100 let od úmrtí Dory Němcové

Theodora Wilhelma Rozálie Němcová

V korespondenci nazývaná jako Dora, Dorlička, Dori, Dorotka, Dorka, Dorinka, Bohdanka. V dospělosti Theodora používala slovanské jméno Bohdana, jež je doslovným překladem řeckého jména Teodora (Theodóra) a znamená „dar Boží“. Jako malá onemocněla tuberkulózním zánětem místních uzlin, což mělo za následek nehezké jizvy po celém těle. Dora nikdy nebyla hýčkanou princeznou, měla tři bratry a matka ji často zapojovala do péče o domácnost. V osmi letech jí díky nemoci znehybněla ruka a matka se obávala o její další budoucnost. Uvědomovala si, že takto zdravotně postižená by si její dcera těžko hledala manžela a trvala na kvalitním vzdělání. Vzdělání mělo vždy prioritu, i když Němcová neměla peníze, tak své děti podporovala a dokázala si mnohé odepřít, jenom aby zaplatila školné. Dceru Doru navíc posílala k rodině Hanušových, kde si odpracovávala stravu a školné. Díky podpoře přátel vystudovala a složila zkoušku z francouzštiny.  Vztah Boženy Němcové a její dcery nebyl bez mráčků, matka dceru peskovala a srovnávala s jejími vrstevnicemi, ba i poukazovala na její nedostatky.  Po smrti matky se Dora osamostatnila a absolvovala krejčovský kurz,  aby mohla nastoupit na místo učitelky v Jičíně. Její život nebyl příliš veselý a povahou se značně lišila od své matky, nikdy nevyhledávala společnost a žila spíše osamělý život. Navíc, povolání učitelky s sebou neslo povinnost celibátu, který však porušila, když se  zamilovala do ženatého muže, starosty Jičína Václava Fejfara. S ním měla nemanželského syna Alfreda Theodora. Porodila tajně v roce 1883 a syna dala k pěstounům. Jemu osud také nepřál, zemřel v roce 1886 ve Slaném na záškrt. Dora se během svého života dále vzdělávala a později získala místo literární učitelky. Nikdy se nevyrovnala své matce krásou ani intelektem, přesto po sobě chtěla zanechat něco významného. V padesáti letech si nechala v Jičíně postavit vilu podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče a tím získala stálý domov. Na stavbu si  však vzala půjčku, kterou její dědicové nebyli schopni splácet. Vila několikrát změnila majitele, přesto se dochovala ve velmi dobrém stavu dodnes.  Ve vzpomínkách na sklonku života Dora uvedla, že její dětství bylo velice chudé a často žila v napětí, zda budou mít co jíst. Až někdy v osmdesáti letech popsala poslední dny života její matky, o kterou společně s dalšími pečovala. Po smrti matky zdědila Dora část korespondence a její osobní věci, včetně nábytku, které z finančních důvodů v roce 1919 prodala Klubu československých turistů v České Skalici. Tímto počinem vznikl základ k prvnímu  českému literárnímu muzeu. Tyto předměty mohli zájemci v roce 1920 vidět vystavené v tělocvičně školy v České Skalici při  příležitosti položení základního kamene pomníku Babička s dětmi v Ratibořicích. Muzeum bylo  otevřeno v roce 1931 ve staré radnici na náměstí a v roce 1962 přestěhováno do bývalého zájezdního hostince, kde muzeum sídlí dodnes. Nakonec to byla právě Dora, která se nesmazatelnou stopou zapsala do historie tím, že věci po matce prodala z čistě  praktických důvodů a dala tak základ pro vznik Muzea Boženy Němcové v České Skalici, věnovanému životu a dílu její slavné matky.