Česká Skalice
Nikdo z vás nevidí milé Ratibořice tak krásnými jako já! Vy vidíte v nich jen prózu skutečnosti, mně zůstaly rájem! Každý kámen, každou květinu vidím ještě, jak byly, dokud jsem byla děvčetem, děvčetem plným obrazivosti.
Božena Němcová napsala 21. 11. 1856 v dopise sestře Adéle do Zaháně: „Nikdo z vás nevidí milé Ratibořice tak krásnými jako já! Vy vidíte v nich jen prózu skutečnosti, mně zůstaly rájem! Každý kámen, každou květinu vidím ještě, jak byly, dokud jsem byla děvčetem, děvčetem plným obrazivosti. “
Babička Boženy Němcové je dílo natolik realistické, že je většina čtenářů pokládá za věrný obraz života a osudů lidí a neuvědomuje si, že jde o dílo umělecké, přetvořené z reality snem a fantazií. Mnozí ze čtenářů bývají proto rozčarováni, když se dovědí, že Panklovi v dnešním, literárním Starém bělidle nikdy nebydleli. Božena Němcová v něm roku 1844 prožila jen krásné prázdniny se svými dětmi. Sem později v Babičce přenesla vzpomínky na dětství prožité na původním panském bělidle pod zámkem, kde Panklovi po svém příjezdu do Ratibořic v létě 1820 bydleli. Bělidlo stávalo poblíž starého zámeckého skleníku vedle původní ovocné zahrady. Kolem roku 1830 nařídila vévodkyně Kateřina Zaháňská panské bělidlo (čp. 6) i skleník (čp. 6a) zbořit, zrušit ovocnou zahradu a nedaleko zbořeného bělidla přikázala postavit nový skleník s bytem pro zahradníka. Ke skleníku rozšířila zámecký park a u mlýna zřídila novou ovocnou zahradu pro pěstování zeleniny a okrasných rostlin, oplocenou vysokou cihlovou zdí.
Panklovým Kateřina Zaháňská vykázala za obydlí přízemní, skoro sklepní byt o dvou místnostech a tmavé kuchyni (zřízené ze zadní příčné chodby) v přízemí ratibořického dvora pod ratejnou naproti novému skleníku. K osmi Panklovým dětem narozeným na panském bělidle přibylo v bytě pod ratejnou ještě pět dalších. Babička Magdalena Novotná zde s Panklovými už nebydlela, neboť se s dcerou Terezkou neshodla. Odstěhovala se k mladší dceři Johance do dvora a později s ní z Ratibořic odešla, nejprve do Dobrušky a brzy nato do Vídně. Zde žila až do smrti 27. 3. 1841 v rodině svého zetě slanečkáře Šimona Fräntzla a jako nemajetná byla pohřbena na starém, dnes už zrušeném matzleinsdorfském hřbitově.
Z bytu pod ratejnou se Barunka Panklová 12. 9. 1837 vdala za respicienta finanční stráže Josefa Němce. Panklovi zde žili do roku 1845, než se přestěhovali do Zaháně na panství nejmladší sestry vévodkyně Kateřiny Zaháňské, Dorothey.
Ratejna ratibořického dvora bývala až do druhé světové války nižší a měla rovnou střechu. Vcházelo se do ní ze dvora, zatímco přístup do níže položeného bytu byl z malého dvorku pod kamennými schody u zámeckého skleníku. Ve čtyřicátých letech našeho století přistavěl majitel panství Schaumburg-Lippe budovu do dnešní výše.
V bývalém bytě Panklových pod ratejnou bydlel až do konce druhé světové války hospodář ratibořického dvora p. Koláčný. Fotografické záběry z jeho bytu použil dr. Miloslav Novotný v obrazové publikaci Božena Němcová (Praha, V. Neubert a synové z roku 1941) na stránkách 46–50. V padesátých letech byl byt Panklových pietně upraven a otvírán pro turistickou veřejnost jako nejpamátnější místo Ratibořic.
Je naprosto nepochopitelné, proč správce státního zámku Jan Štefan propůjčil byt na několik zim státnímu statku na uskladnění ovoce. Zařízení bytu, i když bylo zprvu na zimu přestěhováno, rychle chátralo, a když posléze byl byt statku propůjčen jako sklad jedovatých ovocnářských postřiků, jeho zkáza byla dokonána. Z interiéru zůstala zachována jen původní kachlová kamna s pecí.
Muzeum Boženy Němcové na tuto trestuhodnou situaci mnoho let soustavně poukazovalo, ale neuspělo. Teprve v roce 1980 dosáhlo toho, že sklad jedů byl zrušen a na základě muzeem předložené dokumentace a projektu akad. arch. Vladimíra Labského, výtvarníka barevného televizního filmu Antonína Moskalyka Babička z roku 1970, bylo kompetentními institucemi přijato usnesení, že byt bude stavebně upraven, vyčištěn a u vchodu do bytu bude zasazena pamětní deska.
Záměr však nebyl bohužel nikdy realizován. Byt dále chátral a náprava nenastala ani po roce 1989, kdy se záměru postavily do cesty měnící se majetkové poměry. Ať je tomu jak chce, selhaly bohužel především krajské a okresní památkové orgány, správce ratibořické Národní kulturní památky státní zámek, ale ochotu a účelnou iniciativu neprojevilo ani město Česká Skalice. Najde se dnes ještě vůbec někdo, kdo se pokusí toto zdevastované památné místo české kultury rehabilitovat? Snad dnešní majitel statku, jehož je byt součástí? Snad nedávno ustavená Společnost pro záchranu Ratibořic? Boženě Němcové a jejímu literárnímu odkazu jsme to jednoznačně dlužni!
Autor: Ludvík Mühlstein, Muzeum Boženy Němcové
