Jen děti, ty děti mně největší starost dělaji

V Běláku dne 29/12 (1856)

Milá ženo!

Tvůj list mě nezastih zde, byl jsem už v Celovci. Jak jsem ti psal, jel jsem tam na Štědrý večer o 10 hodinách před polednem a po 4té byl jsem tam. Byli tomu oba rádi, že jsem k ním přišel, neboť žíjou také jen sami pro sebe v domácnosti a nemohou přece se žádným otevřeně promluvit jako se svým. Byli jsme živi ty svátky po česku. K večeři byl na černo kapr a vánočka, po večeři hráli jsme až přes 11 hodin karty („cvika“) o ořechy a Boženčina guvernantka neboť haushofmeisterová Tony s náma a dost dobře jsme se bavili. Boženka přistrojila stro­mek a Ježíšek nadělil Tonynce zimní čepec a pak svrchní třevice a Tony měla vel­kou radost a Boženka tež. Maji na [st]ravě jednoho študenta bohatých rodičů z oudolí Levantského, hranatého Němce, a pro toho bylo určeno to, co na stromě viselo, pamlsky, kluk tomu ale nerozuměl, ani nechtěl černou rybu, a ani sma­ženou, chce prý jen samý šterc a maso, nejradši vepřové. Měli jsme s klukem jundu. Na Boží hod jsme se měli zas po česku, odpoledne jsme šli na procházku a večer zas hráli v karty. Na svatého Štěpána šel jsem k finanční direkci se hlásit a právě ten den přišlo z Štýrského Hradce, že se moje kauce přijímá a že se mně povoluje to druhé v měsíčních lhůtách splácet. Složil jsem tedy při té příleži­tosti tam přísahu, což mně bylo milé, protože mohu dostat na prvního peníze. Bude se mně každý měsíc 8 f. 40 x. srážet a zbyde mně 25 f. Mohu říct, že jsem s těma pány v Celovci spokojen, nejsou takoví copaři jako u nás. Boženka při­pravila časně oběd a o 1né po poledni jsem zase na sv. Štěpána odjel domu, ne­boť v sobotu jsem zas musel byt v kanceláři. Chtěli, abych tam ještě celý ten den zůstal, a pozvali na odpoledne několik svých známých učitelů a také katechetu i direktora a chtěli zpívat kvarteta. Šetlík se mně velmi líbí, je to poctivá, dobrosrdečná, upřímná duše, k tomu velmi příjemný v chování, a Boženka nemohla lepší terno udělat jako s ním, to můžeš paní Staňkovy k jejímu uspokojení říct. Jsou oba blažený až posud, přeju jim, aby to jen pořád tak trvalo. Co bych měl Božence k vytýkání, je to ustavičné mazlení, k. p. „můj cukroušku, můj milý“ atd., to jde ustavičně a ona ho tak celého opanuje jako stará Staňka, neboť se při­hodilo, že on večer chtěl vepřovou pečeni jíst, ona mu na žádnej způsob nedo­volila, poněvadž [by] mu nebylo dobře, a obvzláštně na noc. On ale přece kou­sek chtěl, tu ona se ale zamračila a začala hned: „Máš-li mě rád, tak mně to udě­lej k vůli a nejez,“ a on hned poslech, však ona si ho osedlá, a on se dá, protože je dobrák. Já jsem si získal jeho důvěru, šel mě vyprovázet k dostavníku a začal pozdaleka o Božence, že to byla jeho první známost, že jen kvůli ní šel z Čech, že si nepřeje, aby měl už teď rodinu, aby alespoň mohla Boženka ještě něco na světě užit, a že se tomu hledí co možná vyhnout, aby nepřišlo žádný dítě atd., on že teprv je 24 roků, že měl k ženění ještě dost času. Mam prý k nim jen častej přijít. Boženka se vždy ráno k snídání bíle ustrojila, jako holubička vypadala, a už ani kozičky tak nezakrývá jako dřív, a on jí zlobil, že se jen kvůli mně tak přistrojuje, jindy že to nedělá. Já jsem jí lichotil, že jí to hezky sluší, tu se zapýřila, a tak jsme to pořád tropili. Ta jejich Tony, ta se k ním dobře hodí, je to hodná, ale prohnaná matrona, nechtěla ode mě na žádný pád diškereci přijmout. Boženka vypadá dobře, zdravou barvu má a tloustne, ruce má jako válce. Jeho maji tam rádi, musí byt šikovný člověk, to jsem pozoroval. Teď máš dost co pa­ní Staňkovy k povidání a k vypravování, což ji potěšit může. Boženka věděla, že dr. Frič mně kaucí půjčil, stará to jí psala, a měla z toho radost. Tak jsem nyní slavným oficiálem. Připadal[o] mně to dost divně, že jsem se s mym předešlým titulem loučit musel. Čert aby všecky ty titule vzal, což je do nich, když neni pe­něz. Když jsem přijel domu, bylo na mě v kanceláři psaní o[d] tebe, které jsem v sobotu obdržel. Nemohl jsem ti hned odpovedít, poněvadž právě ty dvá dni bylo v kanceláři trochu napilno a večer to jde s psaním bídně pro oči.

Teď víš, jak já jsem svátky strávil, jak ale tobě as bylo, mohu si pomyslit. Čas­to jsem na Vás myslel o Štědrým večeru a s Boženkou jsme o Vás všech mluvili, co as ty naší dělaji. Když po 6té večer přijdu z kanceláře, tu jsou myšlenky usta­vičně u Vás. Kdybych tu alespoň někoho měl, s kym bych mohl o Vás mluvit, tu ale ani dušičky. Také jsem si na loňskou večeři zpomněl, jak jsme na Karla čeka­li. Chuďas, kde se octnul. Mam strach o něho a dělá mně to tež starost, že není zdráv, a že jak se zdá, tam tuze rád není, jen aby ještě jen rok tam vydržel, a do­mluv mu, aby nechodil pryč, pokud nemá jinde jisté místo. Stranu té vandrovní knížky se poptej nejlepší Rupperta, on tě nejlepší o tom zpraví. Myslím ale, že se bude muset sem poslat, neboť jsem teď sem zuständig, jak tomu říkají. Tam by třebas dělali vytočky, tu vim napřed, že ne. Bude dost času, když as vpolovic druhého mesíce sem knížka přijde, a bude lepší, když mně ji sem pošlete, neboť musí se u místodržitelství pisebně o prodloužení žádat, a ty nevíš, jak do toho. Rád bych, aby se seznal v stromovím a v zelenině, aby ho mohli pak všude po­třebovat, v Štýrským Hradci bylo by arci zdrávo pro něho a pak by byl mně víc při ruce. Je to kříž s tema dětma. S Dorou je ta samá starost, je svrchovaný čas s ní, aby se nečemu učila, leta utíkaji a kdovíjak to s námi dál bude. Kdybych byl vám mohl alespoň na tu večeři poslat, abyste byli nemuseli čekat na milost ji­ných. To je ta věc, která mě nejvíc rmoutí, že se s krejcarem ani hnout nemohu. Bohu díky, že ještě ty tolik sily máš a sneseš to, já sám tě obdivuju. Bude-li pak nám přece nějaká pomoc? Já teď chci zakročit u ministerstva o Personalzulage, odvolám se na dekret, že mam 700flovou službu pojištěnou, teď že mam jen 400 f. a že mně následkem tim dekretem 300 f. jakož Personalzulage patří. Konsekventně mně musejí ten Personalzulag dát. Když nedocílím tim to, tak alespoň tím hnu, že mě nechaji postoupit do 700 f. Já teď pokoj nedám, žádost po žá­dosti budu posílat pořád o neco, až je to omrzí, neboť takle to dlouho jít ne­může, to raděj všim zde praštim, já zde a ty tam nouzí. Jakpak, ženo, kdybych zde zůstat musel a snad tech 700 f. dostal, jakpak potom? Zůstali bychom tak rozdělený do smrti? Po nějaký čas chci všecko snášet, ale na dlouho nebo navždy přece bych nerad. Víš, leta ubíhají, člověk není mladý a má jedinká touha, těchto několik let alespoň abychom pospolu byli. Rozvaž si to, a proto dle mého minění, aby se naše přání vyplnilo, že by nejlepší bylo, abys i ty mohla dle tvých žádostí živá byt, to jest v tvém oboru, abych mohl byt v Čechách, a to je privát­ní služba, pak mužem byt oba šťastnější, nežli nyní jsme. Já bych take nerad navždy se z Čech rozloučil, to víš, že ta hruda je člověku nejmilejší, a pak je tam náš Hynek, od toho bych se nerad vzdálil. To je moje minění.

Proto se jen přičiň, aby se nám naše přání brzo vyplnilo, a v tom pádu by nám mohl nejlepší Lanna pomoct, pak bychom mohli, když ne při sobe, ale­spoň nablízku byt a byla by take pomoc dětem. Kdyby mě Lanna blíž poznal, jis­těže by nelitoval toho, že mě do služby vzal, s vetší chutí a ochotou bych jistě pro něho pracoval, nežli zde pracuju. Tu mám takovou nudnou práci až hrůza, vpisuju do kněh náramně velikých samé Anweisungy a vedu žurnály, to je to všec­ko, samé cifry mám přivtěleno, Grundentlastungsfond, Landesfond, Religionsfond a Normalschulfond, samé fondy, není k tomu nic jiného zapotřebí nežli trochu pozornost, aby se v cifrách nezmýlil, některý dni nemam skoro nic na práci a jenom si s tim tak hraju. Musím ale přednostovi říct, aby mně víc přivtělil, abych se s celým tím geschäftem seznámil. Řekl jsem to také v Celovci, jak to zde se mnou stojí, neřekli na to ale nic. Einnehmer je bába, s tim není nic, já s ním také moc ceremonií nenadělám, jako i s tema druhýma, dělám svou věc a bašta. Jedním slovem js[em] buchhalterem a dost za 400 f. – vlastně jen za 300 f. Zde platěji zdejší kupci buchhalterům po 1000 f„ a jsou to jen malí kupci proti jinde. Jak jináč tu živ jsem, to už víš, večery jsou mně dlouhý, to nevím, co po­čít. Jedinké dobré, že mam večír teplo, někdy až tuze. Kdybych Vám ho mohl někdy trochu přepustit. Večír si přece někdy vejdu mezi zdejší společnost. Jme­nuje se Frohsinn, jsou to skoro samí mladé lidi, kupci, buchhalteři a několik ouředníků, také jsem už několikrát hrál proseranc a vždy vyhrál, jednou až 2 f. 2 x. stříbra, jsou to hlupáci a lehko s nima vyhrát. Co jsem vyhrál, dělá to už přes 4 f. stř., večeři jsem měl vždy zaplacenou a ještě zbylo, teď ale už nechtějí se mnou hrát, že prý to tuze dobře umim. Je zde Gesangverein, Liedertafel, včera měli produkcí, také jsem dostal lístek, byl jsem tam, nezpívali nic vzláštního, ale bylo to dost dobré. Byla všecka haute volée zdejší pohromadě, dámy v nejvetšim pucu, jedlo se přitom a pilo, trvalo to až do 12 hodin.

Zde jsou některý tak velký obchodníci v železe, že maji až 6 buchhalterů, a dobře jim platí. Obyvatelstvo pozůstává zde ze samých obchodníků, šenkýřů a ouředníků, ty všecky maji dost peněz, mimo ouředníků, proto si tech žádný zde neváží, mně to je ale jedno. Mě by si přece víc vážili nežli druhých, kdybych mohl mezi ně chodit, to pozoruju dobře.

Pán rytmistr od žandarmů byl u mě s vizitou, protože já u něho byl, a jsme dobrý kamarádi, je vskutku solidní člověk. Povídal mě, že zde není možná s ně­čím proniknout, to jest se zákony, dost že si dal práci, a teď že to nechá bežet, jak to běží, že si nechce dělat mrzutosti s lidma. U nás by to tak nešlo, jináč by do toho hromem uhodili. Ve všech novinách stojí, že dal cisař Albrechtovi plnomocenství, aby nedělal těm, kteří se v revoluci oučastnili, žádné překážky, když chtěji do státní služby vstoupit, když jináč jsou ke službě způsobilí, a to se já tež teď odvolám, až budu o to Personalzulage žádat, otřu jim to o hubu, ale to je lichocení, tak jako tem Vlachům. Divim se tomu, že ty máš v Praze až posud pokoj, že se tě neptaji, co tam v Praze sama děláš. Kdybys chtěla dostat pas od­tud do Uher, dostala bys ho jistě, a podaří se-li ti tvůj plán, přál bych ti to i so­be, alespoň bychom se z jara snad viděli, ne? Že ještě ty věci od Karla nemáte, mrzí mě to, aby se to neztratilo, jsou to ale lide na tom světě. Ty dni tu padá pořád sníh, je ho tu až hrůza, ani nemůže po ulici sněhem, a je teď po mých pro­cházkách. Jaroušovi a Doře vyřid, že jim budu kameny sbírat, teď je ale ještě zima, až pozděj, a že je oba líbám a aby po druhé Jarouš tak neškrabal, sice že nebudu mít rád, a [když] bude hruběj, že nedostane žádné kameny. Teď musim Menclovi už psát, zatim že ho pozdravuju i Šlenkertku. Zdráv jsem, až posud jsem tu neměl rýmu a noha se zahojila, je na tom strup a svědí mě to. Nenechal jsem doma jeden smrkací šátek, myslím, že ano. Čaj, cukr a rum jsem si už kou­pil, je to tu drahé, čaj Karavanen za 18 x. lot a žejdlík rumu, ale výborného, za 30 x., a už jsem podle tvýho receptu jednou měl večeři, kaštany peču v troubě sám, ujde mně s tim čas. Rád bych něco měl k čtení, čtu od Koppena Die Bergbe­wohner. [D]o novin pošlu neco co nejdřív, teď čtu Wiener Zeitung a Österrei­chische Zeitung, a tak přece vim, co se ve světě děje. Až budeš psát Bendlovi, tak ho pozdravuj. Jak to vypadlo s tim klepem s Štulcem? Co bylo na tom? S tou kau­cí druhou, to arci není naspěch, až při příležitosti se na to poptej. Divné mně to až posud všecko připadá a nemohu se s tou myšlenkou spříznit, že sem patřim, zde budu pořád cizincem, v Uhřích to nebylo tak, tam jsem byl dřív doma. Je tu přepodivný poměr v každém ohledu. Zde by bylo pro tebe dost k sbírání. Jsou zde osady nablízku ještě dost zachovalý slovinský, maji ještě svůj originální kroj.

Když tu byl císař, líbil přej se velmi císařovně při národní slavnosti, kterou jí uspořádali. Děvčata složily jeden oblek dohromady a darovaly císařovně a ten si vzala [s] sebou do Vídně. Bude mezi těma lidma ještě mnohý poklad. Tu si toho ale pražádný nevšimne jako na Slovensku, a tak se to svým časem všecko ztratí. O jakýmsi národním citu není tu ani památky, a to slovo Windisch, tak tu jmenujou Němci Slovinci, je tu tak v opovržení jak v Uhřích Slovák. Tu je jen ten rozdíl, že ty Windische jsou obyčejně bohatší nežli ty Němci, což v Uhřích na­opak. Není divu, že to na takovým stupni zde stojí, neboť před rokem [18]48 by­la ve všech školách, i ve vesnických, němčina zavedená, takže se ani číst po slo­vinsku neučili. O tom by bylo ještě moc k vypravování. Ten katecheta, to ti je mordský chlapík, ten by se i tobě líbil, s tělem i duší Slovinec, a pak má kuráž a je velmi solidní. Štěstí pro Slovinci je, že maji za školního radu horlivého Slovince, sice by bylo po krátkým čase po nich veta. Až budeš po druhé psát, pošli těch pár řádků Božence, ona bude mít radost, já jí to odtud pošlu, mam tě od ní, ja­kož i od něho pozdravovat.

Dne 30. Pozejtří máme nový rok, tak nám zas jeden uplynul v samých neho­dách a trampotách, což nám as přinese ten nový, já moc neočekávám dobrého, jenom kdyby bylo nějakého ulehčení, víc si nepřeju. Manku tež pozdravuj, když ona mě pozdravuje. Což as dělá Staněk? Je už hraběnka Kounicová v Praze? Sejdeš-li se s Vrbou a se Skřivanem, pozdravuj oba, jsou to oba dobrý lide, Vrba je ale ráznejší, je to zarytý husita, on je kalvín a starším ve sboru, hubuje ale na ně. Kossuth je tež v Celovci, žádný prý si ho tam ani nevšimne, a Görgei je [v] ta­mější fabrice na sukna chemikem, chodí prý často do muzeum, Šetlík už něko­likrát ho tam viděl. Nyní jsem si s tebou zase jednou v duchu pohovořil, a je mně nějak lehčej, kdyby to mohlo byt oustně! Když to ale nyní jinák byt nemůže, mušim se těšit na pozdnejší čas. Prosim tě, jen nezapomeň s psaním, a kdybys i snad neměla na marku, pošli psaní tak. Jen děti, ty děti mně největší starost dělaji, ať se to jen učí, aby z nich něco bylo. Bud teda s Bohem, přeju ti šťastnější nový rok, nežli byl starý, líbám tě, tvůj upřimný

J.