Silný Ctibor

Riesenburský dvůr, k náchodskému panství patřící, byl za starých časů velký a ohromný hrad, kolkol lesem obhražen. Od západní strany se vjíždí do brány, k půlnoční straně vede však jen ouzká stezka po příkré skále k řece Úpavě, která se pod skalískami plíží. Dříve bylo to, teď tak malebné údolí na břehu řeky, celé jedlemi porostlé a jen na místě, kde podnes Na mlejníšti říkají (protože prý tam as před dvěma sty lety mlýn stál), byla mylá charouzna, patřící ovčáku Ctiborovi. Jednoho dne jel pán hradu z procházky a potkal milého Ctibora, an velikou jedli na rameně nesl; myslil, že ji vítr porazil a Ctibor že ji našel a domů si ji odnáší; i obořil se naň hněvivě, právě: „Pročpak ty bez mého dovolení mé dříví kradeš?“ – „Bože zachraň! pane rytíři, já ji neukradl, já jsem si ji vytrhl, bych si ji mohl barák trochu pospraviti.“– „Že bysi byl tak silný,“pravil trochu nedůvěřivě rytíř, neboť nebyl Ctibor velký, ač dosti složité postavy. – „I což je o sílu,“odpověděl Ctibor, pořád ještě jedli na rameně drže, „kdyby jen něco lepšího na zub bylo.“ – „Nu, a co bys tedy potřeboval, abys byl ještě silnější?“ – „Kdybych měl asi dva pytle hráchu, několik uzenin a vědro dobrého vína, pak se chci s každým obrem prát.“ – „Dobře, máš to míti; přijď si zítra pro to na hrad.“ – „S radostí!“ poděkoval Ctibor a vesele s jedlí domů kráčel. Rytíř se do hradu vrátiv, hned přikázal, až druhý den Ctibor přijde, aby mu dali, oč bude žádat. Druhý den stáhna Ctibor ženě s postele cíchu, šel si pro hrách. I naměřili mu do ní hráchu, takže se ho bezmála čtyry korce do ní vešlo, dali mu několik hodných uzenin a pak se dívali všickni, jak to na sebe naloží; ten to však bez velké obtíže na záda vložil, aniž v něm kostka zapraskala, a s radostí spěchal domů.

Několik dní nato byl z Prahy veliký turnaj vypsán, ku kterémuž se všiskni rytíři sejíti měli. Byl to prý tenkráte způsob, že každý rytíř jednoho silného panoše (nebo obra) si držel, kteří se na místě jich při turnaji potýkali. Rytíř Riesenburský neměl žádného panoše, na kterého by se byl mohl spolehnouti, že s ním cti dojde. Byl u velké nesnázi; tu si vzpomněl na Ctibora a ihned pro něho poslal. „Chceš-li pak,“ ptal se ho, „ke mně do služby vstoupit, já bych tebe mohl potřebovat; a naučíš-li se zbraní zacházet, nechám si tě a budeš se do smrti dobře mít.“ – „Milerád, můj drahý pane,“ řekl potěšen nad takovým živobytím Ctibor, „proč bych se tomu nenaučil, vždyť jsem dost silný k tomu.“ Musil se tedy milý Ctibor učiti všemu, co potřeba bylo panoši věděti; pochopil všecko snadně, a v brzkém čase stal se z něho statný panoš.

Uplynul čas určený a rytíř se svými lidmi do Prahy se odebral. Byli již v celých Čech rytíři pohromadě a i mnoho cizinců, obzvláčtě se povídalo mnoho o jednom, který prý velmi silného obra u sebe měl.

Když nastal již den k turnaji určený, sjeli se všickni na ustanoveném místě, kde pro pány a paní lešení skvostnými kobercemi obvěšené připraveno bylo, před nímž se panoši potýkali. Když se shromáždili, vjeli v obhražené místo dva panoši na krásných koních, jeden byl onen vyhlášený cizinec, druhý českého rytíře panoš. Po malé chvíli byl cizinec vítězem; tak se stalo několika, pročež se již čeští páni horšili a cizinci radovali. Tu přišla řada na Ctibora. Když předjel a cizí toho, jak se zdálo, nepatrného mužíka spatřil, řekl k němu: „Jakpak se ty , neplech, můžeš opovážit se mnou se potýkat, tebe rozmáčknu jako tento kámen!“ A vezma kámen oblátkový do ruky, zmáčknul jej tak, že mu prach v ruce zůstal. – „Inu,“ řekl Ctibor a přiklusal k němu, „pročpak bysme se potýkali, vždyť jsme si jaktěživi nic zlého neudělali: podejme si raději přátelsky ruku.“ S opovržením podal mu cizinec ruku, a Ctibor ji popadl a zatočil a panošem s koně dolů tak nerázně o zem smýknul, že mu ani jedinká kůstka celá nezůstala. „Myslíš, že jen u vás umějí kameny mačkat,“ řekl vítěz a z ohrady vyjel. Tu se ale pán zahanbeného obra vzchopil a zlostně z města ujížděl, Ctibor se ale za ním pustil, a dohoniv vůz, popadl jej za kolotak, že kus loukotě s třemi špicemi utrhl. „Tak se, pane, neujíždí,“ křikl na omámeného rytíře, „dříve zaplaťte“ (byl to snad způsob, že který prohrál, vítězi něco dáti musil). Chtěj nechtěj cizinec musil se vrátit a zaplatit. Ctibor však za svůj hrdinský čin se stal rytířem a dostal do znaku kus loukotě s třemi špicemi. Žil dlouho a byl konečně vedle Riesenburského rytíře v kostele na Hořičkách pochován.