O Kovladu

Němcová zakládala si nejvíce na pohádce o Kovladu, o které praví, že ji dostala od Samka Chalúpky a »která snad ani v celém Slovanstvu není, mimo tohoto zákoutí v okolí Lehoty«. Chalúpka později popřel, že by ji byl sám dal Němcové, a tvrdil, že ji Němcová zapsala podle vypravování staré Lehoťanky, od které i on ji slyšel. Je to možno, Chalúpkův text, později otištěný, liší se od povídky Němcové uměle rozvedenou mytologií a závěrem, jenž podezřele připomíná řecký mythus o Persefoně. Postup vypravování je v obou textech ovšem nápadně shodný, ale i to je vysvětleno: staří lidový vypravěči mají své povídky velmi pevně v mysli. Němcová se asi mimo drobné slohové změny držela dosti věrně své vypravěčky, která uměla dobře a výstižně vyprávěti.

Zbožná vdova se rmoutí, že její pyšná, krásná dcera odmítá nápadníky, slyší ji v noci ze sna se smát, a dívka vypravuje, že se jí zdálo o ženichovi, jenž přijel na měděném voze. Odbývá pak hrdě nápadníka, jenž ji zve na selský chléb. Po druhé má sen o ženichovi na stříbrném voze a odmítá jít za muže na panský chléb. Po třetím snu, o ženichovi ve zlatém voze, přijede opravdu pán s všemi třemi nádhernými vozy, zve ji na měděný, stříbrný i zlatý chléb, a krasavice s ním odjíždí, nedbajíc nářku matčina. Ale kočáry vjedou skalní branou pod zem. Zemotras za nimi zavalí vchod, permoníčci jim svítí, projedou olověným lesem, a ženich Kovlad, pán nad poklady země, uvede nevěstu do zlatého zámku. O hostině však předkládají jen měděný, stříbrný a zlatý chléb, dívka marně naříká, že neposlechla matky. Tato hornická pověst, založená na úctě chuďasů k božímu daru, jenž je nad všechny poklady světa, nemá ovšem toho mytologického významu, který jí přičítá Chalúpka, ale je pěknou ukázkou hluboce procítěného a krásně rozvitého podání slovenského lidu.

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)