Jak dřímá se Ti, babičko?
Snad srdce vždy Ti měkne,
když vnuků vděčných nový dav
u hrobu Tvého klekne?
Kdy šeptají Ti do země,
že po Čechách již lépe,
že srdce české, dobrácké
již bujařeji tepe?
Že co jste v bídě zasili,
již v duších našich roste,
že lid si na Tě vzpomíná
i v horské chýži prosté?
Že při čtení Tvé „Babičky“
vzpomínky letí chatou
na vyšehradský drahý hrob,
v něm na babičku zlatou?
Ó, věř nám, zlatá babičko,
co’s pro nás vytrpěla,
jen těžko chápou bohatci,
však chudší duše zcela!
Ó, věř nám, srdce nejčistší,
zde v nejsvětější skále,
že věčně Tobě žehnati
lid v zemi bude malé!
Autor: Karel Václav Rais. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 62–63. (wikisource)