Babička proměněná v moderátorku

Americké nakladatelství Quirk Books letos vydalo knihu William Shakespeare’s Star Wars: Verily, A New Hope. Ian Doescher v ní adaptoval první epizodu filmové série Star Wars do podoby shakespearovského dramatu, v němž postavy promlouvají angličtinou 16. století (pouze droid R2-D2 zůstává u svého pípání), kolektivní chorus plní roli vypravěče a verše mají metrum jambického pentametru. Je to pochopitelně jen kuriózní nápad, ale vypovídá, že oddaný čtenář může být ochotný věnovat energii i provedení v mnohem náročnější podobě, než byla původní filmová verze. Ve stejné zemi nedávno vydali i romány Marka Twaina, v nichž sanitárně cenzurní zásahy eliminovaly Twainův výraz „negr“ a nahradily jej slovem „otrok“. Tyto zásahy byly nicméně odbornou komunitou až překvapivě rázně odmítnuty; pokud přepisujeme texty i dějiny tak, aby se jevily hezčími, lžeme si tím do kapsy. Chyba je v nás, ne v těch textech.

České nakladatelství Práh nyní vydalo knihu Babička. Jako autorka je uvedena Božena Němcová, ale papírovým proužkem se na přebalu říká: „Vydání v  současné češtině“. Knihu „upravila“ Anna Novotná a její „jazykový poradce“ Martin Prošek na závěr vysvětluje, že brali ohled „na současného dětského čtenáře, aby bylo podstatně usnadněno porozumění“; věří, že i další generace dětí si díky této úpravě „zamilují hodnoty, které do ní byly před mnoha lety s láskou a péčí vloženy“. Ony hodnoty byly ovšem provedenou úpravou vykuchány.

Typické změny jsou tohoto typu: Tam, kde bývalo „Babička se usmívá, hladí tmavohnědý vlas Baruščin řkouc:“, je nově „Babička se usmívá, hladí Baruščiny tmavohnědé vlásky a říká:“. Jazyk je přiblížen současnému úzu, ale zároveň je tím text ochuzen o důležité literární figury (synekdocha zaměňující část za celek) i jazykové jevy (přechodník). Stvrzuje se tím utilitární praxe, že to, co sami nepoužíváme či neděláme, není hodno znát a respektovat. Jenže: neměla by být schopnost rozpoznat přechodník, pokud chci číst literaturu poloviny 19. století, stejně logická a samozřejmá jako schopnost rozpoznat lvici, když se chci vypravit na safari? Zastaralá slova jsou nahrazována buď slovy podobnými, anebo opisem. Babička už nemá bílou plachetku, ale bílý šátek; z varhánků jsou „nabírané šosy“, z „řásné mezulánky“ je „nařasená sukně“. Ze složitého, archaického světa se dělá jednoduchý a takřka dnešní svět. Jde o takový intelektuální kolonialismus: přisvojíme si éru dávno minulou, která je nám nepříjemná právě tou svou jinakostí, a uděláme z ní cosi našeho, současného; přitáhneme si Babičku hezky domů. Babička začne promlouvat jazykem televizní moderátorky.

Ve sporu o podobu jazyka Babičky jde o princip. Výraz „text“ pochází z latinského označení pro „tkaninu“ a ta etymologie je podstatná – jakmile rozpáráme jedno vlákno, začne se to párat celé. Jazykové znění není jen záležitostí vnějšího výrazu, „formy“ díla; když změním výraz, měním nutně i význam. A pokud se shodneme, že má být aktualizován jazyk, proč v dalším kroku nevynechat partie, které jsou nudné, zastaralé či zavádějící. A možná naopak něco dopsat? Navíc jakmile pozměníme jedno dílo, musíme už pokračovat. Když jsme plachetku zaměnili za šátek v Babičce, budeme muset v Erbenově Polednici tisknout „pod šátečkem osoba“?

Tabu jako u incestu

Komerční i politická ideologie dnešní doby chápe složitost jako nepřítele, který má být odstraněn: Bolí dědečka klouby? Dejte mu wobenzym. Hledáte dokonalý zážitek? Stačí koupit si nové audi. Jenže některé věci tohoto světa prostě složité jsou; třeba kanonická díla „vysoké“ literatury. Neměly by se pak do jednodušší podoby převést také básně Otokara Březiny nebo i Máchův Máj? A nebylo by pro děti ještě přitažlivější, kdyby se všechny ty rozvleklé pasáže o babičce a Bělidle vynechaly zcela a nechal se jen Viktorčin příběh, kde by se z myslivce udělal takový Necromancer? Komu díla „vysoké“ kultury přijdou příliš složitá, ten je nemá číst, a ne aby se mu usnadňovalo porozumění. Má k dispozici tisíce jednodušších děl masové a populární kultury. Jakmile přistoupíme na to, že budeme složité jevy zjednodušovat, skončíme zrušením rozdílu i/y a užíváním češtiny jako jazyka o čtyřech stech slovech.

Možná ta díla mají opravdu pouze lokální význam. Ale ten má i celá naše kultura.

Prvním čtenářům Babičky pochopitelně její jazyk tak „starý“ jako nám nepřišel, ale i to je součást údělu, který ani nynější ideologie mládí a úspěchu nezmění. Podobně stárnou a zastřenějšími se stávají i události, jež nám také čas odnáší dál a dál od současnosti. Tak jako věříme tělocvikáři, že uváží, zda po dítěti má chtít kotrmelec, anebo salto na hrazdě se čtverným obratem, měli bychom nechat na odbornících i stanovení hranice, za níž už je nezbytné díla starší literatury jazykově adaptovat a překládat do nové češtiny. Ale ta hranice musí zůstat co nejzazší; tak jako tělocvikář nemůže snižovat laťku tak, aby přeskočil úplně každý. V našem kontextu je jistě nutné „přeložit“ pro školu a dům třeba Dalimilovu kroniku, ale texty vzniklé od počátků národního obrození jsou dosud čitelné a vyžadují jen schopnost otevřít se a respektovat jejich pravidla. Když něčemu nerozumím, je to cenný pokyn pro mne, že mám přemýšlet či googlovat, a ne čekat, až mi to naservírují v přístupnější podobě.

Kultura jako sféra bytostně lidské činnosti funguje na principu, že jeden text (román, film, malba, partitura opery) generuje desítky či stovky interpretací. Aby při tom nedocházelo ke zmatení jazyků a celé interpretační snažení, táhnoucí se po generace, dávalo smysl, musí výchozí text zůstávat neměnným. Pokud budeme chtít mluvit o Babičce a jeden účastník bude mít v hlavě text knihy, druhý filmovou verzi Čápovu a třetí Moskalykovu, stěží smysluplný dialog vznikne.

I v Británii někdy pro jeviště adaptují Shakespearovy hry do soudobé angličtiny. Jazykově aktualizovaný text ale publikují jen servery analogické našim zoufalým čtenářským deníčkům a maturitním tahákům. Civilizovaná společenství prostě na texty svých klasiků sahají co nejméně. Text vnímají jako „posvátný“ celek, jako fetiš, jehož se nelze dotýkat. Zde musí kultura uplatnit své právo tabu, tak jako u incestu. U klenotů těm rukavičkám rozumíme, tak proč ne zde? I Babičkuje možné remixovat do podoby série esemesek či hlášek na Twitteru. Lze vyrábět autorské adaptace, jak je jen libo. Nelze ale znění měnit nad rámec edičních pravidel, a přitom výsledek vydávat za dílo Boženy Němcové.

Autor: Petr A. Bílek, literární teoretik (publikováno se svolením redakce časopisu Respekt)
Zdroj: Respek 50/2013 (http://respekt.ihned.cz/c1-61415080-babicka-promenena-v-moderatorku)