Božena Němcová očima kluka, který nechtěl číst Babičku

Že Božena Němcová nepatří do starého železa a může zaujmout i dnešní školáky, dokazuje kniha ilustrovaná komiksy, z níž přinášíme ukázku. Podtitul má příznačný: Očima kluka, který nechtěl číst Babičku.

Tomáš Němeček, Božena Němcová očima kluka, který nechtěl číst BabičkuPodle dodnes dochovaného zápisu byla 5. února 1820 na jedné faře ve Vídni pokřtěna Barbora Novotná. Přišla na svět den předtím, jako nemanželské dítě. Jako matka byla zapsána 23letá česká služka Terezie. Pracovala ve Vídni v hostinci, kam docházel fešácký 25letý rakouský kočí Johann Pankl.

Už se popsaly tuny papíru o možnosti, že by matkou malé Barborky byla nějaká šlechtična (nejlépe vévodkyně Kateřina Zaháňská, podle níž vznikla postava ratibořické paní kněžny v Babičce, anebo její mladší sestra) a že ji tajně dala na výchovu sluhům.

Jenže je nám líto, ale nejsou pro to žádné důkazy. Naopak: podle všeho, co se vědělo v době vzniku této knížky, jejími rodiči byli… prostě Terezie a Johann. Odpovídají tomu všechny zápisy, dcera je celý život ctila jako maminku a tatínka a nikdy o tom nezapochybovala. Zato na zámecké panstvo z Ratibořic a Zaháně byla pěkně naštvaná: v jednom dopise píše, že pro ni v životě nehnuli ani prstem. Přitom šlechta se o své nemanželské děti obvykle starala, nenechala by je umřít v bídě. Ale kdoví, třeba jednou vědci vypátrají o jejím původu nějaké překvapení.

Od otce dítěte se čeká, že si matku vezme, ale panský kočí se do svatby s českou služkou zrovna nehrnul. Vymlouval se, že možná bude muset na vojnu. Ale hlavně asi nevěděl, jak ženu s děckem uživí. Pomohl mu však jeho hraběcí zaměstnavatel: pro Terezu sehnal práci a byt – nastoupila jako panská pradlena na zámku v Ratibořicích.

V létě 1820 si ji Johann vzal a z jejich malé dcery se stala Panklová. Něco z jejich života je popsáno v Babičce docela přesně. Například že švarný tatínek kočí přijížděl vždycky na léto spolu s panstvem, ale na podzim zase zámek osiřel.

Skoro po každé manželově návštěvě Terezie znovu otěhotněla. Po Barunce porodila ještě 12 dalších potomků (polovina z nich však zemřela ještě v dětském věku). Proto pozvala na výpomoc svou starou matku Magdalenu Novotnou. Tehdy ještě bydleli ve stavení zvaném Staré bělidlo – to už dávno neexistuje, bylo zbořeno kolem roku 1830.

Tady už se Babička v něčem rozchází se skutečnou babičkou. Ale v tom hlavním je knížka přesná: kdybychom se před rokem 1830 procházeli po údolí a lesích v okolí Ratibořic, natrefili bychom tu na postarší paní, která s partou dětí sbírá jahody, dohlíží na jejich koupání, vypráví jim pohádky a povídá si s nimi ovšem možném. Patrně bychom si v této partě všimli nejstarší holky, která umí jezdit na koni (však byla dcerou panského kočího!), plavat, ráda tancuje a zná kdejakou rostlinu.

Když trochu odrostla, rodiče ji poslali na výchovu do sousedního zámku ve Chvalkovicích. Měla se tu naučit německy, hrát na klavír, šít a plést. Zkrátka z ní měla být „slečna Betty“. (Jen tak mezi námi: rodiče měli taky o svou nejhezčí dceru strach, aby neotěhotněla s nějakým klukem z vesnice a nestrávila pak život jako chudá robotnice.)

Klavír ani pletení jí moc nešlo. I ve škole si těžko zvykala, měla špatné známky z chování. Až v předposledním roce školní docházky ji pan učitel slavnostně zapsal do zlaté knihy příkladných žáků. Ze života na starém zámku s hladomornou a velkou knihovnou byla ovšem nadšená. Mohla tu číst a představovat si, že je zavřená princezna. Za měsíčných nocí to tady bylo docela strašidelné – zvlášť když si zámecká čeleď povídala, že po chodbách straší bílá paní a bezhlavý rytíř – a Barbora se tetelila zabarikádovaná v komnatě ve velké posteli (spala tam sama, společnost jí dělalo jen devět myší).

Jen ji v té době obtěžovalo, že se do ní zamilovávali mládenci i zralí muži. Mladší písař, starší písař, nakonec i sám pan zámecký správce. Ona si přitom ještě v té době raději hrála s mladšími sestrami. Její matce se proto ulevilo, když se objevil vážný zájemce o ženění.

Nevěsta s panenkou a nudný ženich

Josef Němec byl vysoký a černovlasý muž. V jádru nebyl špatný chlapík, ovšem odmalička dost hádavý a prudký. Osm let sloužil jako voják, pak nastoupil k celníkům a teď pracoval u pohraniční stráže. Chytal tu pašeráky. Byl to zkrátka člověk zvyklý velet. Barunce – tedy slečně Betty – se nelíbil. Josefovi bylo 32 let, jeho nastávající ženě 17 let. Díval se na ni jako na holčičku; však když přišel poprvé na námluvy, hrála si s panenkou. Ona si o něm pro změnu později do deníku zapsala: „Nudný ženich“.

Její tatínek byl ze sňatku nesvůj, ale matka byla spokojená, takže v září 1837 si pro uplakanou Betty přijel kočár. Svatba proběhla v kostele v nedaleké České Skalici, pak šli hosté na oběd do hostince U bílého lva. Nevěsta měla bleděmodré šaty, což podle pověry nosí smůlu. Ale slušelo jí to. Na druhý den se ve Skalici konala jiřinková slavnost, což byla výstava květin spojená s bálem. Jiřiny čili dahlie byly v českých zemích úplná novinka čerstvě přivezená z Mexika a skalický farář je vášnivě pěstoval. Mladá paní Barbora Němcová se stala královnou plesu. A to byl pro ni na nějaký čas poslední pěkný zážitek.

Manželé se po svatbě odstěhovali do podhorského městečka Červený Kostelec na Náchodsku. Bydleli v chudém podkrovním bytě a na oběd chodili do hostince. Když měl Josef dobrou náladu, vyprávěl historky o Itálii, kde sloužil jako voják. Ale častěji byl utahaný z práce az nočního číhání na pašeráky, takže neměl náladu na nic.

Jeho žena brzy otěhotněla a Josefa přeložili o dvacet kilometrů do Josefova. Pořád byli chudí a pořád se hádali. Dokonce musela před prvním porodem přijet matka Terezie.

Do roka od svatby se narodil první syn Hynek. Manžel měl konečně povýšit a brát lepší plat. Jenže byl horká hlava, zapletl se na ulici do strkanice a přišla na něj stížnost. Z povýšení nebylo nic. Přeložili ho do Litomyšle, která byla už tehdy příjemné městečko. Němcovi si pronajali byt na Dolním náměstí a dva roky po svatbě se jim narodil druhý syn Karel. Otec rodiny se tehdy horlivě snažil o povýšení, celé dny byl pryč, takže doma byl klid. V Litomyšli bydlela slavná paní – Magdalena Dobromila Rettigová, manželka zdejšího radního a právníka. Dnes ji lidé znají jen jako autorku kuchařek, ale byla to kromě toho i podnikavá dáma. Mladá maminka se s ní musela potkat.

Josef Němec polapil vůdce jedné pašerácké bandy. Dostal pochvalu – a příští rok ho přeložili zase o kus dál. Tentokrát do městečka Polná na Vysočině. Tady to nebylo špatné. Zdejší ochotníci hráli české divadlo, v kostele byl český kněz, místní kupec horlivě nabízel české knížky. Manželům Němcovým se v Polné vyloženě líbilo. Vlastenectví přicházelo do módy. Spisovatelé a učenci se v té době snažili ukázat, že i v češtině jde psát básně a vědecké práce. A budou-li chybět slova, musejí se vynalézt.

Když jazykovědec Josef Jungmann připravoval svůj velký česko-německý slovník, shromáždil 120 tisíc českých slov. Ale tisíce jich musel vytvořit. U některých z nich by nás možná ani nenapadlo, že je někdo před dvěma sty lety vymyslel – třeba časopis, úsvit, názor, rostlina, hvězdárna, kyselina, touha, ohromný nebo šíje. Učenci dlouho hledali nejlepší výraz pro dnes tak normální slovo jako „předmět“: padaly názvy jako obsaha, tejkalost, zástoj, předvrh. Sopka mohla být i ohnivov, místo šupina jsme mohli říkat luška. Zvířata, rostliny, nerosty nebo chemické prvky pojmenovával hlavně přírodovědec Jan Svatopluk Presl. Mnohé jeho názvy používáme dodnes: kyslík, vodík, draslík, hořčík, sodík. Jiné se neujaly: chrom mohl být barvík, jód mohl být chaluzík (protože se nachází v mořských chaluhách). Pro beryllium Presl navrhoval sladík, protože jeho přítomnost se pozná podle sladké chuti. Ti, kteří sladík vážně ochutnali, ovšem rychle zjistili, že je to zároveň jedík…

Mladá paní Němcová se v té době nadchla. Čte u kupce časopis Kwěty české (tehdy psané s dvojitým w) a dozvídá se o prvním českém vlasteneckém bále.

Tomáš Němeček, Božena Němcová očima kluka, který nechtěl číst Babičku

Mimomanželské pletky

V roce 1841 navštívila mladá paní Němcová na jaře poprvé Prahu (zajela si v době svého těhotenství k doktorovi). Narodila se jí první dcera – Theodora zvaná Dora. A na podzim cestovala poprvé vlakem. Železnice byla velká novinka té doby. Parní lokomotivy – anglický vynález – už dva roky jezdily z Brna do Vídně. Z dnešního pohledu to nebylo nic moc. Rychlost byla 38 km/h, takže vlak jel tuto trasu 4,5 hodiny (dnes 1,5 hodiny). Lavice byly nepohodlné a ti nejchudší jeli vestoje ve vagonu bez střechy. Ke všemu vám jiskry z komína parní lokomotivy snadno mohly propálit šaty. Ale oproti koňskému povozu to byl pokrok.

Co si o jízdě myslela budoucí spisovatelka, to nevíme. Ale na rozdíl od většiny Čechů asi nadšená nebyla. Když se o pár let později dokončovala trasa do Prahy, stavbu provázely nehody a stávky dělníků. Spisovatelka si povzdechla v dopise přítelkyni: „Třinácte životů stojí ta dražeň samotná již, a to ještě není dohotovená. Ti nešťastní Angličané mají mnoho milionů slzí na těch vyschlých duších.“ (Dražeň říkala železnici a tou druhou větou myslela, že angličtí vynálezci mají na svědomí hodně lidského neštěstí.)

Praha je v té době město starého i nového. Ještě stojí hradby a Staré Město i židovská čtvrť jsou stejné jako ve středověku. Dámy nosí korzet a klobouky s mašlí, páni frak s cylindrem a s hůlkou zvanou špacírka, venkovani jezdí do Prahy v krojích. Ale vedle starobylého Karlova mostu už vede druhý, moderní řetězový most – dnes byste ho nenašli, na jeho místě stojí Most legií. Na Novém Městě se hodně staví a dláždí. Na Vltavě se otevírá plovárna i pro dámy. Začal jezdit kolesový parník z Prahy do Drážďan (postavili ho a provozovali Angličani).

O masopustu 1843 se konal český bál a mezi vyhledávané tanečnice patřila krásná mladá žena se zasněnýma očima, která se nedávno přistěhovala z venkova. Dvořil se jí hlavně švihácký básník a student medicíny Václav Bolemír Nebeský.

Když šli vlastenci na jarní výlet, Bolemír ji obletoval a předváděl své znalosti. Božena ho s úsměvem poslouchala na půl ucha, a když se večer loučili kdesi na Petříně, ctitel ji vybídl k psaní. Doma si proto sedla „rozjařena, hlavu plnou myšlenek“ a sepsala přes noc báseň. Je to provolání k ženám, zakončené: „Proto vstaňte v novočeském ránu / Blaník svou již otevírá bránu.“ Tahle první báseň Slavné ráno tehdy ještě nevyšla. Ale další – Ženám českým – už ano.

Rýmy nejsou kdovíco: vlast – slast, lev – krev, slib si dejme a v něm stůjme – pro blaho své drahé vlasti všecky síly obětujme… Ale na 23letou dívku bez velkého vzdělání to nebylo vůbec špatné. Někteří vědci si proto myslí, že jí se psaním pomáhal její nápadník Nebeský. Božena se s ním začala tajně scházet.

Manžel dlouho nic netušil… Po pravdě řečeno moc nevíme, jak vážný vztah to byl, protože žádné dopisy mezi Boženou a Bolemírem se nedochovaly. Nejspíš sami nevěděli, co dělat, protože Němcová se rozvádět nechtěla. Nebeský se stáhl domů na Kokořínsko. Když ho tu mladá žena navštívila, šli se projít k řece. Němcová na to později vzpomínala: „Bylo to v noci; a v Mělníce hořelo; stáli jsme nad Labem a napadla mi ta nešťastná láska a ten bídný svět.“ (Napsala o tom zase báseň.) Nakonec Nebeský celé trápení vyřešil odjezdem do Vídně na medicínu. Němcovi pro něj vystrojili večeři na rozloučenou. Až když byl básník daleko a Božena se dál soužila, manžel se konečně dovtípil a rozzuřil se. Němcová z toho tehdy omdlela.

Nebeský se ve Vídni soužil žárlivostí a na dálku posílal vzkazy v básních. V jednom pražském časopise například otiskl verše věnované „ženě marnotratné“, která rozhazuje lásku svým otrokům. Končí to takovou naštvanou výhrůžkou: jednou k tomu svému otrokovi ještě přijde žebrat, „on však zavře před tebou svých ňader dveře“! Němcová odpovídala taky v básních, třeba o marné lásce k nebeské hvězdě: „Letí hvězda s nebes výše / v letu dolů hasne / neměla jsem k sobě vábit / nebes oko jasné…“

Bolemír medicínu nedodělal a vrátil se do Prahy. Otiskl pak radostnou báseň o novém setkání s hrdou „srnkonohou, srnkookou“ kráskou. Dokonce to vypadá, že se načas dali znovu dohromady: v jiné básni psal, že „zvadlé věnce rozkvétají, staré jizvy počínají krvácet“. Z jejich vztahu ale už nebylo nic.

Nebeský se později dvakrát oženil. Básnění se víc nevěnoval a až do penze pracoval v muzeu. Zato z Němcové se už napořád stala spisovatelka.

 

Převzato z Lidových novin (28. listopadu 2017), redakčně kráceno a upraveno. Knihu Tomáše Němečka BOŽENA NĚMCOVÁ OČIMA KLUKA, KTERÝ NECHTĚL ČÍST BABIČKU koupíte v pracovní a otvírací době v pokladnách muzea.

 

Kategorie:

Komentáře nejsou povoleny.

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Galerie Julie Mezerové
Ateliér Julie Mezerové
Galerie Jos. Vondráčka
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola

Dějiny České Skalice
NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
mbn@ceskaskalice.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID