Neskromná Božena Němcová

Asi se už nikdy s určitostí nedozvíme pravdu o tom, jak to bylo s narozením Boženy Němcové. Prostudovala jste její korespondenci i řadu pramenů, jak se díváte na teorie o jejím původu, například tu, že byla odloženou dcerou kněžny Zaháňské a Metternicha?

Tyto názory složitě argumentují, co bylo jinak, než se uvádí v jejím životopise. Ale v korespondenci ani v dokumentech z pozůstalosti jsme nic takového nenašli. Nikde ani stín pochybností ze strany BN, nebo že by ona nebo Josef Němec někdy něco naznačili nebo řekli… A pokud jde o ty narozeniny: BN se téměř domáhala toho, aby jí děti blahopřály a vypočítávala, kolik je jí let. V dopisech se nenajde ani jediný argument, který by zpochybnil její původ. Ani portréty Němcové a Zaháňské mě nepřesvědčují, všechny se tehdy malovaly v dobové konvenci. Tahle záležitost patří spíš do světa bulváru na téma jak se privilegovaní zbavovali nechtěných dětí. Na to jsou lidé pořád zvědaví. Ale rozumím tomu. BN je zázračná osobnost a myslím, že je to snaha nějak vysvětlit ten zázrak zrození výjimečného talentu.

Co vlastně nejvíc ovlivnilo životní postoje BN a její vztahy k mužům?

BN prožila dětství na venkově a měla v sobě základní principy křesťanské výchovy: že manželství je něco, co se nerozlučuje, a že žena má mít děti, starat se o ně a postavit je do světa. To bylo to základní, z čeho vycházela. Do toho jí vstoupily prudké teze utopistů -francouzských, německých, mladohegelovských filozofů, kteří hlásali svobodu individua a s ní spojovali svobodu ženy. Tedy i osvobození od všech vazeb, které se tradičně ženě přisuzují – manželství bylo pro ně vztah rozlučitelný, to, kdo se bude starat o děti, zůstávalo otevřené. A dokonce byly celé teorie, které vykládal kolem roku 1948 Matouš Klácel, BN je znala přímo od něho, že žena má vedle manžela právo na milence, na děti z manželského svazku, ale i z toho mileneckého, a potom má stejně ještě mít nějakého dalšího muže. Přátelé BN, mladohegelovci – Hanuš, Helcelet i Klácel, když ji začali na začátku 50. let více poznávat a zjistili, že její manželství skřípe, ji vyzývali, aby si jako svobodná, tvořivá osobnost dodala odvahy a odešla od Josefa Němce. Dokonce jí i zazlívali, že to odmítala udělat.

Uvažovala o tom někdy?

Možná, že by to někdy i byla udělala. Třeba když byla zamilovaná do Ivana Helceleta, člověka vysoké vzdělanosti a velkého kouzla. Nebo do lékaře Viléma Dušana Lambla. To byly dvě osobnosti, kvůli kterým by byla ledacos podstoupila. Ale couvli oni, couvli ti muži. U Helceleta to máme doloženo v korespondenci. Ten jí jen řekl – měli jsme na to nárok, abychom si něco takového dopřáli. Jediná dochovaná milostná korespondence BN je právě ta s Ivanem Helceletem, jinak všechny její vztahy milostné nebo potenciálně milostné jsou korespondencí nedoložené, protože se zřejmě partneři domluvili, že ji zničí. Jak to bylo s Lamblem, s Nebeským se spíše domýšlíme. S Jurenkou to byl vztah jiného typu. Jeden silný německý romanopisec – Gutzkow, věřil iluzi, že budou existovat rytíři ducha a když Němcovou všechny naděje, že se svět nějak promění, zklamávaly, chtěla takového rytíře vidět v Jurenkovi. Matouše Klácela nikdy jako intimního přítele nepřijala.

To všechno muselo poznamenat manželství s Josefem Němcem.

BN se vdávala bez věna. Němcovi, který si vzal, přisoudila roli ušlechtilého muže, který na to nekoukal. Psala to v jednu chvíli i synovi, že si ji táta vzal bez věna. Že ženy, které se vdávají s věnem, mají potom nějakou zálohu pro případ, že je zle, a ona, že žádnou zálohu nemá. Myslím si, že manželství Němcových ze začátku mohlo vypadat i svým způsobem šťastně. Že se dnes do jeho obrazu promítá jejich vztah z konce života, kdy je BN znechucena vším, natož mužským. Když se vdávala, bylo jí sedmnáct nebo osmnáct. On byl o sedmnáct let starší a byl to asi její první muž. Vytáhl ji z rodiny, kde to vůbec nebylo nějaké klidné a kde se nežilo v žádném blahobytu. Její maminka každý rok rodila. Porodila třináct dětí, zbylo asi šest. Každý rok se nějaké dítě narodilo a zase umíralo. Všichni žili v těsných prostorech. Pro krásnou holku, která upoutávala kde koho, to asi nebylo právě lehké. Když stanula vedle Němce, fešáka mužského, který byl navíc pod penzí (na to se v té době hodně koukalo), jistě jí imponovalo, jak znal svět a uměl o něm povídat. Ona o tom i psala, že kdyby do sebe nebyli na začátku tak zblázněni, že si ji mohl jinak vychovat. Nemohl. Samozřejmě. Takhle, že si každý z nich dělal, co chtěl. Ale byli na sebe vázáni – než přišli do Prahy, než začala Němcová psát a než se začala duchovně orientovat jinam, k tvorbě. Než ji začali obletovat muži, kteří měli veliké vzdělání, uměli několik jazyků, a těm Josef Němec nemohl stačit. Ten jí nemohl tuto inspiraci dát. Ona ke konci života dětem napsala, že měla sílu, aby ty rozpory hladila, když byl táta rozčilený, a teď už tu sílu nemá. K dětem měla velmi vážný vztah. Aby rostly takzvaně pořádně, musela se starat o všechno, když zůstala bez příjmů, stálo ji to mnoho sil, aby psala, aby stačila číst, co jí lidi přinášeli, aby se stačila vzdělávat. Žila ve strašné konkurenci životních rolí.

Řekla jste v jednou rozhovoru, že nemáme podstatnější svědectví o životě rodiny v devatenáctém století než korespondenci Boženy Němcové. Myslíte, že rodina Němcových byla typická rodina?

Rozhodně byla výjimečná tím, že měla duchovní a kulturní ambice, které se pak přenesly na děti. Němec sice nedostudoval, protože doplatil na nějakou studentskou demonstraci a musel na vojnu. Ale byl to člověk sečtělý, s intelektuální jiskrou. Němcovi byli rodina výjimečná ve smyslu kulturně-politického nasazení. Nechtěli vzdát to, že tu byl rok 1948 a že z těch událostí něco vyplývá pro občanskou společnost. Němcová strašně věřila, že společnost rovných šancí existuje a bude existovat, proto investovala tolik starostí do svých dětí. Chtěla, aby měly samostatné povolání, aby se uměly ohánět v životě a věřila, že se prosadí, když budou charakterní a budou mít dobré profese.
Byla to rodina se spoustou kontaktů. Němec i na Slovensku se stýkal s řadou zajímavých lidí. BN v Čechách také. Málo víme o jejích kontaktech s bezejmennými lidmi, služkami, hokynářkami, ti se v korespondenci jen tak mihnou. Pěšáci života, ke kterým měla Němcová důvěryplný vztah. Obyčejní lidé, kteří s ní přicházeli do styku, ji měli rádi a asi ji také v ledasčem kryli. Taková služka musela o všem vědět.

Ale se služkami byly i nějaké konflikty?

To bylo s jednou služebnou, dívkou z Nymburka, která se zamilovala do Němcové, když tam žila. A když se Němcová rozhodla, že neodejde s mužem do Uher, tak to děvče se rozhodlo, že půjde s ní a bude jí sloužit. Asi bez nároku na odměnu nebo nějakého ujednání. Němcová ji milovala a uváděla do společnosti. Často ale třeba sestrám Rottovým psala: já můžu přijít k vám, protože moje Marie zastane všecko – umí uvařit i s dětmi, i sehnat potraviny, když je třeba. Potom ale dívce přibývala léta, nějak si těžce nerozuměla s Josefem Němcem, možná, že on byl na ni trochu hrubý, možná měl nějaké mužské nároky… Z dopisů je jasné, že když Němcová odjela na Slovensko a u dětí zůstal Josef Němec, tak se s touto Marií neustále jen hádal. Tam došlo v roce 1856 až na soud, služka se domáhala ušlé mzdy a Němcová sháněla peníze, aby ji vyplatila. Pak měla u sebe další děvče, které sloužilo v rodině u Lamblů. Synů Lamblových bylo několik a najednou služka čekala dítě, tak potřebovali děvče do doby, než porodí, dát jinam. Octlo se u Boženy Němcové jako služka. U ní porodilo. Němcová šla jejímu děvčátku na křtiny, dali jí jméno Boženka. Pan farář, který BN znal, už měla v té době napsanou Babičku, se jen divil, že jde na křtiny nemanželskému dítěti. Nakonec měla Němcová služku z Domažlicka. Takové neotesané, dobromyslné děvče, které ledacos neumělo.
Moji studenti se často divili, jak to, že BN byla chudá a měla služky. Je to jasné – ona by při čtyřech dětech a tehdejším způsobu zajišťování domácnosti nedokázala ani přečíst titulky v knížce. Všechno se šilo a zašívalo v ruce, pletly se punčochy… Když se pralo, nosila se voda z venku. Němcová jednou líčí, jak šila v nějaké společnosti kabátek pro dceru Doru.

Existují nějaká svědectví o odvrácené tváři Boženy Němcové?

Ona asi neuměla hospodařit. Ale uměla slušně uvařit. Její maminka prý byla také vynikající kuchařka, ale špatná hospodyně. Zvlášť ke konci života, když na ni šla už ta těžká nemoc, tak musela být Němcová jako bez rozumu: Když mám peníze, tak s nimi naložím. Měla syna v Mnichově a syn potřeboval 100 zlatých. Ona je dostala a píše klukovi, že mu koupila to a to a že mu posílá padesát zlatých. A syn jí píše, proboha, proč jsi mi to neposlala celé? Jistě měla dluhy. V tom byla asi těžko zvladatelná. Proto si také stěžovala na svého muže, že před ní peníze schovává, ale v daném případě … No, to soudit nebudeme.
Byla hrozně důvěřivá. Ke komu pojala důvěru, tomu věřila, i když měla všechny důkazy, že to je jinak. Vlastně se tím trápila. ¨

Dalo by se říct, že tato důvěřivost byla jednou z příčin jejího tragického osudu?

Ano, v tom smyslu, že se trápila, že jí to podráželo síly. Takhle se třeba zlobila na Klácela, že když potřebovala pomoci, tak se vůči ní naprosto uzavřel a už se s ní vůbec nekamarádil. Brala to jako politický strach a ono to možná tak bylo.

Další tragickou okolností a zároveň záhadou jejího života byla nemoc.

Lékaři v té době většinou napsali, že člověk umřel na vodnatelnost. Tak to je i u Boženy Němcové. Ona se léčila od mládí a často vyjadřovala obavu, že nikdy nebude zdravá. Docent Jirásek, který tu věc zkoumal, usoudil z těch popsaných známek choroby, že měla tuberkulózu a že ji dostala v dost raném stádiu života. Mnohé její potíže byly dány touto nemocí. Pak se jí předčasně narodilo čtvrté dítě. Od té doby byla těžce gynekologicky nemocná a nemohla mít děti, což ji zachránilo jako spisovatelku. Proto si také mohla bez následku dovolit ty mimomanželské radosti. Zůstala u těch čtyřech dětí, což na tehdejší byla dobu vzácnost. Časem se z vleklých zánětů rozvinula gynekologická rakovina. Spojila se tuberkulóza, která tehdy patřila mezi běžné, masové choroby, ale zabíjela, a rakovina a k tomu krvácení. A stres. Dneska se přisuzuje velký význam u těchto těžkých nemocí stresu, psychice. A to, co BN zažila na podzim nebo v létě 1853, kdy přijela za Josefem Němcem do Uher, on měl být povýšený, ale najednou zjistila, že z politických důvodů padá dolů, že zůstane bez prostředků… A přijela domů, tady jí umřel Hynek… To musela být velice těžká doba. Ona byla sice velmi optimistická, houževnatá, nechtěla se tomu poddat, no ano, ale do toho se musí investovat strašné síly.
A potom ty politické dozory pořád dokola. Josef Němec, když potom odešel od finanční správy, tak měl stálý důchod a ten jí dával. Sám si přivydělával, ale i tam, kde pracoval, ho zase sledovali a zase ho vyhazovali za to, že je politicky sledovaný. To pro ni nebylo vůbec snadné. Musela se o všechno rvát. A přitom nechtěla děti pustit do služby. Mohla – tehdy se dávaly děti do služby třináctileté – ale ona to nechtěla dovolit. To byl taky jeden zdroj konfliktů s Josefem Němcem. Ona trvala na tom, aby se vzdělávaly a sem tam na to od lidí něco dostala – přispívali Palacký, Dr. Čejka, někdo platil Doře kursy francouzštiny… Tohle vytloukání klínu klínem není pro ženskou vůbec snadné, když chce dělat souvislé dílo. Ty nemoci to urychlovalo. BN třeba píše, že má hlad a že celý den pije jenom čaj. Řekla bych jí, dobře hospodař, ale to nemělo cenu. Tohle nuzování a přitom ta vypjatá činnost, vypjatá snaha… Protože ona od té chvíle, co měla úspěch s Babičkou, uvěřila, že na ní závisí zdar české literatury a že tomu musí všechno obětovat.

To je zvláštní, skoro neskromný obraz sama o sobě.

No neskromný… Ona předtím skoro žádnou ctižádost neměla, přitom jí to ti její vzdělaní přátelé opakovali dávno, že je výjimečný talent. Chtěla hezky žít. Prožít si i nějaká ta dobrodružství, být s dětmi. Přišla ta bída a najednou se jí podařila Babička. S tím ona ani nepočítala, že bude mít takový úspěch. Nepočítala s tím, že její knihu budou obdivovat i velcí vzdělanci, a když se jí to v těch stresech a nejistotách podařilo, upnula se na to. O tom se nikde nepíše, to jsem usoudila z toho, jak jsem sledovala její cestu. Literatura tehdy byla taková přimáčknutá – Havlíčka zničili, zemřel a Erben po Kytici už vlastně básně nepsal. A ji nikdo nezastavil, pokud jde o to, co a jak může psát. Co napsala, to bylo přijato. Ale dva roky na to, jí beletrie už od srdce odpadla a ona už nechtěla psát. Prožila zklamání z vlastenecké společnosti, která ji pronásledovala kvůli nějaké osobní morálce a bylo jí jedno, že hladoví. Tak proč by psala něco, co se jim líbí? Tahle tvůrčí krize musela být pro ni velice těžká. Oni jí to vyčítali jako sobectví – tak piš povídky, které ti každý bohatě – no bohatě – zaplatí a nevymýšlej si studie o Slovensku. Prožila si velikou tvůrčí krizi, ze které mohlo vzejít něco objevného, kdyby jí v tom nezabránila ta nemoc.

Existuje nějaká situace nebo osoba, která měla rozhodující význam pro iniciaci její tvorby?

Pro ni veliká osobnost, která ji ale až trochu svazovala, byl K.J. Erben, který zároveň s ní začal psát pohádky. A potom K. Havlíček Borovský, který ovlivnil to, co si myslela o světě, o politice. Oni jí v jisté chvíli, kdy se rozepisovala, vstoupili do cesty a ona si je uvědomila. A předtím ještě Klácelovo českomoravské bratrstvo – spolek, který existoval krátce mezi lety 1848 a 1851. To byla velká utopie, která souvisela s francouzskou revolucí. Prý když se nepodařilo změnit svět, aby byl bratrský, tak že se budou lidé dobrovolně sdružovat, aby žili jako bratři a sestry s představou, že svět bude jiný, že musí být jiný. Že nebudou bohatí a chudí. Nebude utiskování národů.

Ta doba byla asi hodně zvláštní a neopakovatelná, co se týče idejí, které ovlivnily další vývoj.

Ano, byla jedinečná ve vnímavosti pro ideály politické a společenské – to sotva má v Čechách obdobu. A ještě se to všechno spojovalo s tvůrčí činností. Byla tady snaha uskutečnit volnou lásku. Přece proč by si svobodný člověk kladl nějaké meze v prožívání života a jeho radostí? Nejen idea, nejen hlava, ale celý smyslový život se má uvolnit a stimulovat, protože taky patří k lidské osobnosti a seberealizaci.. To bylo ve vzduchu. Němcová je žena – osobnost, u níž se to projevilo výrazně a dobíráme se toho, protože k tomu máme prameny.

Zdraoj: Ta Fantastika, www.tafantastika.cz
Z rozhovoru prof. Janáčkové pro zpravodaj Divadla Ta Fantastika, se svolením autorů