu balady a hledí jí dodat zdání starobylosti: svatba byla ustanovena rychle, »neboť tehdáž nebylo prý žádného vyjednávání ani ohlášek třeba«. V otisku českých báchorek zesiluje ještě: »tenkráte to mohlo být třeba tu samou chvíli«.

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)