Božena, rodným jménem Barbora Panklová, nejgeniálnější spisovatelka čes. a buditelka čes. lidu (*5. ún. 1820 ve Vídni-†21. led. 1862 v Praze). Pocházela jen po matce Terezii Novotné, narozené z tkalcovské rodiny olešnické, z českého rodu; otec, Jan Pankel, byl rodilý Rakušan a jako štolba sloužil u hrab. Schulenburka, chotě výstřední a učené vévodkyně Kateřiny Zahaňské, vlastnice panství náchodského. Slýchala tudíž až do 5. roku »Barunka« více německých slov, tím spíše, že laskavý, srdečný, hovorný otec, ctitel hudby, vzdělání a přírody, více poutal její dětskou duši, než přísná, málomluvná matka. K otci (†1850 v Zahani) lnula [Němcová] vřelou přítulností po celý život, byla jeho miláčkem, a leckterý rys v její povaze, zdá se, byl dědictvím po něm. Nemenší vliv na vývoj [Němcová]-vé měly krásy přírodní a celý kraj, v němž ztrávila dětství. Od r. 1821 přestěhovali se totiž rodiče její s vrchností do Ratibořic u Čes. Skalice a bydlili na »Starém bělidle« v půvabném údolí protékaném Úpou, v lahodné zeleni luk, strání a hustých lesů (údolí v »Babičce« zvěčněné slove nyní »Babiččino«). Nejrozhodnější činitel přibyl však do dětství [Němcová]-vé r. 1825 s babičkou, jež na žádost dceřinu opustila, ač nerada, svou Olešnici a na vždy se přistěhovala na »Staré bělidlo«, opatrovat její rodiny. Jí přibyl zcela nový, zvláštní, posud neznámý živel do úřednické, německé rodiny Panklovy, žijící posud po městsku, starosvětský živel ryze lidový, český. Babička neměla školského vzdělání, ale tím více naučila se ve škole života, v němž mnoho zkusila, neznala osvícenské humanitní filosofie, a přece nejryzejší účinná láska k lidem pronikala celou její duši, neslýchala o povinnostech vlasteneckých, a přece lnula samorostlou láskou k českému jazyku i zemi. Od mládí žijíc celé dva lidské věky mezi chudým lidem krkonošského podhoří, srostla se všemi jeho symbolickými zvyky, obyčeji, pověstmi a báchorkami, typickou mluvou i krojem. Slovem, s babičkou přišel originální typ prosté, dobré české ženy do rodiny Panklových. Srdečnou hovorností a láskou upoutala nejvíce a trvale vznětlivou, živou, bujarou, někdy trochu blouznivou Barunku, stala se jí učitelkou pro život, založila naivní bezprostřednost a upřímnou prostotu její povahy, otevřela jí nový svět, život českého lidu venkovského. Také ve škole (od r. 1826 v České Skalici, od r. 1830 ve Chvalkovicích) [Němcová] našla dobré učitele (V. Keyzlara a Aug. Purma), jak patrno z jejích vzpomínek v povídce Pan učitel. Vedle školy působil na vývoj [Němcová]-vé také správce Alfr. Hoch, u něhož v Chvalkovících bydlila ve starém, rytířském zámku, obestřeném romantickými pověstmi, jež mocně dojímaly mysl vykojenou babiččinými báchorkami a pověstmi. V bohaté knihovně správcově [Němcová] seznámila se poprvé s literaturou německou, do noci čítala květnaté pohádky Tisíce a jedné noci, romant. povídky Claurenovy, jež se jí však záhy znechutily, Van der Veldovy, Tromlitzovy, dramata Schillerova a j. a vypisovala si německé básně. Vznětlivý duch její tak býval tím unášen, že zapomínala na praktické šiti a pod. práce, jimž měla se přiučit v třetím roce chvalkovického pobytu. R. 1833 [Němcová] vrátila se na »Staré bělidlo«, značně dospělá tělem i duchem. Kněžna, poznavši touhu duchaplné dívky po čtení a vzdělání, hojně ji opatřovala něm. knihami. Z českých knih poznala jediné romant. historii o Genovefě. Bylo tudíž přirozeno, že [Němcová], když duše jí přetékala, vtělovala své city ve verše německé; za to zprávy babiččiny i vlastní pozorování venkovského lidu zapisovala si česky. R. 1836 rodina [Němcová]-vé opustila »Staré bělidlo« a bydlila odtud těsně vedle zámku, plného zvl. v létě mladých šlechticův i úředníkův. Obávaje se tudíž o dceru, rozvíjející se ve skvělou krasavici, otec pomýšlel na její provdání a seznámil ji s respicientem finanční stráže, Jos. Němcem z Červ. Kostelce, upřímným Čechem, mužem vzdělaným, ryzího charakteru a dobrého srdce, ale zevnějšku poněkud přísného, až přihrublého (*1805 v Nov. Bydžově-†t. 1879. Zajímavé jeho Vzpomínky otištěny v »Lumíru» v l.90tých). Po úradě s babickou [Němcová] již 12. září 1837 stala se jeho chotí. Krásná idylla mládí přestala, [Němcová] vstoupila v nový život, jenž však dívčích jejích snův a nadějí nesplnil. V novém bydlišti, Červ. Kostelci, malém, tichém, horském městečku tkalcovském, záhy se [Němcová]-vé stýskalo po teplém, veselém, hlučném domově a smutek, nespokojenost vkrádaly se jí v duši toužící po lásce a poesii, tím více, že muž po většině byl poután obtížnou, rozčilující, nemilou službou. [Němcová] v takových chvílích hledávala útěchy v domově u babičky, jež však brzy zemřela, a mezi prostým obyvatelstvem, jež si její milá, sdílná, soucitná povaha záhy naklonila. Mnohá povídka a pohádka [Němcová]-vé (zvl. Chudí lidé) svědčí o důvěrnosti těchto stykův i studiu, jež mezi zdejším pohorským lidem konala, zapisujíc si vše stručně a po česku pro upamatování. R. 1838 Němec přeložen na krátko do Josefo
va, odtud do Litomyšle a r. 1839 ustanoven za kommissaře v Polné. V pokročilejším tomto městě zavanul do duše [Němcová]-vé nový, svěží proud, pod nímž k novému životu procitla, české vlastenectví. Seznala je ve spisech Tylových a byla jím uchvácena mocně a na vždy. Neukojené, toužící, zklamané duši její otevřel se nový život, nový cíl: pracovati pro vlasť, pro národ a jeho nejtypičtějšího repraesentanta, český lid. Spálila německé verše, jež posud psala, a s nadšením konvertitky pohroužila se do literatury české; záhy již pokoušela se o české básně, a když se nedařily, jala se po paměti a dle stručných zápisek svých spisovati pohádky. Praha, srdce čes. vlastenectví a literatury, čím dále tím více byla cílem touhy její. Splněna záhy. Choroba přinutila [Němcová]-vou hledati odborné rady lékařské i zavedla ji v létě 1840 do Prahy k proslulému lékaři Dru. J. Čejkovi. Lékař stal se záhy také literárním rádcem a důvěrným přítelem [Němcová]-vé, zvláště když r. 1841 trvale se usadila v Praze. Čejkou a Frantou Šumavským uvedena [Němcová] do vlastenecké společnosti pražské a uchvacující krásou, bohatým duchem i milou povahou získala rázem srdce všech. Jmenovitě mladší generace literátů byla přímo okouzlena demonickým zrakem jejím, všickni stali se jejími horujícími přáteli, mnohý více než přítelem. Byt [Němcová]-vé, jež tehdy znala již Heina z paměti, stal se záhy střediskem ostatních mladých ctitelů Heinových a celého »mladého Německa«, střediskem »mladé Čechie«. Nejvzdělanější spisovatel a nejnadanější básník v tomto kruhu, V. B. Nebeský, působil tehdy se svým přítelem Čejkou nejvíce na další vývoj ducha [Němcová]-vé. On uvedl ji v čes. prosodii a metriku, v moderní něm. literaturu a filosofii. Čejka postaral se opět o učitele češtiny a záhy také stavěl před oči její nový vzor, vybízeje k jeho následování, geniální Francouzku George Sandovou. V jiném směru působila na [Němcová]-vou ideální vlastenka B. Rajská, s níž navázala trvalé důvěrné přátelství, K. J. Erben, kterýž osvětlil jí důležitost pohádek a lidové literatury vůbec, Tyl, její hlavní buditel, a j. a ovšem celý svěží vlastenecký ruch v Praze soustředěný. Mocné dojmy, jež Praha v [Němcová]-vé vzbudila, vtělily se záhy v básně plné vlasteneckého žáru a nadšení slovanského: Českým ženám (»Květy« 1843, první tištěná báseň [Němcová]-vé), Slavné ráno (1843), Moje vlast (1844) a j. Na těchto verších všude znatelna byla ruka Nebeského, ale neméně bylo také zřejmo, že nový veliký talent přibyl české poesii. Básně přijaty se všeobecnou pochvalou. Stejnou pozornost vzbudil jiný liter. pokus [Němcová]-vé: pohádky, jejichž motivy přihlásily se již v básních [Němcová]-vé (Vodník, Znamení). Do jejich spisovaní dala se [Němcová] na popud Čejkův a Erbenův v zimě r. 1843, majíc úmysl dáti je Erbenovi k doplnění jeho slavné sbírky. Poznav však, jak pěkně [Němcová]-vá dovede vypravovati a jakou cenu stilistickou a básnickou má práce jejío věrnost lidového podání nedbala tehdy ještě, nýbrž teprve později na Domažlicku a na Slovensku vlivem Erbenovým-Erben radil, aby vydala je sama. Po pilných přípravách vyšly v červenci r. 1845 první svazky Národních báchorek a pověstí, jež vzbudily většinou tutéž pozornost jako básně (Praha 1845-47, 6 sv.). Ale radost [Němcová]-vé nad zdarem prvých pokusů liter. zkalila se, když již v srpnu musila opustiti Prahu, »českou MekkuZNAK, a následovati muže do Domažlic. Jediná naděje, že sezná nové vrstvy českého lidu, jenž vždy rozhodněji stával se podkladem jejích liter. prací, mírnila nechuť k novému bydlišti. Nalezši Domažlice národně neprobuzené, [Němcová] umínila si státi se jim buditelkou a zahájila hned vlasteneckou propagandu v městě i po vesnicích. Ale mezi městským obyvatelstvem potkávala se dlouho jen s nechutí a s odporem; teprve časem dočkala se zdaru, a její veliké zásluhy o probuzení Domažlicka odměněny obecným uznáním a úctou. Vedle buditelky [Němcová] stala se však také první folkloristkou Domažlicka, v tom ohledu nad jiné bohatého a zajímavého. Na častých vycházkách sbírala vše, co uznala za pamětihodné, charakteristické pro lid: pohádky a pověsti, jež zapisovala nyní již věrně z tradice lidu, zvyky a obyčeje, říkadla i přísloví, slavnosti lidové, tance, kroj, ba i zvláštnosti lidové mluvy, jež také prakticky záhy si osvojila (v Karle). Obrázky z okolí Domažlického (1845-46), O prostonárodním léčení na Domažlicku (1846), Selská svatba z okolí Domažlického (1846-47), Královské hraničné město Brod v Lese v Bavořích, Písně, říkání a hry (1846-48), Dlouhá noc (1847) byly bezprostředním ovocem této plodné, pilné práce na Domažlicku, kterou rušila jen nemoc. Když [Němcová] neozdravěla ani pod Šumavou, jež svými krásami ji poutala, vypravila se v létě r. 1846 do Františkových Lázní. Ve čtyřech nedělích, jež tu ztrávila, vznikly zajímavé Dopisy z Lázní Františkových (1846-47), svědčící sestře Marii v Zahani, ale určené pro veřejnost. Denní zaměstnání [Němcová]-vé, vycházky do okolí, ruch lázeňský i hosté, Cheb atd., vše to jako v kaleidoskopu míhá se tu před očima čtenáře, zabarveno svěžím k
oloritem slohu jejího. Do pobytu domažlického padá posléze také počátek povídek [Němcová]-vé. Rozhodný motiv k nim vyšel opět od Čejky, jenž neschvaluje pouhé mechanické činnosti sběrací a popisné pobízel [Němcová]-vou k samostatnému románu a povídce po vzoru G. Sandové. [Němcová] jala se přemýšleti, jak by splnila úkol, a již v Domažlicích napsala první pokus samostatnější povídky Obrázek vesnický (1846-47) a počala psáti Karlu (vyd. v »Perlách čes.« 1855). V létě r. 1847 Němec přeložen do něm. Všerub, ježto prý choť jeho bouří lid. Tam již na jaře r. 1848 stihla [Němcová]-vou zpráva o světodějném hnutí, jež r. 1848 zachvátilo znenáhla celou Evropu a také Čechy. V prvém nadšení chopila se péra a psala Selskou politiku (»Čes. Včela« 8. dub. 1848) ku poučení lidu o nové svobodě, konstituci atd. Posléze, zaslechnuvši o bouřích pražských, zmítána radostí a strachem, [Němcová] nevydržela to déle doma i zajela do Prahy. Plna bolestí, zklamání, hněvu nad tím, co viděla v Praze, a obav o existenci mužovu vrátila se v pol. června do Všerub. Odtud již koncem června následovala muže do Nymburka, r. 1849 přesazeni opět do Liberce. [Němcová] činíc časté vycházky do okolí snažila se vniknouti do života tamního lidu, ale málo se jí to dařilo, ježto lid neměl důvěry k úřednici; za to pokračovala v povídkách, z nichž vznikly tu Sestry (1848), motivované návštěvou [Němcová]-vé v Zahani u rodičův, a Divá Bára (1849-50). R. 1850 Němec poslán jako vrchní kommissař do Miskovce v Uhrách. [Němcová] s dětmi odstěhovala se do Prahy, jež ji stále táhla silou neodolatelnou. Záhy obnovila staré přátelské styky a navázala nové, jmenovitě s K. Světlou, Ž. Podlipskou, I. J. Hanušem a j. Pilně učila se rusky a srbsky a ještě pilněji dle návodu Čejkova jala se studovati život a jeho záhady sociální, aby odtud čerpala pro své práce. Ale okolnosti opět a opět ji strhovaly k činnosti starší. Vypravilať se o prázdninách za mužem do Uher (do Ďarmot Balašových). Zastavivši se v Brně u přátel F. M. Klácela a dra. J. Helceleta ave Vídni u příbuzných, u J. Kollára a A. V. Šembery, podnikla svou první cestu po Slovensku, již popsala po návratu (Z Uher v »C. Č. M.« 1852), Do Prahy vrátila se [Němcová] s těžkými starostmi do budoucnosti, ježto slyšela o tajném vyšetřování proti manželovi. Zapomenutí hledala v pilné práci, k níž motivy nasbírala po většině cestou, hlavně ve Vídni, kde poznala bídné poměry čes. služek, dělníkův a řemeslníků. Domácí nemoc, Baruška, Dobrý člověk a překlad »Pravzor Tartuffa« od Gutzkowa pocházejí z této doby (1851-52). Roku následujícího [Němcová] podnikla druhou, r. 1853 třetí a r. 1855 čtvrtou cestu do Uher. Zpomínky z cesty po Uhřích (»C. Č. M.« 1854); Obrazy ze života slovenského (1859); Uherské město Ďarmoty (poč. r. 1856 a vyd. v »C. Č. M.« 1858) a hojná sbírka Slovenských pohádek a pověstí, k níž přispěli hlavně slov. vlastenci dr. G. Reusz a Samo Chalupka (vyd. 1856-58); Kraje a lesy na Zvolensku a krásná povídka Chýže pod horami (psaná 1852-53, vyd. v alm. »Máji« 1858) byly liter. ovocem jejím. Zatím poč. června r. 1853 stihla rodinu [Němcová]-vé katastrofa, jíž hrozila se již od r. 1848. Manžel její složen s úřadu a ponechána mu do konce vyšetřování jen polovina služného. Těžce sklíčená vrátila se [Němcová] v říjnu r. 1853 do Prahy a tu čekala ji rána nová: syn Hynek, o jehož nemoci ani nevěděla, ježto dopisy její byly zadržovány, skonal den po jejím návratu. Utrpení duševní i nedostatek hmotný uvrhly [Němcová]-vou do těžké choroby, jež ulevila teprve na jaře. Největší bída však teprve přišla, když 1. říj. manželovi zastaven plat úplně. Marně ohlížela se [Němcová], aby uchránila rodinu aspoň před hladem, po službě jakékoli. Z té doby jsou ty hrozné lístky její, prosící úpěnlivě za skývu chleba. A prosby nebyly vždy vyslyšány, a nejednou přesvědčila se [Němcová], že »jsou lidé, kteří neumějí dáti ani dobrého slova ani kousek chleba podati«. Již od dob sňatku za trudných chvil zalétal duch [Němcová]-vé často do té krásné doby dětství, prožitého v údolí ratibořském, a vzpomínala na babičku (v Obrázcích z okolí Domažlického). Nyní za doby svrchované bídy, zklamání, opuštěnosti vynořil se obraz ten s nebývalou svěžestí, [Němcová] vší silou opět a opět přiváděla si jej na mysl, aby zapomněla v minulosti na přítomnost a čerpala z něho útěchu. Pro úlevu vlastní zkormoucené duše [Němcová] vtělila vzpomínky na své dětství na papír a tak povstala Babička, jedna z nejdrahocennějších knih naší literatury (1853-55). Utrpení a zkušenosti přivodily také změnu ve společenských stycích [Němcová]-vé. V sebe uzavřena vzdalovala se lidí i veřejnosti (jediné při pohřbu Havlíčkově vystoupila z ústraní, položivši, jediná z tehdejší společnosti čes., na rakev jeho věnec a účastnivši se s manželem pohřbu, začež on trestán vězením) a žila pouze své rodině a pracím. Pouze nejmladší generace, duševně jí příbuzní a stejně kaceřovaní vydavatelé »Lady Nioly« nepozbyli sympathií [Němcová]-vé, jež v almanachu jejich uveřejnila svou povídku Sestry a krásnou báchorku O dvanácti měsíčkách; rovněž alm. »Máj« (1858), předzvěst nového jara v české poesii, čítal [Němcová]-vou za spolupracovnici (Chýže
pod horami). Manžel její z krátkého pobytu v Běláku v Korutanech, kde po příznivém vyřízení svého protestu dostal chudé místo při celním úřadě, přinesl ji od far. M. Majara popis národní slavnosti Slovinců v dolině zilské v Korutanech a ukázky bájí slovin., z nichž [Němcová] zpracovala Národní slavnost Slovinců v dolině zilské v Korutanech a Báječný přírodopis (1857), cholera zuřící po válce krimské dala jí podnět k pov. V zámku a podzámčí (1857), vzpomínky z Kostelce a Domažlic vtělila v povídky Chudí lidé a Rozárka (1857). Zdálo se, jakoby při této horečné práci rostl, sílil duch [Němcová]-vé, z něhož rodily se nové a nové skvosty ryzí poesie, hlubokých myšlenek, vřelého citu zvláště pro chudé, trpící, opovrhované lidstvo. Za to tělo sláblo, hynulo vůčihledě chorobou, nedostatkem i duševními útrapami, a marně hledala zotavení v N. Bydžově a Chlumci. Nové, poslední zklamání přivodilo kritický obrat. S pověstným A. Augustou, knihtiskařem v Litomyšli, [Němcová] učinila smlouvu na vydání sebraných svých spisův a odjela v létě 1861 do Litomyšle, aby na místě připravovala vydání (Babičku chtěla předělati) a dohlížela k tisku. Nesvědomitý nakladatel, jenž se byl zavázal postarati se o její výživu, nechal ji do úmoru pracovati za nevyslovitelného nedostatku, tak že manžel, jenž o Vánocích za ní přijel, nalezl ji úplně sešlou, sešedivělou. Odvezena do Prahy, ale přes pečlivé ošetření lékařů nezotavila se, majíc jen jediné přání, smrť, jež jí záhy splněno. Nejen životních trudů zbavila smrť [Němcová]-vou, ale umlčela také četné její hánce, kteří nechápali této zvláštní, veliké, geniální ženy. Vřelými slovy Hálkovými (»Nár. Listy« 1862) roznesla se sláva její po celém národě, ku poctě její pojmenovány četné dámské vlastenecké spolky, hrob její na Vyšehradě a Česká Skalice ozdobeny pěknými pomníky. Nejkrásnější památník postavila si však [Němcová] sama svými spisy. Jako vrstevníkůmČelakovskému, Purkyňovi, Havlíčkovi-byly ryzím zlatem, tak jsou podnes z nejcennějších skvostů naší literatury a zůstanou jimi, dokud nevymře smysl pro ryzí poesii. Ne jednotlivé episody a typy, ale celý, plný, podrobný život čes. lidu za celé století zachytila a plasticky, pravdivě, s uměním a láskou nakreslila v nich [Němcová], a knihy zrcadlící tak rozsáhlý obzor a dlouhý histor. vývoj nejsou jen pro jednu generaci a nemají jen význam literárně-umělecký, nýbrž také kulturně-historický a vzdělávací v nejlepším smysle slova. Spisy [Němcová]-vé se stejnou účastí a rozkoší čte básník, hledající uměleckého požitku, obyčejný čtenář, ať dospělý či dítě, jenž hledá osvěžení, zábavu a poučení, i badatel zpytující povahu našeho lidu od polovice XVIII. do I. pol. XIX. stol. (viz »Příspěvky k národopisu českému«, sebrané ze spisů [Němcová]-vé drem. Jar. Vlachem v »Č. Č. M.« 1887 a 1889). Tři určité fase vykazuje liter. činnost [Němcová]-vé. R. 1842 počíná báchorkami. Nejstarší jsou téměř stilistickým cvičením, pouhými idealisovanými ohlasy této naivní lidové poesie; teprve od nedostižného Erbena učí se [Němcová] podávati je (od doby domažlické) věrně dle lidové tradice. Po Erbenovi [Němcová] nejlépe dovedla vyprávěti čes. pohádky. Nová a nová vydání (také skvostně illustrovaná) ukazují zřejmě, jak oblíbena jest sbírka [Němcová]-vé zvl. u mládeže. Od pohádek [Němcová] přešla k samostatnějším popisům, zachycujícím život i povahu lidu a vše, co jej charakterisuje: kroje, zvykův a obyčejů, slavností, řeči atd., a vrcholícím v cestopisných obrazích, zvl. ze Slovenska, plných bystrého pozorování, hluboké charakteristiky, svěží životnosti, malebné poesie, osobitého slohu. Avšak vrcholem tvoření [Němcová]-vé jsou její povídky (asi od r. 1847), k nimž vše dřívější bylo téměř průpravou. Pracovány vesměs s nevšední uměleckou solidností. Nejen motivy, ale celý materiál, charaktery, kolorit, přírodní a kulturní pozadí, často i řeč čerpala [Němcová] z bohatých svých studií skutečného života, skutečných lidí. Odtud ta vzácná reálnost, pravdivost jejich povídek. A stejně svědomitě počínala si při zpracování. Do podrobnosti promyslila a procítila celou povídku, vypravovala z hlavy přátelům, podrobovala opět a opět kritice vlastní i cizí, pronikla teplem vlastní veliké duše, než počala psáti. Tak vytvořila [Němcová] naše první realistické, opravdu moderní povídky. Solidnost básnickou, uměleckou stupňuje éthická a sociologická hloubka většiny povídek [Němcová]-vé. Ona první pokouší se umělecky řešiti nejen otázku ženskou, ale i moderní sociální otázky mezi zaměstnavatelem a dělníkem, paní a služkou (ve spolku s národnostní otázkou), bohatými a chudými, ve smysle vznešeného příkazu lásky k bližnímu, jímž sama řídila se po celý život. Nejskvěleji vynikají všecky tyto přednosti i autobiografická stránka na předním, typickém díle [Němcová]-vé, na slavné její Babičce, s níž téměř srostla spisovatelská sláva [Němcová]-vé ([Němcov&
aacute;] sama zakládala si nejvíce na Pohorské vesnici). Nejen své nejkrásnější vzpomínky na šťastné doby mládí, ztráveného v půvabném údolí ratibořském, uložila [Němcová] v tomto díle, ale v jednoduché historii této prosté ženy z podkrkonošského lidu, v jejím životě, povaze, zvycích, kroji, řeči, potom v několika episodických postavách a jejich životních příhodách nakreslila dojemný, živý, věrný a vysoce poetický obraz českého lidu, jeho ducha a života od druhé poloviny XVIII. do prvé třetiny XIX. stol. Radu podrobných studií ethnografických, ale také velký výkon umělecký a myšlenkový, kus své životní filosofie o ceně a účelu života, vypálené ohněm strastí, vtělila [Němcová] do Babičky, této pravé perly čes. literatury, jak nazval ji již K. Havlíček. Sebrané spisy [Němcová]-vé vydány v Litomyšli a Praze (nákladem A. Augusty 1862-63. 8 sv.), pak v Praze u I. L. Kobra (1869-91, 9 sv.; tu obsažena také literární pozůstalost [Němcová]-vé: pohádky jihoslovanské, zlomek to ztracené sbírky pohádek a pověstí slovan. národů; popis Hrádku hornolehotského; črta Čtyry doby z r. 1856; Cesta z pouti, znamenitý zlomek velikého obrazu života českého a j.); vybrané spisy upravil Fr. Bartoš (Telč, 1893, 3 sv.); díla jednotlivá často vydána o sobě, nejčastěji Babička (již na 15 vydání, z nichž několik s illustr.), jež pronikla i do literatury slovin. (přel. Fr. Cegnarem, 1862), ruské (E. G. Petrovskou), chorvat. (L. Maříkovou, 1870), franc. (J. Koppovou, 1881 a Thiérotem, 1900), rumun. (Urb. Jarníkem), něm. (Ant. Smitalem), angl. (A. Gregorovou, 1891), lužic. a j. Životopis [Němcová]-vé obšírněji vypsal J. Hanuš (»Božena [Němcová] v životě i spisech« v »Matici lidu« 1889), Ž. Podlipská (při Sebraných spisech u Kobra) a V. Vávra (»Božena [Němcová] Pokus životopisný a literární«, v »Čes. Knihovně« Ottově 1895). Podrobného liter. rozboru a ocenění posud nemáme; pokus Hanušův, stať J. Vlčka (Několik kapitolek z dějin naší poesie, 1898), J. Voborníka (v »Památníku Akad.« 1898), E. Krásnohorské (»Č. Č. M.« 1880), spisek Vávrův a j. drobnější jsou jen cenné začátky. Rovněž dosud úhrnně nevydána bohatá korrespondence [Němcová]-vé, zrcadlo ducha a života a klíč ke spisům jejím.
Toto je převzatý článek, nemusí vyjadřovat stanovisko muzea či odborné historické či literárněvědecké obce.
