VI. V Domažlicích a Všerubech
1. „Obrazy z okolí domažlického“
Ku konci srpna 1845 Němcová se stěhovala z Prahy do Domažlic. Odcházela nerada. „Sama nevím proč, ale vždycky je mi tak bolno, když na to pomyslím, jako bych tu naši Mekku více spatřiti nemohla“, píše Čelakovské.
Praha byla Němcové skutečnou Mekkou. Když před pěti léty odcházela z Polné, byla sice již nadšenou, uvědomělou Češkou, věděla, že pracovati bude ku zdaru a blahu svého milého národa, neznala však dosud určité cesty, kterou by se měla bráti k cíli. Teď už cestu poznala a již se jí také nespustila. V Praze zdokonalila se Němcová v každé příčině. Vědomosti, které měla v Polné, byly sice dosti rozsáhlé a rozmanité, nebylo však v nich dosud souladu a mnoho jí ještě scházelo. Především tedy doplnila svou znalost literatury české, zdokonalila se v řeči a pravopise, takže se zdarem mohla se pokoušeti v básnictví i v próse. Že v Praze pilně se oddala též studiu dějepisu českého, patrno hned z Obrazů domažlických.
S velikou oblibou zabývala se i botanikou a účastnila se též vycházek do okolí pražského, pořádaných slovutným botanikem Fil. M. Opicem, tehdy spolu s Janem Sv. Preslem v Praze žijícím. V pozdějších spisech Němcové skutečně se divíme, jak dobře znala naše rostlinstvo, a zvláště byliny léčivé. Mocně na ducha jejího působila v Praze též přítelkyně Boh. Rajská, skvící se i neobyčejnými vědomostmi i ušlechtilostí ducha. A tak různými činiteli dostalo se Němcové v Praze vzdělání rozsáhlého, hlubokého a co zvláště na váhu padá, souladného.
Čejkou a Erbenem jsouc povzbuzována, chopila se péra, aby i takto přispívala k probuzení národa a zvelebení literatury. Když pak jí Erben objevil, jaké poklady dosud skryty jsou v chatách lidu našeho, když ukázal jí na důležitost národních písní, báchorek, zvyků, obyčejů, kroje — vůbec všeho, co národ činí národem a čím od ostatních se liší — tu Němcová viděla již jasně celý směr a úkol života před sebou.
Jestliže bylo něco, co jí odchod z Prahy ulehčovalo, byla to jen touha její, aby zase přišla mezi dobrý selský lid český, kde by nejen veškeré zbytky samorostlé národní vzdělanosti bedlivě sbírala, si poznamenávala a širší veřejnosti oznamovala tiskem, nýbrž i lid budila k novému českému životu, jej k tomu měla, aby si všeho vážil, co dobrého zdědil po předcích a tak znova žil životem svým vlastním.
V Domažlicích tedy stala se Němcová nadšenou buditelkou zanedbaného lidu a badatelkou celé jeho duše, — první folkloristkou českou.
Domažlice, ač město dosti veliké, průmyslné a také zámožné, byly do dob Němcové po stránce národní velmi zanedbány. Ruch český, který z Prahy po vlastech našich se šířil, málo dosud nacházel ohlasu na nejzazším západě země české.
Občané domažličtí, kteří se nejvíce zabývali průmyslem tkaničkářským (t. zv. kalounkářstvím), sotva si byli vědomi významu, jehož v dějinách českých jejich rodné město požívalo a požívá. Dávno byli zapomněli, že u jich města jest onen památný průsmyk, jediný, kudy mohly voje nepřátelské od západu vtrhnouti do Čech, a že proto zde založil Břetislav I. (1037—1055) osadu tak zvaných Chodů, kteří potom bedlivě střehli hranic zemských po celá století, stojíce chrabře při svém praporu, na němž měli psí hlavu jakožto znak strážců. Z vědomí Domažlických bylo vymizelo, že u jich rodiště předkové tolik krve prolili za práva a svobodu země: tu že svedena památná bitva r. 1040, ve které císař Jindřich III. na hlavu byl poražen; u Domažlic r. 1431 na útěk že zahnáno za válek husitských křižácké vojsko od Prokopa Holého, jako r. 1467 od Jiřího Poděbradského.
„V zdejším městě jest lid ještě tuze pozadu. Tak že se toho člověk až zhrozí. Oni mluví česky, protože německy neumějí, ale o vyšší vzdělanosti, o národním citu nemají ani ponětí. A co mám říci o selském lidu! V jedné vesnici učí zedník, tu zase truhlář, jinde též takový, který neumí ani čísti, a když chce, aby děti psaly, musí si dát předpis napsat. Sama posoudíte, kam to vede. Krvavé slzy by člověk nad tím lidem plakal — ale anděl Páně nad ním bdí a nedá mu zahynouti! Jak mnohé vlohy, jak mnohá bystrá hlava zajde, aniž ku pravému uvědomění přijde. Oni to cítí, oni by se učili, ale což mají dělati, když jim žádný mesiáše nepošle. Málo který, aby o historii co věděl aneb knihu jak živ byl přečetl; než nyní přicházejí z vesnic, v nichž jsem známa, sami pro knihy a večer při přástvách čtou. Ten selský lid je moje radost; vždycky okřeju, kdykoliv mi podá selka mozolovitou svou pravici a upřímně se zeptá: „Nu paní, jak se máte? Proč tak dlúho k nám neidete?““ —
S rázností sobě vlastní, s neunavností bezpříkladnou, s apoštolskou obětivostí chopila se tu Němcová práce, aby lid probudila k národnímu životu. V městě samém potkávala se Němcová s počátku s nesnázemi, tak že sama o tom píše:„Bych lásku k vlasti v srdci zdejších dívek vzbudila, chtěla jsem jim předčítat předně historii, neboť jen tou se může pravé lásky docílit; že se mi nepodařilo, nemohu za to… Ze čtyř děvčat mám ale potěšení.“ Avšak za nedlouho přece se jí srdce otvírala.
Píšeť o tom dne 25. list. 1846:„Již se uvědomělost zde přece trochu zmáhá, ale při každém kroku se potká člověk s překážkami, jakoby šel řekou, kde popukal led a kry se mu v cestu stavějí. Ještě bude muset hezky dlouho slunce svítit, než tady všecka tvrdá kůra roztaje.“
Byloť jí ovšem snášeti příkoří mnoho, přemnoho, jak snadno lze se domysliti. Nenávist některých neuvědomělých lidí zašla tak daleko, že poslali za příčinou nepříznivého úsudku Němcové o poměrech domažlických do redakce „Včely“, kde „obrazy“ Němcové vycházely, hanlivý a velmi potupný list, Němcové pak před okny připravili „kočičinu“ hrozíce jí násilím. Tu zastal se Němcové redaktor „Včely“, K. Havlíček Borovský, slovy, která jsou zároveň správnou a zdařilou kritikou Obrazů z okolí domažlického. „Nedávno poslán jest nám neslušný dopis z Domažlic proti paní Boženě Němcové, který jsme jen proto nevytiskli, že by takový spis samému panu dopisovateli k nehrubé cti posloužil. Z celého spisu vidíme jenom zlost, ale slušné nějaké příčiny k zlosti, jakož i důvod proti „Obrazům“ paní Němcové nikde v něm nenacházíme. Obrazy tyto nejen v Praze, anobrž všude jinde s pochvalou přijaty jsou, a náhledy v nich pronesené my sami schvalujeme, srovnávajíce se ve všem úplně se smýšlením paní Němcové. Že se v nich někde paní spisovatelka ohledem na národní smýšlení a na vzdělanost českou nechvalně dotýká města Domažlic: nikdo, ani sami dobře smýšlející Domažličané jí za zlé vykládat nebudou. Bohužel! celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se pro takové důtky horšiti… Obrazy paní Němcové Domažličanům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží. Bylo by věru podivno, aby paní Němcová, které si celé Čechy váží, jen v Domažlicích tupena býti měla.“
Následkem této Havlíčkovy obrany a také z té příčiny, že uvědomění českého lidu přičiněním Němcové rychle přibývalo, měnilo se smýšlení občanů domažlických tou měrou, že ku konci pobytu svého v Domažlicích nacházela všude úctu a lásku. Nyní pak jsou Domažlice pevnou hradbou a stráží českého západu a vděčně pamatují, že se tak stalo hlavně její zásluhou. Po venkově práce buditelská dařila se Němcové mnohem snáze. Schodila celé okolí domažlické; doprovázena jsouc manželem neb ženou jakousi, vyptávala se bedlivě na všecko, co by objasniti mohlo život lidu venkovského, povzbuzovala lid k četbě českých knih, sama knihy jim přinášejíc neb vybízejíc je, aby k ní si docházeli. Zvláště milou se jí stala vesnice Chrastavice (sev. asi hodinu cesty od Domažlic). Také podnikala delší vycházky do Koutů, Nové Kdyně, do Oujezda, vůbec celé okolí procházela, vždy jen za tím cílem, aby lid probouzela a památky jeho zachované pilně sbírala a si zaznamenávala. Lid selský tak si zamiloval Němcovou a s takovou láskou k ní přilnul, že když se odtud stěhovala do Všerub, za ní putoval, nemoha laskavosti její zapomenouti.
V Domažlicích ovšem opoutala Němcovou svými půvaby též velkolepá příroda šumavská. Pokud zdraví její dovolovalo, konala s manželem svým výlety na Šumavu, z nichž zvláště pěkně vyličuje nám vycházku na Čerchov,ba i do Bavor se podívala. Navštívila tam zvláště Brod v Lese (Furth im Walde), kde nalezla patrné toho dosud stopy, že jazyk český zasahoval až do Bavor. Byla tam také přítomna slavnosti zlé saně, kterou podrobně vypsala ve článku Královské hraniční město Brod v Lese v Bavořích.
Při těchto vycházkách do okolí Němcová nezapomínala sbírati všecko, co pamětihodného se zachovalo mezi lidem venkovským. Sbírala pohádky a pověsti, zaznamenávala si zachované zvyky a obyčeje, říkadla, přísloví, popsala nám veškeré slavnosti lidu, koledy, voračky, posvícení, tance, táčky a přástvy, každý kousek národního kroje, vybízejíc při tom lid, aby neodkládal krásných zvyků po předcích zděděných. Aby lidu ukázala, jak si ho váží, sama účastnila se slavností a zábav jeho v kroji národním.
I řeči lidu Němcová věnovala bedlivou pozornost, sbírajíc a zaznamenávajíc si všecky její zvláštnosti a odchylky. Bohatou svou sbírku poslala Čelakovskému do Vratislavě, jenž tehdy právě spisoval svou srovnávací mluvnici jazyků slovanských. O zásilce píše Čelakovský Němcové: „Poznamenávání Vaše o mluvě lidu okolí domažlického byla mi nad míru věc vítaná a děkuji Vám za Vaši ochotně v tom podniknutou práci. Skutečně, Vám se všecko výborně daří, čehož se koliv péro Vaše dotkne, a jestliže jako kus básníka jsem Vás od delšího času již ctil a Vám se divil ve vší vroucnosti srdce, aj hle, přinucujete mne chladnokrevného gramatika i v této stránce s pochvalou spravedlivou Vám se ohlásiti. Některé z poznamenaných slov a způsobův mluvení jsem uvítal jako staré známé, probíhající též končinami kraje prachynského. ale větší částka mi byla nová a neznámá.“
Že však mnozí vrstevníci Němcové nepochopovali záslužnou činnost její v oboru české lidovědy, o tom se nám zachoval zajímavý doklad.Roku 1850, když vrátila se na delší pobyt do Prahy, setkala se s dr. Čejkou.
„Dobře, že se s vámi před svým odjezdem ještě setkávám,“ pravil Boženě se svraštělým čelem. „Mohu Vám aspoň konečně pověděti, co jsem vám chtěl vlastně povědět již dávno a co bych vám zajisté také byl pověděl, kdybyste nebydlela jako na věži, kamž mi s mými chorými plícemi nemožno za vámi se vyšplhati.“ Němcová sklopila před Čejkou plaše oči, jako žačka před neúprosným učitelem. Přiosoboval si stále nad ní práv vychovatelských, ač mu byla duchem dávno již odrostla.
„Jak dlouho Božena Němcová v české literatuře již působí?“ s týmž se jí tázal přízvukem málo lahodným. „Nemýlím-li se, zajisté celé desítiletí, ne-li více, a dosud kde nic tu nic. Kdy se konečně vzdáte té své manie popisovati, jaké mají tam mašle a tu lemy u sukně, kterak v tom kterém kraji na svatbách se napijí a jak při tom si zatančí a zazpívají? Nejvyšší čas, abyste se dala do pořádné práce a sběratelský svůj úkol postoupila lidem, kteří jiného a lepšího nedokážou. Vlastně by se mělo do toho naše studentstvo pustit. Naskytuje se mu k tomu o prázdninách nejvhodnější příležitost.“
Jak smýšlel o pracích Němcové Čejka, takového mínění byli i jiní. A přece na základě těchto podrobných studií českého lidu ve východních, západních, severních Čechách a v jejich středu, zkrátka na základě studia po celých téměř Čechách neunavně konaného, sepsala — svou nesmrtelnou Babičku.
Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová: Pokus životopisný a literární. Praha: J. Otto, 1895. (Vzhledem k stáří textu nemusejí obsažené informace odpovídat pozdějším zjištěním.)
