Sestra Boženy Němcové roku šestašedesátého na bojišti v Čechách

Žádné obavy: nešlo o účast na válečném poli, ale o pomoc raněným, možná o jedno napětí v milostném románku, jímž tehdy žila mladší sestra Boženy Němcové Marie. Narodila se v Ratibořicích jako osmé dítě Panklových 8. srpna 1830, byla tedy o deset roků mladší než Barbora, jíž se doma říkalo Betty. Když jako patnáctiletá navštívila svou starší vdanou sestru roku 1845 v Praze, přitahovala pozornost již tím, jak nápadně prý byla podobná právě začínající české spisovatelce, jež přijala české křestní jméno Božena. Zájmem o Marii Panklovou tehdy vzplanul syn českého advokáta Josefa Friče, pozdější revolucionář a básník Josef Václav Frič. Ten pak za ní ještě zajel do Zaháně, kam se celá rodina Jana Pankla právě v ten čas přestěhovala, později se sem tam viděli už jen náhodou. První okouzlení z mladíka odhodlaného k výjimečným činům z Marie Panklové totiž rychle vyprchávalo. Mladší sestra prý byla blízká Boženě Němcové jen svým zevnějškem, jinak byla spíš jejím opakem. Soudíme-li podle zmínek v rodinné korespondenci Němcových, byla Marie až marnivě soustředěná na sebe, ze všeho nejvíc si zakládala na své pěkné tváři a figuře. Jako šestnáctiletá se provdala za francouzského komorníka hraběnky Talleyrandové a stála si ze všech mladších sourozenců Boženy Němcové v Zaháni nejlíp. Ale ani když měla jeden čas na starosti obnošené panské šatstvo, nebylo spolehnutí na její dary – nejednou si pražská sestra pozasteskla, že Marie zase nic neposlala, ačkoliv ji třeba výslovně prosila. Přesto se jisté příbuzenské kontakty s tetou Marií v rodině pěstovaly i po smrti Boženy Němcové.

Leccos o povaze těchto kontaktů napoví dopis Marie Michenetové Josefu Němcovi psaný v Zaháni posledního srpna roku 1866, adresovaný do Prahy. Marie informuje švagra, že jakýsi pan Renner ji miluje, ona jeho však že jenom ctí, zato však miluje kohosi jiného, a prosí o zprostředkování tajné milostné korespondence. Argumentuje přitom, jak se dá: její vztah k jakémusi muži jejího věku je tak opravdový, že se nedávno – mohlo to být někdy po porážce Rakušanů z 3. července – vydala do nebezpečí bojišť a lazaretů ve svém rodném kraji, aby pomohla raněnému. Ten, zdá se podle některých zmínek Marie Michenetové, mohl patřit k rakouskému vojsku, k poraženým, tím sporněji se mohla celá její pomoc jevit. – Část jejího okolí její cestu na bojiště za raněným kladně oceňuje, zato její manžel ji týrá žárlivostí, svěřuje se Marie. Proto potřebuje aspoň část dopisů s milým vést tajně. U Josefa Němce počítá s pochopením své situace už proto, jak se zde dovídáme, že ví, co jsou pozdní výčitky ovdovělého, který nedokázal být náležitě tolerantní vůči své ženě, dokud žila, a tak poškodil celou rodinnou soudržnost. Nepřímo vyplývá z dopisu, který tu uvádíme, co víme i odjinud: na sklonku života Boženy Němcové se asi téměř přerušilo dopisování mezi Prahou a Zaháni. Ohromeni smrtí své Betty naléhali sourozenci (a možná i matka Terezie Panklová) v Zaháni, aby jim to delší odmlčení od nich Josef Němec vysvětlil. A on patrně přiznal, že to zapříčinily také sváry mezi ním a jeho ženou, přecházející od roku 1859 v návrhy na rozvod.

Abychom nezjednodušovali příliš a nepozorovali pisatelku dopisu jen z jedné strany a z jednoho momentu. Marie Michenetová od svého manžela neutekla, dožila v Zaháni. Její dopis, zde publikovaný poprvé, nabízí pozoruhodný vhled do všeobecného rozrušení z války v roce 1866. Teta žijící v pruském Slezsku se hrozí toho, že Dora Němcová, její neteř, prožila vojenské akce v Jičíně, v jednom z epicenter války, a byla tedy v ohrožení života, omlouvá mladšího bratra Gustava, který se také octl na válečném poli v Čechách, že se tamním příbuzným nemohl ohlásit. Pochvaluje si, že mohla při hledání „svého“ vojáka v rodné krajině posloužit raněným, hledaným a hledajícím také znalostí českého jazyka (český dovětek dopisu, psaný foneticky, prozrazuje, že česky mohla nějak mluvit – pro psaní dopisu volila němčinu). I když jako osoba usedlá v Zaháni snad patří k těm, kteří nedávnou válku vyhráli, přesto o nějaké radosti z toho nepadne v dopise ani slovo. A nejen asi proto, že její milý patří k „nepřátelům“. Ještě poslední věta česky psaného dovětku shrnuje úděs a úžas rodačky z Ratibořic z toho, jak ničivě zasáhla krátká válka do nesčetných životů: „Kdo pak to myslel že to tak přide, ja nikde.“ Tím vším patří dopis, který tu otiskujeme v českém překladu, do nejstarších vrstev paměti o prusko-rakouské válce roku 1866.

(Německý originál dopisu Marie Michenetové chová Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, jeho překlad pro toto první uveřejnění pořídil dr.  Jaromír Loužil.)

Zaháň dne 31. 8. 66

Můj milý dobrý švagře!
Již jsem se Vám chystala psát, když přišel Váš dopis; Vy jste můj dopis z měsíce července nedostali? Člověk by se nemohl divit, kdyby se ztratil; opravdu srdečně mě těší, že jste zdrávi. V myšlenkách jsem teď byla neustále u Vás, tisíckrát jsem vzpomínala na Doru, když byla ta bitva u Jičína; to nebohé děvče tam zůstalo? Ba, můj milý švagře, Tvého Gustava to taky velmi těžce zasáhlo do srdce, jak si jistě dovedete představit — ! Jestliže Vás nevyhledal není to jeho vina, prosil mne v jednom svém dopise, datovaném 4. července, o Vaši adresu. Ten dopis jsem obdržela teprve před několika dny, protože patřil k těm poštovním zásilkám, které tehdy upadly do zajetí v Josefově – okamžitě jsem mu Vaši adresu poslala, ale jestli byl ještě v zemi, to nevím. Že Vás navštívil taky Renner [?], to mě velice těší; toho je třeba zahrnout mezi takové přátele, jakých je na světě málo. Přátel v nouzi ubývá, myslím, že o Rennerovi to nebude nikdy možno říci, ten mě miluje bezmezně, ale já ho bohužel nemohu milovat, nýbrž mohu mu být jen přítelkyní – o tomto bodě by se toho dalo říci velmi mnoho. Protože jste ho viděli a poznali, mohu s Vámi o této věci spíše mluvit. Teď [ale] k té cestě, můj milý Němci. Ta trvala pouze 3 [!] dny, otče na nebesích! pro mě však byla osudná. Nabídla jsem se, že najdu syna našeho zplnomocněnce, který měl ležet v lazaretu v Trutnově. Depeše přišla v 6 hodin večer, v 11 [?] hodin v noci jsem už jela, neměla jsem tedy vůbec čas napsat Vám to – a jak byste mě byli hledali a já Vás v těchto zmatcích? V Trutnově můj hledaný neležel, tedy do Dvora Králové. Cestu až do Dvora Králové jsem jela na žebřiňáku, k jídlu jsem nedostala nic, to další si můžete domyslit – ve Dvoře Králové jsem ale zjistila, že můj hledaný před několika hodinami už odešel zase k armádě; měl jen horečku, nebyl zraněný. Bída těch čekajících nebožáků, nešťastných raněných byla srdcelomná – moje nitro strnulo, ti nebozí lidé tu leželi na hromadě – moje řeč mně zde přišla nesmírně vhod. Neboť češtinu jsem mohla uplatnit dostatečně – že jsem si vzala do péče zároveň také jednoho Rakušana, můžete si domyslit, jak je to zde většinou těch nešťastných lidí přijímáno; byla jsem šťastná, že mohu svým ubohým krajanům pomáhat a povzbuzovat je, kde to jen šlo, byla bych ráda na každý jednotlivý úd svého těla naložila jednoho raněného, a tady pak ten ušlechtilý čin pomlouvají – ne moje vrchnost, ta shledala, že jsem jednala správně, ale lidi v čele s mým mužem nacházeli v tomto mém činu jen vše špatné, jenom nic dobrého, a podezírali mne, že to byl nějaký můj dobrý milenec. Můj muž mně řekl, že kdyby byl hledán poručík starý 80 nebo 60 let, nechala bych ho určitě ležet na ulici, protože ale mu bylo 33 let a vypadal tudíž docela roztomile, byl to zločin, že jsem se snažila usnadnit nepříteli smutný úděl s jeho bolestmi; uzdravil se zde a je už 14 dní v pevnosti Glogau. – Kníže mu nabídl, aby zůstal až do výměny zajatců na zámku, on však dal kvůli mně přednost zajetí, aby mně zajistil pokoj, protože můj hloupý muž mě svojí žárlivostí ničil a pronásledoval – bez důvodů a příčiny. Ten [poručík] mu k tomu nedal žádný podnět, pro toho jsem jeho anděl spásy, když tehdy opravdu cítil něco víc, jistě by to potlačil. Zakusila jsem tak kvůli němu mnohou hořkost. Vůbec, že jsem prokazovala svým ubohým raněným dobrodiní, budu ještě muset kousnout do lecjakého kyselého jablka. – Kdybych věděla o nějakém vhodném bytu, jistě bych okamžitě šla. – Tento rok Vás nenavštívím, je-li to vůle boží a budu zdráva, přijedu jistě v příštím, a bůhví, zda svou vlast ještě nezaměním za Prusko. – Teď přichází moje prosba k Vám, milý švagře: budu se svým drahouškem korespondovat. Protože odsud mu nemohu dopisy posílat tak často, stejně jako od něho nějaké dostávat, tu a tam byste mně to obstaral. Přijde-li Vám nějaký takový dopis, opatřte ho obálkou na mne – uděláte to, nebo ne? Nemám žádné přátele, nevlastním nic na tomto světě, prosím jen Boha, aby mně zachoval tohoto úctyhodného přítele. Být zneuznána lidmi je bolestné, ale svým vlastním mužem ještě bolestnější. Jen Vám, můj milý švagře, věnuji ještě svou důvěru, Vy jste nyní ten jediný, s nímž mohu ještě mluvit otevřeně, protože jste toho vše taky prodělal. Vy jste se také naučil vážit si své v Pánu odpočívající [ženy], až když už nebyla, rád byste vzal leccos trpkého zpátky, když to bylo pryč, mezi Vámi oběma by to šlo, protože jste si byli co do rozumu rovni – já jsem naproti tomu na tom hůř, protože duchovně stojím nad svým mužem, a to je v manželství neštěstí. — Tak, můj milý švagře, napište mi opravdu brzy odpověď na můj dopis a v něm učiněný dotaz! — Žijte blaze! Že Vám Karel vyvedl ten kousek, mně spolu s Vámi zarmoutilo, ten klacek toho bude litovat. —
Tisíce nejvroucnějších pozdravů a polibků Vám posílá Vaše Marie.

Původní český přípisek na okraji poslední stránky:
Dnes šchli všicki vojaci vot tat prič. Chudaci jsou ještě tak nemocni ale radči dou vot tat s Bolesti nešli tady ješte vostat. Kdo pak to mislel že to tak přide ja nikda.

Autor: Jaroslava Janáčková