Baruška

Napsala tehdy do Koledy na rok 1853 povídku Baruška. Rozvíjí v ní touž otázkou, kterou již v Nymburce vyložila v článku Hospodyně na slovíčko. Baruška není ovšem román o náboženském vývoji českého lidu ani dílem, jež by vřelo smělými myšlenkami podle vzoru Sandové, ale vyniká přesto jak svým reálným líčením tak svou vřele cítěnou základní myšlenkou nad tehdejší chudou literaturu. Soucit a láska k trpícím a poníženým, jež se objevují již v domažlických obrázcích a v článku k hospodyním, jsou v Barušce určitěji a živěji vyjádřeny: osud venkovských služek v městě, bytostí v té době ubohých, zotročených, vydaných bez ochrany na pospas libovůli paniček, a nebezpečí velkého města jsou rozvedeny až do hrozivých důsledků. Utrpení služek je Němcové nejvýmluvnějším dokladem, jak je nutně potřebí všem ženám bez rozdílu lepšího vzdělání, sociální ochrany, větší svépravnosti a samostatnějšího, sebevědomnějšího chování.

Povídka je založena na domažlických vzpomínkách: Baruška je dcerkou ze statku v městě, kde »když sedláci jsou na poli, není žádného měšťana doma«, a nerozumný otec dá jí do Prahy na službu, domnívaje se, že tím nabude zkušenosti a vzdělání. Poněmčilá, pyšná paní nemá pro něžné venkovské děvče než výtky a pohrdání, služebnictvo se jí vysmívá a týrá ji, dětem je zakázáno přátelit se s děvkou. Baruška je nešťastná, najde přítelkyni ve zkušenější kamarádce Kačence, která jí dává praktické rady. Baruška však seznámí se s mladým malířem, k němuž přilne svým naivním srdcem, mladý muž nerozvážně zavede nezkušenou venkovanku do domu kuplířky, kde ji hostí vínem a chce ji svésti. Němcová neřeší ještě otázku tragicky, ačkoliv snaží se vyhrotit děj hodně pochmurně: policie vnikne do domu, malíř brání dívku, je zatčen, Baruška zavřena na strážnici mezi nevěstky. Když ji propustí, chce se utopit, ale v pravý čas se jí ujme šlechetná paní, smíří ji s otcem i s kajícím svůdcem, jehož záletné choutky se zmnění ve vroucí lásku, a realistická povídka končí romantickou svatbou.

Živý děj, vyprávěný prostě a svěže, s hlubokým soucitem, je proložen úvahami a radami: rady, jež zkušená Kačenka dává nezkušené Barušce, jsou vlastní rady němcové služebným dívkám. A když šťastná malířova choť se vrátí z Říma s mužem a s děťátkem k dědečkovi, poučuje hrdé, bezsrdečné paničky, které před ní hanobí své služky: »Milujte je, ujměte se jich, ubohých, nestavte se tak vysoko nad ně a nešlapte je nohama jako otroky, důvěřujte jim, poučujte je a budete vidět, že dobrou budete míti čeládku … úcta nezíská se hrdostí, nýbrž láskou.«

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)