Vysokorodé paní,
paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic, paní řádu hvězdokřížového, členu mnohých dobročinných ústavů atd.,
ve vší úctě věnuje
Božena Němcová
Vysoce urozená paní!
Je způsob, když koho milého z domu provázíme, že mu dáváme na cestu s sebou požehnání.
I já, posílajíc do světa dítko – prostinké to dítko mé fantasie – žehnám je, vtiskujíc mu na čelo jméno, jež odedávna národu milé a vážené bylo – a nyní ctěné je co jméno příznivkyně lidu, podporovatelkyně všeho, co dobré a krásné, jméno Vaše, šlechetná paní! – Nevím pro ně lepšího požehnání.
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela! – Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! – Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.
Daraus siehst du, daß die Armen
nicht so ganz elend sind, wie wir uns denken;
sie haben wirklich mehr Paradies,
als wir uns einbilden und selbst besitzen!
Gutzkow, Ritter vom Geiste
„Z toho vidíš, že chudí nejsou
tak docela ubozí, jak si myslíme;
jsou opravdu blaženější,
než si představujeme a než my sami jsme.“
Karl Ferdinand Gutzkow (1811–1878)
