Česká Skalice
Také srovnáváte to, co jste se dočetli v Babičce, se skutečností? Mějte na paměti, že dílo je sice inspirované krajinou mládí a vzpomínkami spisovatelky, ale skutečnost se mnohdy poněkud liší...
Základní kámen k pomníku byl položen 25. července 1920 u příležitosti 100. výročí narození Boženy Němcové. Poklep základního kamene provedl při velké národní pouti spisovatel Alois Jirásek. Také slavnostního odhalení pomníku dne 9. července 1922 se zúčastnilo mnoho lidí, spolky a korporace z celé republiky. Velkolepý průvod krojovaných účastníků s alegorickými vozy se vydal do Ratibořic z České Skalice.
Sousoší je provedeno v pískovci a patří k nejkrásnějším pomníkům v naší vlasti. Na výtvarném řešení s autorem Oto Gutfreundem spolupracoval prof. Pavel Janák.
Původní ratibořická dřevěná hospoda postavená roku 1587, stávala spolu se sousední kovárnou na místě dnešní restaurace. V hospodě hospodařil od roku 1738 rod Celbů. Roku 1806 ji převzal František Celba s manželkou Annou. Měli dceru, veselou a hezkou Kristlu, starší kamarádku Barunky Panklové. Kristlin otec postoupil roku 1829 chalupu synu Dominikovi. Dominik postavil v padesátých letech 19. století na jejím místě dnešní kamennou hospodu. Panskou se stala až roku 1858, když ji majitel prodal princi Jiřímu Vilému Schaumburg-lippe. Dnešní úpravy a přestavby pocházejí z počátku šedesátých let 20. století.
Mlýn vyženil ho roku 1773 děd Mančinky, starší Barunčiny kamarádky, mlynář Antonín Ruder ze Suchovršic u Úpice. Oženil se jedinou dcerou ratibořického mlynáře Josefa Hejny, Annou. Roku 1842 prodal jeho syn, pan otec z babičky, mlýn náchodské vrchnosti. Vrchnost dala k mlýnu přistavět empírovou budovu, úpravnu a mandl.
Roku 1950 byl mlýn rekonstruován, aby odpovídal původnímu stavu. Při rekonstrukci mlýna bylo obnoveno dřevěné mlýnské kolo a doplněno zařízení mlýnice. Místnosti byly vybaveny dobovým nábytkem a předměty podle náznakového vyprávění Boženy Němcové.
Roku 1798 ho nad řekou Úpou postavil ze zdiva rozvalin hradu Rýzmburku majitel náchodského a ratibořického panství vévoda Petr Kuronský, otec Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Když roku 1912 hrozilo altánu zřícení, byla svrchní část sejmuta a nahrazena dřevěnou stavbou na zpevněné kamenné podezdívce. Altán má plochý dřevěný strop s valbovou šindelovou střechou. Do tří stran, vždy pod třemi polokruhovitými oblouky, se otvírá výhled do Babiččina údolí.¨
Za jasného počasí je vidět k Turyni, na Boušín, k Červenému Kostelci, Malým Svatoňovicím a Jestřebím horám.Uprostřed altánu stojí mohutný špalek, část kmene obrovité jedle, připomínající lidovou pověst o silném Ctiboru. V zeleni stromů jsou ukryty zbytky středověkého hradu Rýzmburku.
Byl založen podobně jako další dva hrady v povodí řeky Úpy, Červená hora a Vizmburk, aby chránil důležitou obchodní stezku vedoucí z Čech do Slezska a Polska. Všechny tři hrady založil starobylý a mocný rod pánů zlatého třmene, který v druhé polovině 13. století ovládal rozsáhlé území v severovýchodních Čechách. V první polovině 15. století převzali Rýzmburk páni z Dubé. Za husitských válek ho vlastnil Oldřich z Černčic, přívrženec strany katolické. Z dalších majitelů připomeňme Arnošta z Kácova, Jana Zajíce z Házmburku, Jindřicha Poděbradského a Petra z Adršpachu. Roku 1534 koupil hrad Jan z Pernštejna a roku 1544 Bernard Žehulecký z Nestajova, purkrabí kraje Hradeckého. Za jeho vlády došlo na hradě k rozsáhlým přestavbám, které řídil italský stavitel Caprinal. Posledním majitelem z rodu Žehuleckých byla Magdalena Úlibská z Nestajova.
Od roku 1589 vlastnil hrad Bedřich z Kounic a po něm Vilém z Talmberka. Vilémův syn Jan prodal rýzmburské panství Smiřickým z Náchoda. Smiřičtí však zde nikdy trvale nesídlili a panství připojili k Náchodu. Za třicetileté války byl hrad roku 1634 vypleněn císařskými vojsky a roku 1641 dovršili jeho zkázu Švédové.
Bývalá zájezdní hospoda, vystavěná roku 1824 Josefem Steidlerem na rozvalinách opuštěné maloskalické tvrze při nově postavené císařské silnici, je široký kamenný jednopatrový dům s klasicistní úpravou průčelí, krytý taškami. Na dvoře stávala na čtyřech mohutných kamenných sloupech otevřená kočárovna s dvěma vjezdy a s maštalí pro dvacet koní. Roku 1836 přistavěl Josef Steidler k přední části hostince nad kočárovnou sál a na žádost nově založeného Jiřinkového spolku jej věnoval Jiřinkovým slavnostem.
V roce 1836 provedl Josef Steidler další rozsáhlé úpravy přilehlých zařízení svého hostince, přestavěl maštale, kůlny, lednice a nad Úpou postavil prosklený zahradní pavilon s výhledem k městu.
Na začátku druhé poloviny 19. století začala obliba hospody slábnout vlivem zahájeného provozu na železniční trati z Josefova do Malých Svatoňovic a později do Trutnova, a když začal provoz na trati Choceň-Náchod-Vratislav, prodal zakladatelův syn Václav Steidler 30. listopadu 1877 hostinec jeptiškám řádu Uršulinek, vypovězeným ze slezské Svídnice.
Vlastní budova Steidlerova hostince se po nákladné rekonstrukci a adaptaci pro účely Muzea Boženy Němcové stala v druhé polovině 20. století majetkem České Skalice.
Dřevěná roubená chalupa, krytá šindelem. Podle nápisu na kabřinci ji dostavěl 17. července 1797 mlynář Antonín Ludr (lidové pojmenování Antonína Rudera). Vedle chalupy bylo stavení o dvou místnostech. roku 1842 prodal Antonín Ruder náchodské vrchnosti s mlýnem také bělidlo. Ve čtyřicátých letech 19. století byla u bělidla postavena jednopatrová kamenná panská prádelna.
Na staré bělidlo umístila Božena Němcová děj knihy Babička. Staré bělidlo bylo po roce 1945 vybaveno ze sbírek Muzea Boženy Němcové v České Skalici dobovým lidovým nábytkem a zařízením podle spisovatelčina vyprávění. Některé další úpravy budovy i jejího okolí provedlo pražské Filmové studio Barrandov při natáčení barevného televizního filmu Babička roku 1970.
Park se rozkládá na ploše 5,58 ha. Má tvar elipsy, na severním a jižním okraji přechází plynule do volného lesního porostu, východní a jižní hranici parku tvoří úpatí příkrého svahu nad úpskou nivou.
První zámeckým zahradníkem v Ratibořicích byl Čech Karel Binder. Jeho pomocníkem se stal roku 1817 pozdější vrchní zahradník Gottlieb Bosse, Němec z Oldenburku v dolním Sasku. Jemu je připisován hlavní podíl na vybudování parku. Vzhled k zdejšímu podhorskému podnebí se původně počítalo jen s výsadbou severoamerických dřevin, ale později se tato koncepce změnila v pestrou směs dřevin z různých oblastí světa. Ze severoamerických dřevin rostou v parku např. jasan americký (Frixinus americana), liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera), nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioicus), borovice vejmutovka (Pinus strobus), jedlovec kanadský (Tsuga canadensis) a sázaník květnatý (Calycanthus floridus).
Roku 1972 byl park rekonstruován v duchu původní koncepce. Při podrobném dendrologickém průzkumu v letech 1976–1977 bylo zde popsáno 124 druhů a kulturních variant dřevin, z toho 15 cizokrajných listnatých druhů, 4 druhy jehličnatých a 34 druhů listnatých dřevin domácího původu.
Původní ratibořický jez, tak jak jej znala Barunka či Viktorka, byl dřevěný. Stál vlevo od dnešního splavu (při pohledu od Starého bělidla) a byl zasypán při budování nového jezu počátkem 20. století. Původní podobu splavu nabízejí Kašparovy ilustrace Babičky.
Autor: Ludvík Mühlstein
