Baruška, úryvek

Měšťané nemají příčiny stěžovati si na tento obyčej; spíše ale mohl by sprostý otec prozřetelný a matka pečlivá znajíc křehkosti pohlaví svého pochybovati o tom, zdali jest prospěšné neostražitou dcerku poslati do města, kde osudy lidské velmi rozličně se splétají, kde na sprosté srdce tisíceré pokušení číhá, kde život pospolitý podobá se valnému proudu, na němž člun malé osoby snadno ve víru bývá zachvácen. K takovému rozjímání ale nedospěl ještě lid venkovský a mnohý tatínek s marnou libostí mluví o známostech dcery své ve Vídni a maminka chlubí se s prstýnky a pěknými šaty a rozličnými dary mazílka svého, a jak prý již pěkně mluví po německu a po pansku se chová, když někdy přichází na svátky.

Podobné smýšlení panovalo i v městečku T. Jmenuje se městem sice; ale jen toto jméno a pak seřadění domků rozeznává je od vsí. Jako na vsích živí se lid rolnictvím, a jak se praví, když sedláci jsou na poli, není žádného měšťana doma. Menší hospodáři provozují též, když pole je nevolá, nějaké řemeslo. Mezi zámožnějšími gruntovníky byl zde Bartoš, muž vážený, dobrý hospodář a soused upřímný. Jeho statek byl na konci města, a tím měl více podobu statku zcela selského: stavení bylo prostranné a tak spořádané, jak bývají dvory panské, byť i nebylo tak velké. Ku cestě byly dvě zahrádky ne sice cizím kvítím se honosící; ale růže, karafiáty, yzop, šalvěj, levandule, balšámek, lilie, pivonky a jiné letní kvítí se zde nacházelo, i po jarních byly ještě památky a pozdních naděje; mezi těmi ale kuchyňské rostliny se vypínaly, jako by chtěly říci: to jest pro nás, vy voničky jste jen ledaco; ale my, česnek, cibule, kopr, pažitka, okurky a my jiné, my jsme zde doma. Bylo ale vidět v těchto zahrádkách, že zde dohlíží a panuje mysl čilá a ruka pilná, ne z rozkazu, ale z libosti zde pořádek udržující. Mezi těmito zahrádkami vedla cesta dlážděná do dveří uprostřed stavení; byly to jen obyčejné dvéře, jimiž se vešlo v síň klenutou. Na levé straně byla kuchyň a čeledník čili světnice společného jídla a práce, na druhé straně pak zvláštní světnice hospodářova a vedle menší světnička, jíž ale komora říkali. Vedle kuchyně bylo vidět dvéře do sklepa a vedle šlo se na dvůr, kdež teprva statek dal se přehlídnouti. Naproti na kopečku, na průvěji stála stodola a sejpka a po bocích ku bytu táhly se nižší stavení, a sice nejblíže ku stodole kolny po obojí straně pro uchování rozličného náčiní a strojů, dále na jedné straně malá stáj pro dobytek vepřový, pak větší pro ovce, pak pro dobytek hovězí, vedle pak stáj pro píci zelenou. Na druhé straně bylo staveníčko o trojím patře, nejhornější pro holuby, prostřední pro slepice, při zemi pak pro husy a kačeny, vedle konírna a komora pro pacholka skotáka. Takto byla ohraděna čtverstranná podlouhlá prostora; na prostředku pak naproti chlévům bylo ohraděné hnojiště, dobře nastlané slámou, po němž dvanáct kusů hovězího se procházelo neb ležíc přežvykovalo. Před bytem pak stála pumpa a od ní táhly se čisté žlaby k napájení dobytka. Z obojí strany byly pak vrata a u východních vrat byla boudka pro psa, jenž ale pečlivě po dvoře se procházel. Ze všeho vysvítalo, že Bartoš nejen zámožný sedlák, nýbrž i rozumný a pořádný hospodář, i že takovým i jeho otec a děd býval, jenž prý byl tento dvůr tak, jak jest, vystavěl i ty lípy kolem stavení sám byl nasázel, ježto nyní stínem a vůní květovou občerstvují nedělního času hovící sobě pod nimi čeládku a sousedy ku rozprávce docházející. Rádi chodívají k Bartošovic hospodáři, poněvadž on jest soused přívětivý, zkušený, a zvláště o hospodářství umí dobře raditi. Hospodyně méně se vyskytaly, poněvadž Bartoš jest již dávno vdovcem, zato ale děvčat v neděli po poledních službách božích skvívalo se tolik v své panenské kráse a poupátkové bujnosti, že by měšťák, jenž nevidívá, než jen strojené vnady, lživé mravy a naučené způsoby, i neslyšívá než dávno rozmyslené přežvykané otázky, na něž žádná odpověď se neočekává, jsou dávno předvídaná, že by pravím měšťák nevěděl kam hleděti dříve, a kdyby voliti měl, že by nemohl se rozhodnout: to ale jisto, že by poznav zde svatost panen, zastydl by se za soběckou chtivost, jenž vyčíhává sobě v každé děvě obět svou. Pocítíš, měšťáku, jakou moc má prostota, jenž nezná rozkoše bez lásky vzájemné, a jak ostudné jest děliti je od sebe. Děvčata na besedě u Bartošovic jsouť živé rukojemství naděje, že pokolení naše zachovává ještě mnohé poupě budoucnosti schopné. Mezi těmito děvčaty brzo rozeznal bys Barušku, dceru Bartošovu, ne pak pro větší krásu neb šperk, nýbrž jen tím že ona, jsouc doma, všem rovně chce přívětivostí a ochotností svou dokázati, že jsou její milí hosté a přítelkyně, a proto ovšem pohyblivější a takřka všudybylka pozorovateli více bývá na očích. Jesti ta Baruška čiperné děvče, v jejím černém oku velkém plane bystrý hled, ale tak sebe jistý, tak krotký, že čím více k sobě láká, tím více od sebe odráží a naopak, čím více zdá se vítězným a hrdým, tím více srdce zajímá. A ta řasa na víčkách a to obočí tak shoduje se s tím klenutým, takřka průsvítavým čelem a ten vtipný nosíček a ta bradička kulatá a mezi nima čisté zdravé rty s vonným dechem, přes stejné malé čisté zoubky vanoucím, a ty plné jadrné tváře a k nim příslušíci ostatní tělo bujné prostřední výšky, všecko spolčilo se k tomu, aby se mohlo říci: že Baruška jest jak náleží hezké, milé děvče, byť by nebyla takovou krásou, jako jmenují antickou, jenž myslím hodí se více bohyněmi nežli našim děvčatům skutečným.

Avšak neméně jak v neděli mezi drúžkami svými milá jest Baruška i ve všední den při práci, buď na poli neb v kuchyni neb na dvoře; ona o čtvrté hodině ráno děvečky budí a poslední, když všecko se již ulehlo, ohlíží se po stavení, zdali všecko v pořádku jest. Baruška je takřka anjel strážce statku Bartošova. Otec to ale také ví. A byť by svou lásku nedával najevo po městsku lichým mazlením, tím více ji dokazuje úplnou důvěrou k dceře jediné, nejdražší pozůstalosti po milé manželce, jejíž památku tím hlavně ctí Bartoš, že ač v dobrém věku, již se neoženil více. Baruška jeho poklad, a kdo chce zachovati se Bartošovi, musí dříve zachovati se Barušce; Baruška jest jeho čest a jeho tajná chlouba, ba někdy, když ve společnosti v neděli trošku více přichýlil a jazyk počal předběhati povážlivosti, chlubíval se veřejně řka: Kdo mou dceru chce dostati, ten musí býti jinačí chlapík nežli ten a ten; přitom jmenoval synky neb mladé hospodáře, jenž byli se ucházeli o ruku Baruščinu, a vykládal, jak je odbyl co nehodné takového pokladu. Tím ovšem mnohého urážel, a byť by i žádný proti němu nebyl povstal, tajili zášť svou v srdci a mnohý si pomyslil: Pýcha předchází pád, nevýskej, až vyhráš, ženská křehké stvoření a štěstí lidské vrtkavé. K Barušce ale přece všickni chasníci chovali se zdvořile vědouce, že ona nevychloubá se s košíčky svými, ano vymlouvali ji v srdcích svých řkouce: Ona ještě nemyslí na vdávání; až přijde hodina její a ona sobě vyvolí, starý Bartoš nebude s to protiviti se vůli její. Přitom každý choval naději; neb Baruška s každým velmi přívětivě zacházela, takže když kdo mluvil s ní sám, domníval se, že on jest vyvoleným; teprv když viděl jak chová se i k jiným, počal pochybovati, ač ovšem ne se odříkati. Jen jeden mládenec, soused Bartošův, jemuž po rodičích nedavno zemřelých připadlo hospodářství, ovšem ne velké, jež ale on velmi moudře a pilně obstarával, miloval Barušku tak čistě a s takovou vážností, že sám za nehodného se pokládal požádati o ruku její, byť by i předvídal, že by ani Bartoš ani Baruška jím nepohrdli. Jaroš, tak se jmenoval ten skromný ctitel Baruščin, za blahého se pokládal, když Baruška k němu tak se chovala, jak k těm bohatým synkům; avšak Baruška chovala se k němu důvěrněji nežli ke všem, ano tak, jak by vlastní její bratr byl. K němu sobě postěžovala, když ji potkalo něco nemilého, s ním se poradila, když něco v hospodářství se přihodilo, což nechtěla právě otci hned žalovati, poněvadž znala někdy prchlost jeho, od něho žádala pomoci v těch oněch případnostech, ovšem mnohokráte zas poslouživši jemu. Mnohý bohatý pomyslil sobě někdy, že by Jaroš byl snad milým Baruščiným; ale upokojil se tou myšlénkou: Vždyť pak by nechtěla toho nuzáka! Baruška ale vskutku nemyslela na vdávání, vždyť pak se jí zdálo, že je ještě děcko, že musí se ještě mnohému přiučit. Toto měla proto na mysli poněvadž otec byl tak vždy mluvil dokládaje: „Musíš, holko, do města, abys poznala svět, však já ti objednám místo, abys neměla se zle.“ Při takové řeči vždy bylo divně v srdci Barušce; neb ovšem žádala si poznati život městský, ale z druhé strany bylo jí líto opustit otce a to milé hospodářství a ty milé drúžky, i často řekla k sobě: Jak se já tam budu nemotorně chovat! Budou se mně vysmívat, ach snad i vadit se se mnou! Ale doložila zase: Inu zato se něčemu přiučíš a pak musí býti přece v městě hezký život! A rok není tak dlouhý!

1852