Přítel rodiny Boženy Němcové, inspektor Pavel Dusbaba

Přítel rodiny Boženy Němcové, inspektor hraniční stráže, vrchní komisař a ředitel Vrchního celního úřadu v Dobrušce Pavel Dusbaba (1805 — 1878)

Motto: Dějiny nelze studovat bez znalosti osudů lidí, kteří je tvořili.

Na městském hřbitově u svatého Ducha v Dobrušce stojí vedle sebe dva pomníky poněkud opředené záhadou, jaké měli životní osudy ti, kteří zde sní pod nimi svůj věčný sen. Jsou postaveny téměř ve stejném stylu, vztyčeny asi současně, ač nebožtíci zemřeli jeden rok po sobě. Jedním z nich je pomník ředitele kočovné divadelní spo­lečnosti Jana Kozlanského (1833–1879), jenž zemřel na své divadelní štaci v Do­brušce a jemuž následně pohřeb vypravili dobrušští ochotníci. Nás však bude zajímat pomník vedlejší, patřící Pavlu Dusbabovi (1805–1878), osobnosti významnější, o které zatím nebylo souhrnně publikováno zhola nic. Povědomí o Dusbabovi nemají ani Dobrušťáci, a tak téměř detektivní historické pátrání bude i pro ně určitým obje­vem. Sté třicáté páté letošní květnové výročí od jeho úmrtí nás inspirovalo k osvětlení jeho osudu.

Nápis na pomníku:

PAVEL
DUZBABA
INSP. POHRÁN. STRÁŽE
ŘED. VRCHNÍHO ÚŘADU
V DOBRUŠCE
PŘÍTEL RODINY
BOŽENY NĚMCOVÉ
NAR. 1805
ZEMŘ. 1878

Již místo narození Pavla Dusbaby bylo dosud obecně neznámé a je vykládáno různě. Krátkou informaci přinesl dobrušský poštmistr a bývalý starosta města Václav Malý (nar. 1873), který jej chybně situuje do Chrasti u Bílého Újezda. Tím se dal svést Václav Matouš, jenž uvádí nepochopitelně Chrast u Chrudimi a také chyb­ně rok narození, včetně jeho příjmení (se z, tak jako je chybně i na pomníku), ale také chybné číslování vlastivědného sborníku od Kladského pomezí (roč. XI., 1933/34), kde je Malého stať otištěna.

Pavel Dusbaba se dle matriky narozených narodil 15. července 1805 v podhůří Orlických hor v obci Osečnice (tehdy Wošetnice), příslušné k farnímu úřadu v Do­brém u Dobrušky (dnes okr. Rychnov n. Kněžnou). Jeho otec, zámožný sedlák v Osečnici, žil v čp. 118, kde se Pavel Dusbaba narodil. Po absolvování doberské farní školy (v Osečnici byla až teprve od roku 1826 zřízena učitelská výpomocná sta­nice pro zimní měsíce) přišel studovat do Hradce Králové na tehdy již šestiletém gymnáziu. Ve 4. ročníku (1820/21) ve čtvrté gramatikální třídě má na vysvědčení samé eminenc (výborné). Zde na tehdy již státním gymnáziu v roce 1823 s úspěchem maturuje. Ve školních hradeckých škamnách se prvně setkal se svým pozdějším dlou­holetým přítelem a profesním kolegou Josefem Němcem (11. 7. 1805 v Novém Bydžově – 17. 9. 1879 v Táboře u syna Karla), pozdějším manželem spisovatelky Boženy Němcové, roz. Panklové (1817/20 – 21. 1. 1862 v Praze). Pavel Dusbaba byl tedy o pouhé čtyři dny mladší, než jeho královéhradecký spolužák. Po hradecké maturitě odchází Pavel Dusbaba do Prahy, kde se zapisuje na tehdejší Karlo – Ferdinandově univerzitě ke dvouletému studiu filozofie (1824–1826) a posléze práv. Po jejich absolvování v letech 1826–1830 (v rigorozních protokolech uveden není a tedy doktorát nemá) nastupuje k fiskálnímu úřadu do státní služby, tak jako Josef Němec ke kamerální správě. Znovu se spolu oba setkali v Novém Městě nad Metují, kde byli v roce 1835 zařazeni jako praktikanti finanční správy komorních důchodků, a to Pavel Dusbaba jako konceptní a Josef Němec manipulační prakti­kant, když Josef Němec zde působil již v roce 1834 jako příjemce pohraničního cla.

V Novém Městě byl v letech 1830–1853 umístěn vrchní inspektorát 1. setniny pohranič­ní stráže. Součástí systému státní správy v Rakousku byly tzv. správní finanční úřady, kam patřily také celní úřady a finanční stráž. Do roku 1830 byla v rakouských zemních obsazena hranice zvláštními oddíly vojska, v tomto roce nastoupila na jejich místo pomezní neboli (po)hraniční stráž, jež byla vojensky organizována a pověřena stejnými úkoly jako pozdější finanční stráž (myslivci hraniční stráže – zelenokabátníci).

Pomezní stráž (Grenzwache) byla zde určena k ostraze na slezských a kladských hranicích (v našem kraji proti Prusku), měla zabraňovat podloudnictví, přestupkům finančních a celních zákonů (např. státní monopol soli, tabáku, střelného prachu), zabraňovat vstupu do země podezřelým osobám, zabraňovat útěkům vojenských zběhů, odchodu vystěhovalců bez úředního povolení a spolupůsobit při udržování veřejné bezpečnosti a pořádku v pohraničních okresech. V roce 1833 byly spojeny úřady pro správu nepřímých daní, důchodků a cel. Dřívější zvláštní celní a tabákové inspektoráty a inspektoráty potravních daní byly zrušeny a místo nich vznikly spoje­né okresní správy komorních důchodků, později nazvané okresními komorními (kamerálními) správami. Pod nimi byly od roku 1839 zařazeny vrchní, hlavní a nižší úřady poplatkové a celní. V roce 1835 byly tyto orgány sloučeny v důchodkovou stráž, jež byla doplněna ze členů pomezní stráže a rozdělena v sekce, jež rovněž pod­léhaly finančním úřadům správním. V roce 1854 byly okresní komorní správy přetvo­řeny v okresní finanční ředitelství, jimž byly podřízeny úřady celní i finanční stráž.

V těchto institucích se oba přátelé Josef Němec a Pavel Dusbaba pohybovali celý svůj profesní život.

Pavel Dusbaba, úředník vázaný služebně přísahou císaři, se stal (tak jako Jo­sef Němec) kolečkem rakouské státní mašinérie a právě v době, kdy do ní nastupo­val, prošla důchodková správa značnými změnami. Důchodková stráž jako výkonný orgán okresních kamerálních správ byla v roce 1842 sloučena s pomezní (pohranič­ní) stráží v jednotný sbor nazvaný finanční stráž (Finanzwache). Byl to uniformova­ný a zbraní opatřený útvar (finanční policie) na bázi vojenského tělesa, ač nebyl přímo složkou vojenskou.

V roce 1837 byl Pavel Dusbaba již poddozorcem v německém pohraničí ve Vrchlabí a následně byl jako státní úředník přeložen do blízkosti svého rodiště do Dobrušky (kde sídlil komisariát finanční stráže v čp. 41, když v roce 1845 přesí­dlila jeho ubikace do tehdejšího hospody u Mandelíků (čp. 5). V Dobrušce se zapoju­je do skupiny vlasteneckých kněží a úředníků, soustředěných kolem bohuslavického P. Jana Karla Rojka a dobrušského P. Josefa Mnohoslava Roštlapila, kteří oba absol­vovali filosofii v Litomyšli. Tato skupina je zařazovaná do druhé etapy národního obrození v Podorlicku. Právě Roštlapil ve svých vzpomínkách uvádí: „Když byl (Rojek) duchovním správcem v Bohuslavicích, shromažďovali se u něho zblízka i zdaleka přicházející vlastenci na besedy srdečné, jeden druhého poznávajíce, povzbuzujíce, rozně­cujíce k obětovnému milování národa a vlasti. Byla to symposia, jichž nynější čas už nezná a také nepozná více; bylať to poesie probouzejícího se jinocha národa po ideálech roztouženého, se vší silou o to pracujícího, by se vtělilo a skutkem stalo, co by k prospě­chu, zdaru a blaha vlasti sloužilo. Tak jsme se scházeli: z Dobrušky Dusbaba inspektor, Matěj Havelka, Ignác Kruněk; z Nového Města Stračovský; Myslimír Ludvík ze Studnice; děkan náchodský Regner – z Prahy ta mláď i ta starší garda – z Vídně i odjinud. Do Bohuslavic (u Dobrušky, pozn. autora) přivážel vozka z Prahy na centy kněh českých, tehdáž vydávaných, odkudž se pak na všecky strany rozesílaly – u mne (v Dobrušce) bývalo hlavní skladiště. Na zvelebení národa všeliké službě a práci jsme se propůjčovali řízením divadla a přádelen zvláště r. 1843–1847, půjčováním (na věčnou oplátku) kněh.“

Do kdy působil Dusbaba v tomto metternichovském období v Dobrušce, zatím nevíme. V roce 1842 byl snad již v hodnosti podinspektora v Liberci, když předtím krátce sloužil také ve Frýdlantu (v Čechách) a v Litoměřicích. V roce 1848 měl již hodnost vrchního komisaře při VII. sekci finanční stráže v Liberci. Pražského Slovanského sjezdu 1848 se však (tak jako Rojek, Roštlapil a Havelka) pravděpodob­ně nezúčastnil, mezi účastníky Slovanského sjezdu zachycen není. Právě z doby jeho libereckého působení známe několik dopisů, jež psali jeho kolega Josef Němec spolu s Boženou Němcovou svým přátelům. Díky zachované korespondenci se dozvídáme také množství informací o Pavlu Dusbabovi a jeho rodině. Oba muži a dávní známí se totiž v Liberci (Němec přeložen do Liberce 8. 2. 1850) opět setkali (i se svými rodinami) a Dusbaba se stal Němcovi bezprostředním nadřízeným. Obě rodiny se ve městě s převažujícím německým obyvatelstvem často stýkaly.

V dopise z 13. června 1849 (č. 59) zve Božena Němcová Jana Dlabače k přátel­skému obědu s tím, že u nich bude i p. Dusbaba z Liberce, dobrý přítel, a pan Havelka s manželkou Růženou. Němcovi tehdy ještě pobývali v Nymburce (Josef Ně­mec byl přeložen z Všerub do Nymburka k VIII. sekci finanční stráže v kraji Mlado­boleslavském). Matěj Havelka (1808–1892) byl tehdy již nymburským radním, jeho dcera Zdeňka Havelková (později choť prezidenta České akademie Josefa Hlávky) chodila do nymburské školy s Dorou (Theodorou) Němcovou.

V dalším dopise (č. 71) píše Božena Němcová 27. května 1850 již z Liberce opět Janu Dlabačovi mj. že „…společenské živobytí není zde pro nás žádné, já nejdu nikam jinám, jen k vrchní komissarce Dusbabové, můj muž jde mimoto v neděli a v pátek do hospody, kde se obyčejně ouředníci Češi scházívají, aby si v bázni boží karty zahráli. Mluvit se beztoho nesmí, když chceme si  scházívají, aby si v bázni boží karty zahráli. Mluvit se beztoho nesmí, když chceme si upřímně promluvit, jdeme k Dusbabom.“ Němec pobýval služebně v Liberci do konce roku 1850.

Dne 18. července 1850 (dopis č. 72) píše Němcová výrobci (kovolijci) Josefu Bra- nislavu Menclovi do Prahy – Karlina, že Jí požádala paní vrchní komissarová, aby jí odeslal poštou mašinu na kávu, tak zvaný samovar, as na šest osob.“

Vdalších dopisech (č. 87 a 93) píše Josef Němec v lednu a únoru 1851 již z Miškolce v Uhrách do Prahy své ženě, že psal Dusbabovi i Klácelovi, příp. že bude psát do Saganu (Zaháně, rodině Boženy Němcové), pak Dusbabovi. Ze zachovaných dopisů je zřejmé, že oba přátelé a jejich rodiny byly v korespondenčním styku i nadá­le, ač Dusbabovy dopisy neznáme.

Když Josef Němec odcházel koncem roku 1850 z Liberce (tehdy Reichenberk) do Uher, charakterizuje ho příznivě jeho nadřízený Pavel Dusbaba v úředním dotaz­níku stručně, ale výstižně: „Nikdy nebyl trestán, zasluhuje povýšení a postup do vyšší tarifní třídy, povaha: vážný, odvážný; použití ve službě: poctivý, velmi snaživý, horlivý, energický, obezřetný a úspěšný; chování vůči představeným: uctivý; vůči podřízeným: přís­ný a spravedlivý; vůči stranám: přísný ale lidský; vady: dělá dluhy – ne, hráč – ne, piják – ne; chování vůbec:velmi dobré. Vládne německou i českou řečí, vysoký, silný, zdravý muž, vyzná se v účetnictví a kancelářském oboru.“ Josef Němec byl kvalifikovaným úřední­kem, po hradecké maturitě studoval jeden rok pražskou filosofii a v Uhrách byl již vrchním komisařem.

Dne 13. srpna 1852 píše Pavel Dusbaba z Liberce do Prahy Boženě Němcové a nazývá jí drahou přítelkyní (dopis č. 136), která mu přála k „jmenovinám“. Oznamuje, že Dusbabův syn se jmenuje Jan Ladislav. Od Josefa Němce však prý žádný list neobdržel. Dále sděluje, že se snad chystá jeho (Dusbabovo) přeložení do Prahy a že svou dceru Miládku poslal na prázdniny do Jilemnice. „Anna (Dusba- bova žena) Vás i rodinu srdečně líbá, což i já též v duchu činím zůstávaje Vaším věrným přítelem.“ Knihy z Matice české, pokud nějaké vyšly, má mu Božena Němcová ode­slat. Z tohoto dopisu se dozvídáme křestní jméno Dusbabovy manželky (Anna) a ta­ké jména Dúsbabových dětí (Milada a Jan Ladislav). Také následující dopisy, kdy Josef Němec píše manželce (č. 187 z 19. 8. 1854 nebo č. 196 z 10. 9. 1854), svědčí o důvěrných stycích obou rodin. Jiné Dusbabovy listy, se tak jako žádné jiné, pravdě­podobně nedochovaly.

V období Bachova absolutismu byl v roce 1853 Josef Bořivoj Němec obviněn z politických rejdů a zavedeno proti němu vyšetřování. Mělo zjistit, jak se choval v revolučních letech 1848 – 1849. Byl dotazován také jeho tehdejší nadřízený Pavel Dusbaba. O jeho výpovědi se dozvídáme z dopisu z 12. listopadu 1854 (dop. č. 205), ve kterém oznamuje své manželce, co se mu vše kladlo za vinu. Jako bod 6) uvádí: „Vrchní komisař Dusbaba uvádí, že Jste v Liberci nosil někdy, ale zřídka, slovan­ský kroj.“   Dusbaba se patrně nemohl nařízenému výslechu vyhnout a uvádí věc zcela podružného významu. Němcová pak svému muži sděluje: „To neměj kmotrovi za zlé, že to psal, něco musel přece psát a co na tom záleží.“ Zajímavá je zmínka o Dusbabově kmotrovství! Nejmladší syn Němcových Jaroslav (nar. 2. října 1842 v Praze) byl totiž pokřtěn po kmotrovi Dusbabovi druhým jménem Pavel.

Také v další korespondenci Boženy Němcové, tentokrát synu Karlovi, je Dusbaba označován jako „pan kmotr“ (č. 269). Dne 26. června 1857 pak píše Josef Němec z Villachu (Běláku v Korutanech) Boženě Němcové do Prahy a připomíná jí Dusbabův svátek. „Psali jste mu, nebo jste zapomněli? Teď teprv postoupil do 1000 zla­tých.“  Svátek slavil Dusbaba na Petra a Pavla vždy každoročně koncem června. V dopise z 19. února 1857 (č. 428) oznamuje Němcová muži do Zdic, že: „Dusbabovic mají zase syna – tedy už čtyři děti. To si to až mnoho vynahražujou.“  Josef Němec byl tehdy už propuštěn ze státní služby a pracoval do 23. března 1858 v cukrovaru ve Zdicích jako pokladní kontrolor.

Pavel Dusbaba však také pomáhal rodině Boženy Němcové převážet (bez cla) přes rakousko-pruskou hranici poštovní zásilky, knihy a ošacení (č. 431 ač. 458, 459) a Karlu Němcovi posílal do Zaháně z pošty v Žitavě (město v Horní Lužici u českých hranic) různé věci. Opačně Karel adresoval zásilky na určitou adresu do Žitavy, kde si je Dusbaba vyzvedl a z Liberce zasílal do Prahy.

Němcovi naopak zase vyřizovali Dusbabovi různé pohledávky v Praze. „Pan kmotr píše, abys mu jakýsi dluh tu vypomohl u jedné vdovy, ale já to za tebe spravím“ (č. 435), jak sděluje Božena Němcová Josefu Němcovi do Zdic. V nedatovaném dopise (dle obsahu pochází z doby kolem 8. března 1858) se vrací k této záležitosti (č. 444) s tím, že: „Skrze tu komisi panu kmotrovi řekla jsem dr. Riegrovi a poprosila ho, aby se toho ujal on…“.  Věc je zajímavá tím, že Dusbabova manželka byla vlastní sestřenicí JUDr. Fr. Ladislava Riegra (1818–1903), staročecha a vůdčí postavy našeho politic­kého života 2. poloviny 19. století (Riegr byl čestným občanem Dobrušky, jmenován v roce 1861). Také jeho manželka Marie Riegerová byla významnou podporovatelkou Boženy Němcové.

Dne 2. listopadu 1858 píše B. Němcová Karlu Němcovi do Postupimi (č. 497): „Pan kmotr (nejmenuje ho, asi byly její dopisy již cenzurovány) se dostal za amstdirektora do Trutnova, naštěstí byl ale ještě v Liberci (asi do konce října 1858), sice kdoví kam by knihy přišly.“ Dusbaba nastupuje k 5. oddělení finanční stráže, do poněmčeného Trutnova (Trautenau). Následný dopis (č. 512) z 27. dubna 1859 se opět týká Karla Němce, tehdy ještě v Postupimi (u Berlína). B. Němcová si přeje, aby Karel nastoupil k finanční stráži na dva roky a tím byl osvobozen od vojenské služby (tehdy osmileté a dvou let v záloze). Služba u finanční stráže byla službou státní, a proto Josef Němec uvažoval o této alternativě výhodné pro syna. Brzy totiž měla začít druhá rekrutýrka (odvod) pro muže od 19 do 29 let. V dopise se píše. „Pan kmotr Dusbaba vzal by tě k sobě a byl by si u něho v lepším opatrování než jinde; on je nyní amstdirektorem v Trutnově. Mají už čtyři děti, dva chlapce a dvě děvčata. Miláda je zde v Praze na cvičení a je velice krásné děvče, že by nikdo jakživ neřekl, to že ta rozpusti­lá, krátkonosá Milada.“

Téhož problému se týkají také další dopisy, které píše Josef Němec v červnu a čer­venci 1859 své manželce B. N. (č. 524, č. 526, č. 528). „Kdyby Karel musel do Čech, ať nejde přes hranice u Bodenbachu (Podmokly u Děčína), tam je policie, ty by ho mohli třebas hned zadržet, ať jde přes Königshan (fara Bernartice u Žacléře) na Trutnov k Dusbabovi a ať raději jde hned k financům. Já budu také Dusbabovi psát stran Karla, jestliže by ho mohl nějakým způsobem osvobodit…“.

Dne 7. července 1859 J. Němec pokračuje: „S Karlem mě to pořád leží v hlavě, ať on jen něco nevyvede teď a ať je, kde je. Jak dostaneš od Dusbaby psaní, piš mi hned o tom. Karel ale musí tam tak dlouho zůstat, až tu bude odvod skončen.“  Další zachova­né dopisy až do úmrtí Boženy Němcové (21. leden 1862) již Dusbabu ani jeho ženu jmenovitě nezmiňují. Zda se zúčastnil jejího pohřbu na Vyšehradě, nevíme.

Vposledním z nich (dopis z 2. prosince 1859 č. 563) pouze Karel Němec matce sděluje:

„Bylo by snad nejlepší, kdybych šel k panu kmotrovi co financ.“  Dusbaba se nám proto zatím ztrácí v anonymitě na přibližně dalších deset let.

Po odsloužených letech se stává ředitelem Vrchního celního úřadu v Dobrušce, kde je přeřazen do výslužby a tráví zde i zbytek života. Václav Malý uvádí, že „v man­želství nebyl právě šťasten. Nejstarší dcera (Milada, pozn. autora), provdaná za majora, musela dostat kauci, která se Dusbabovi postupně strhávala z pense, což bylo na úkor ostatních dětí. Žil proto téměř v nouzi a nosil obnošené šaty z bývalých uniforem. Kvůli láci žil v Dobrušce a bydlel v 1. patře lékárny (čp. 18). Byl to hodný muž, poctivý a skromný úředník. Zůstalo po něm více českých knih, které se rozprodaly. Dějiny Palackého koupil P. Řehák, kaplan.“

VDobrušce se „na odpočinku“ pravděpodobně opět setkal se svým vlasteneckým přítelem z mládí a tehdy opočenským děkanem P. Josefem Mnohoslavem Roštlapi- lem. Dobruška je ostatně také kolébkou rodu Boženy Němcové z matčiny strany, žil zde její strýc Kašpar Novotný a Božena Němcová Dobrušku několikrát zmiňuje ve své Babičce.

Poslední literární známý záznam o Dusbabovi a J. Němcovi je dopis z 11. února 1879, který píše Němec z Nového Bydžova dceři Theodoře Němcové do Jičína: „Cítím na sobě že nebudu dlouho živ, slábnu, takže je mně i chůze obtížná. Snadno by se mohlo stat, že bych u Jarouše zemřel (v Rusku, pozn. autora) a způsobil bych mu s tím jen výlohy, a bude lepší, když umru někde v Čechách. Mí dávní kamarádi jeden po dru­hým umírá a teď je řada na mně, Dusbaba také už umřel, i Šedivý.“ Němec Dusbabu přežil, zemřel jako c. k. penzionovaný finanční komisař dne 17. září 1879.

Pavel Dusbaba, c. k. finanční vrchní komisař, hraniční inspektor a ředitel vrchní­ho celního úřadu, zemřel v Dobrušce dne 7. května 1878 ve věku nedožitých 73 let na vodnatelnost. Místo a data jeho úmrtí nebyla dosud známa ani odborné veřejnos­ti. Až dosud neznámý životní příběh bude v budoucnu třeba doplnit o další zjištěné skutečnosti. Jeden z mnoha přátel a podporovatel rodiny Boženy Němcové si to zaslouží.

Poznámka: Doplněná studie s odkazy a poznámkovým aparátem bude publikována v některém“ následujícím čísle vlastivědného sborníku Orlické hory a Podorlicko. Čísla dopisů jsou citována dle publikace Jaroslavy Janáčkové (red.) Božena Němco­vá, Korespondence I., II., III., IV., Praha, Lidové noviny 2003, 2004, 2006, 2007.

Zdroj: Dobrušský zpravodaj, č. 5/2013, str 16–21
Autor: PhDr. Josef Ptáček, Dobruška, Nejedlého 612; tel. 732817567
Publikováno se souhlasem autora