Osamělé večery Dory N.

Osamělé večery Dory N.
postavy: Dora N., dcera slavné spisovatelky / zelí

Na scéně stojí věšák, stůl a židle. Na věšáku plandá kuchyňská zástěra, pod ním sešlapané bačkory. Na stole je láhev s vodou a sklenice. Nad stolem visí obraz zestárlé Boženy Němcové, trochu nakřivo. Stranou je proutěný koš s víkem, o něj se opírá vál na nudle. Nad ním visí poloslepé zrcadlo. Vše působí omšelým dojmem. Na scénu vchází starší žena. Unaveně na věšák odkládá klobouk a síťovku s hlávkou zelí a přezuje se do bačkor. Posadí se ke stolu a žíznivě se napije. Z kapsy nepadnoucího, jakoby pánského saka  vyndá svazeček došlých dopisů a pohlednic. Bez většího zájmu se jím probírá:

Dora: Milá Doro, přijměte pozdrav z výletu do Prachovských skal. Počasí nám přeje, Andulka si ale vymkla kotník. Vzpomínáme na Vás, Staňkovi… – Velevážená slečno učitelko, dovolujeme si Vás pozvati na setkání abiturientek jičínské vyšší dívčí školy, které se koná příští čtvrtek od 15 hodin v kavárně Národního domu tamtéž. Vaše bývalá žákyně Apolena Havránková… – Ctěná slečno, za přípravný výbor oslav výročí Vaší matky, naší slavné spisovatelky, obracím se na Vás s prosbou o rozmluvu…

Dora se zarazí, znovu se napije:

…o rozmluvu? – Chystajíce se vydat sborník k padesátému výročí jejího úmrtí, rádi bychom zaznamenali Vaše vzpomínky na matku i její přátele, jež jednou budou neocenitelným zdrojem inspirace pro příští pokolení. Souhlasíte-li, navštívíme Vás tuto neděli v odpoledních hodinách. S hlubokou úctou…

Tuhle neděli? To tu nestačím ani uklidit! A co jim mám vykládat – po padesáti letech?

Dora se na chvíli zamyslí:

Chudák máma…Ani jsem u ní tu noc nebyla. Nakonec zůstala sama, jen s tou hroznou ženskou, Švajcerkou, nebo jak se jmenovala. Museli jsme ji k nám vzít, sama bych to nezvládla! Máma pořád krvácela, potila se, páchla, věčně jsme ji převlékali. A toho praní, co tehdá bylo! A ani to nešlo venku usušit, mrzlo, až praštělo. Prostěradla jsme věšeli v síňce… Když ji naposledy přišel navštívit Erben, úplně se do nich zamotal. – Tohle ale přeci nemůžu nikomu vykládat! – Měla bych nakrouhat to zelí…

Dora si obleče zástěru, na stůl položí vál na nudle, ze zásuvky stolu vyndá velký nůž, ze síťovky hlávku zelí a začne ji krájet.

Teď na ni budou vzpomínat! Po půl století, vlastenci! – A kde byli tenkrát? Nechali by nás pomřít hlady! Doma kolikrát nebyl než suchý chleba, ani cukr do čaje jsme neměli. Ještě že aspoň našemu nejmladšímu, Jaroušovi, dávali u Skřivanů ty obědy. Jednou chtěl mámě donést aspoň polívku do hrníčku, studem se ale rozplakal. Nakonec se vlastenecké paničky dohodly, že budou mámě na poledne posílat kus masa! Mladá Palacká a Riegrová a Braunerová. Po služce… Jenže to už bylo pozdě. Máma už moc stonala. – Zato pak! Těch lidí na pohřbu! Tisíce! A těch řečí! Najednou to byla Naše Slavná Spisovatelka! A že budou spisy a pomník a bůhvíco! Kdyby jí raději pomohli, dokud byl čas! Ale to je škoda mluvit. – Tady to někde bude…

Dora si utře si ruce do zástěry a začne se přehrabovat v proutěném koši. Vybírá svazečky různých dopisů a listin, převázané stužkami. Krátce je prohlédne a odkládá je na zem vedle koše. U jednoho svazečku se zarazí:

Tak přece! Tady jsou…

Se svazkem dopisů se vrátí ke stolu, opatrně rozvazuje zauzlovanou stužku. Prohlíží jednotlivé listy:

Milá Dorinko:
Ráno a večer chytám štěnice, jichž tu ale nyní není mnoho; ale much je na čerty, a musela jsem předešlý týden okna mýt. Také jsem prala, a Zuza vařila – maso, brambory a rajskou vomáčku. Měla radost, že jsem ji to nechala dělat. Měla jsem hodně prádla, protože jsem vyprala i ty krvavé košile Tvoje a moje a plachty, co tu zůstaly. Bylo toho plný tři provazy — 6 košil — 3 plachty, 3 sukně — 6 ručníků, 6 párů punčoch a Zuzino prádlo; no – nebyla jsem čerstvá? Máme tu nyní jako v škatulce čisto! Poslali mně Jiskrovic dvě živé slepičky, kočinčinky; co s nimi – chudinky, byly tak krotký, pěkný, dala jsem jim žrát a nechala je přes noc, a ráno nesla je Zuzi k Fastrové, která je koupila. Bylo mi jich líto; ale nasraly nám plnou kuchyň…

To psala máma … 6. srpna 1859. – To byl špatný rok! Jenže který nebyl?

Dora se znovu přehrabuje v dopisech:

Janu Evaneglistu Purkyňovi, 22. května 1854
„Velectěný pane!
Prosím Vás, nehněvejte se, že Vás s takovou mrzutou žádostí obtěžuju; ale já věru nevím už co si počít, nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu ani psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych sama byla, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc.
S největší úctou Vaše služebnice…“

Dora mezitím rozčileně vstane, odhazuje přečtené dopisy na zem…

Antonínu Markovi, 25. srpna 1854
Velectěný pane!
„Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hlad nebyl a slušně se mohlo mezi lidi jít; a přece tolik to stojí. Prodala jsem, co jen jakouž takouž cenu mělo, dluhy mám… Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy, v zdejším blázinci, s dobrým platem. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řádit, že nemohou k ní nikoho mimo silnou služku pustit.— Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že vydělám dětem živobytí. — Velice prosím Vašnosti, můžete-li mi něčím přispět, aneb víte-li jakou stálou pomoc pro mne, učiňte to.
S nejhlubší úctou a srdečným pozdravem
zůstávám Vaše oddaná přítelkyně“

Unaveně posbírá dopisy ze země

To bylo pořád, den za dnem. Bída! Ráno jsme nevěděli, co budeme obědvat. A taky jsme kolikrát ani neobědvali. Máma psala na všechny strany, musela jsem ty její dopisy sama zanést, hanba mi bylo… A nejhorší to bývalo o svátcích. Na vánoce v šestapadesátém roce máma psala bratrovi Karlovi.

/chvíli hledá v dopisech/

„My měli také smutné svátky; na Štědrý den ráno neměla jsem ani groš. Teprve k polednímu jsem pár zlatých dostala – ale už bylo pozdě na rybu i vánočku. Měli jsme jen knedlíky se zelím, štrudl, švestky a na modro štiku.  Od Skřivanů dostala jsem bochník chleba a láhev vína a od Fingerhuta punš. Krejčovic poslali nám pár ořechů a Dora dostala z venku vánočku malou. Tedy jsme přece světili Štědrý večer, jak jsme mohli, a ještě jsem dala z toho jedné chudé rodině. Po večeři hráli jsme o ořechy loterii a karty. Byly jsme jen samy u večeře s Dorou a Manka — Druhý den jsem byla sama.“

Musím si taky dojít pro mísu na zelí…

Odchází z scény a vrací se kameninovou mísou.  Shrnuje do ní nakrájené zelí…