O Josefu Němcovi

Co vás na osobnosti Josefa Němce tak zaujalo, že jste se rozhodla věnovat mu knihu?

Pronikáme-li prostřednictvím korespondence  a dalších dokumentů do soukromí jednotlivých domácností 19. století, nejsme zvyklí posuzovat manžele podle toho, jak byli nakloněni ideám svých žen a jaký prostor a podmínky k realizaci jim vytvářeli. Josef Němec (1805–1879), manžel Boženy Němcové, je, soudím, v tomto směru velkou výjimkou, a protože se díky dochovaným dopisům z doby odloučení zachovala řada jeho dopisů ženě, vyprovokovalo mě to k úvahám o tom, kdo to vlastně byl ten muž, který byl Boženě Němcové téměř 25 let manželem a který býval (či ještě bývá?) vnímán jako despota či dokonce násilník…

V čem byl jeho život – ve srovnání se současníky výjimečný? Nebo nebyl?

Těžko říci, do jaké míry to byl život výjimečný, na to bychom museli znát podrobně životy dalších rakouských úředníků… Vždyť právě díky tomu, že se stal manželem Barbory Panklové, později  Boženy Němcové Josefa Němce dnes známe tak jako asi málokoho s ním srovnatelného. Josef Němec prožil od mládí mnoho zklamání a rozčarování (např. odvedli jej na dlouhá léta k vojsku v roce 1824 jako devatenáctiletého studenta, zrušili mu povýšení v počátcích manželství), musel se později vzdávat ještě mnoha nadějí a spolknout mnohé hořkosti. Byl to prudký člověk, neúplatný, rozhodně ne shovívavý, a tak v týdnech vyšetřování po květnu 1853, přerůstajících v měsíce a vlastně roky, byl mrzutý i proto, že nemohl podle svého mínění s laxními a chybujícími úředníky jednat z pozice rovnocenného partnera – jako dříve. Navíc bylo obtížné hájit se tam, kde se žalobci opírali někdy pouze o podezření, zasévali nedůvěru, aniž měli zřejmé důkazy. Němec byl roztrpčený asi i tím, že ztrácel i prestiž ve společnosti. Odtud pak nebylo daleko k „hledání viníka“. A tím se mu stal ten nejbližší člověk – manželka.

Co vás při studiu jeho života nejvíce překvapilo, zaskočilo?

Josef Němec se svým vzděláním, rozhledem i kontakty ve vlastenecké společnosti vymykal tehdy běžnému typu úředníka. Zajímal se o řadu věcí, četl i psal, sbíral i přírodniny pro muzejní sbírky. Měl také značný pozorovací talent a dokázal se sblížit s některými osobami i mimo pospolitost úředníků – kvůli tvorbě své manželky i svým vlastním zájmům – a to byl také u úředníků ne zcela obvyklý jev. O mnohých těch lidech, s nimiž se ať již v horních Uhrách či později ve Villachu/Běláku setkal, přemýšlel a jejich charakteristiky (třeba trpké či jízlivé) tlumočil. Nahlédnutí do společného soužití manželů Němcových mi ale především v soustavnosti ukázalo, že se v něm sešli dva lidé schopní reflektovat niterné záležitosti, intimní sféru života, partneři vnímaví, svým způsobem schopní odpoutat se – alespoň na chvíli –od běžných povinností a starostí. Navíc lidé schopní formulovat své pocity, své názory a svůj vztah k partnerovi. A to je přece i dnes vzácné.

V čem se nejvíce mýlí tradované představy o manželovi BN?

V dosavadních pracích se často zdůrazňovalo to, co oba manžele rozdělovalo, já jsem se chtěla pozastavit u toho, co jim bylo společné (samozřejmě kromě dětí, které byly středobodem jejich života). V podstatných věcech si byli manželé, jak dokládá jejich vzájemná korespondence, ale také dochované materiály o policejním sledování, názorově blízcí, podporovali se či doplňovali. Dokázali projevit cit pro spravedlnost, spojovalo je to, že nebyli lhostejní k životu kolem sebe. Společně oba ve čtyřicátých letech vstupovali do Matice české  (zprvu byl podepsán jen Josef Němec), společně podporovali vznik české průmyslové školy, horovali pro pokrok a změny k lepšímu v době „jara národů“ v roce 1848, přispívali do Havlíčkových Národních novin a šířili Havlíčkovy myšlenky nejen v místě svého působení, tehdy na jihozápadním pomezí Čech, ale později i dopisy z míst dalšího působení, z Nymburka i z Liberce. Byli vlastenci – horliví až okázalí, byli stateční a nevzdávali se, nebyli pokrytečtí. Byli přímí, otevření, v mnohém nekonvenční. Němcová byla charismatická, po léta okouzlující, diplomatičtější a vemlouvavá. Oba byli neústupní, měli „svou hlavu“, a tou naráželi – jak do sebe navzájem – tak v okolí. Neměnili ani jeden v převratné době, kterou prožívali, přesvědčení, nebáli se také ani tehdy vystoupit z anonymity. A to bylo v době po revoluci 1848/1849 a v době nástupu nových pořádků přítěží.  Josef Němec si uvědomoval a dokázal nejednou ocenit – v době odloučení – svou ženu ( „…ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro tvou slávu snad, věř mně, to mně ještě nikda nenapadlo, abych si na to něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, alespoň já tobě podobnou neznám.“

O osudu Němcové se často říká, že byl tragický. Volila byste stejný přívlastek i pro osud jejího muže? Proč?

Nehovořila bych o „tragičnosti“ jeho osudu. Byl to vojácky nekompromisní muž, věcný, snažil se komplikace a problémy řešit, nepodléhat jim a navíc měl po boku ženu, která jej povzbuzovala, hledala pro něj pomoc či přímluvu. Tragický byl – dramaticky pointováno – závěr jejich společného života, kdy se nakumulovalo jeho tehdejší profesní beznadějné postavení, její vyčerpání fyzických i psychických sil, ještě profesní neukotvenost mladších dětí a s tím související problém jejich budoucího uplatnění … a přitom to už netrvalo dlouho a společenské podmínky se proměnily a i manželům Němcovým by se pootevřely možnosti uplatnění.
Hloubka a rozsah tužeb, tvůrčích schopností i možností Boženy Němcové a Josefa Němce byl rozdílný. V konfliktu těchto schopností a možností můžeme hovořit o tragičnosti osudu Boženy Němcové. V souvislosti s Josefem Němcem bych  nehovořila o tragičnosti jeho osudu, bez ohledu na všechno, co musel v životě prožít. A nakonec byl na rozdíl od své manželky, pro kterou bylo zdárné uplatnění dětí v životě velkým životním snem, jemuž se obětovala, ale kterého se nedožila, svědkem úspěchů svých dětí, které navštěvoval (syna Jaroslava i ve vzdálené Oděse) dceři Doře se snažil prospět a u syna Karla, který tehdy působil v Táboře, zemřel.

Zkusila byste popsat jeho lidskou a intelektuální osobnost… 

Spíše než o popisu uvažuji dosud o „obrazech“ Josefa Němce, které nabízejí jeho vlastní dopisy, nezávisle vzniklé charakteristiky jeho známých, pochopitelně i jeho vlastní ženy, ale také úřední dokumenty. O Josefu Němcovi tak máme svým způsobem nejednoznačná, až rozporuplná, svědectví a vzniká tak několik jeho „obrazů“. Poznání, ke kterému se nám díky jeho korespondenci se ženou, ale po její smrti i s jejich dětmi, daří pronikat, umožňuje „restaurovat“ Němcův zašlý a zjednodušený obraz, vytvořený kdysi dávno snad i proto, aby Božena Němcová více zářila. Dnešní soustavné zkoumání nemá jeho dosavadní portrét jednoduše idealizovat, ale obohatit; a tím snad i dramatizovat vzájemný manželský vztah a zbavit jej jistého zploštění. Umožnit tak ve svých důsledcích lépe poznat i samotnou Boženu Němcovou.
Díky korespondenci tak důkladně poznáváme, jak každodenní soužití manželů v Praze po návratu Josefa Němce z Uher či později z Villachu či Hrubých Dvorů ztrpčovala bída, policejní sledování, nemoci a neduhy, nemluvě o Němcově bezperspektivní situaci … to byly tedy faktory omezující životní prostor v ideálním i zcela materiálním slova smyslu. Tyto skutečnosti přinášely pochopitelně důvody k mrzutostem a stupňujícímu se napětí až krizi. Vždyť Němec žil tehdy pořád v existenční nejistotě. Všelijak se díky příležitostným výdělkům jen protloukal, v těsném bytě doma doslova překážel. Jakému manželství by takové okolnosti prospěly? Sama Němcová si posteskla v často citovaném dopise manželovi z 13. června 1857: „To však je pravda, že když jsi vzdálen, se mi zdáš pěknější a že po Tobě častěji si zatoužím. Je to přirozené a Tobě snad také tak je. ….Mně by se každý muž zprotivil, kdyby ustavičně byl okolo mě. To je, co aristokracii neb boháčům závidím, tu příležitost, že si mohou být vždy vzácní.“
Když Josef Němec psával své vzdálené ženě, kromě běžných záležitostí ji informoval také o tom, co by mohlo být pro její literární tvorbu zajímavé, jeho dopisy ale také nabývaly důvěrnosti a vroucnosti: „…jsme my to oba nešťastné stvoření, a já bych i nešťastnější byl, kdybych tebe neměl; věř mně, že ty ta jediná duše na světě jsi,která mně síly v této bídě podává, bez tebe kdoví kde bych už byl, proto jsem nejradši jen tobě nablízku a bez tebe je mi svět planej. … Nepřipisuj mou nesdílnost, jak mně v psaní vytýkáš, ničemu jinému než mé povaze, já mnohou věc dobře cítím a si ji myslím, jak by byt měla, ale nedá mi to, bych se tak, jak cítím, vyjádřit mohl, a proto se kolikrát zdám jinačí byt, nežli vskutku jsem.“ Nestojí za to, pokud to prameny umožňují, chtít takového člověka blíže poznat?

Magdaléna Pokorná o Josefu Němcovi pro Marii Reslovou
Se svolením autorů