Muzeum Boženy Němcové
Česká Skalice
rozšířené vyhledávání
cz

Překlad (translations)

Česká Sklalice

Pomník Boženy Němcové v Praze

Pomník Boženy Němcové v Praze

Blížící se výročí narozenin Boženy Němcové vneslo před rokem 1950 do výboru Společnosti Boženy Němcové aktivnější zájem o konečné vyřešení pomníku na Žofíně.

Blížící se stotřicáté výročí narozenin Boženy Němcové vneslo před rokem 1950 do výboru Společnosti Boženy Němcové aktivnější zájem o konečné vyřešení pomníku velké spisovatelky. Ukázalo se, že v první řadě je třeba posílit pomníkový fond, a to jak pro vlastní práci sochařskou, tak pro všechny další výlohy na splnění plánu.

Společnost usilovala přimět prof. Karla Pokorného, aby se, pokud mu to dovolí tvůrčí svědomí i řada druhých současných zakázek, soustředil v nejbližší době hlavně na dlouho připravovaný pomník. Tak došlo k častějším návštěvám členů výboru Společnosti v jeho ateliéru v Akademii výtvarných umění nad Stromovkou. Přesvědčili jsme se, s jakou vytrvalou láskou hledal Karel Pokorný formu a výraz sochy, aby mluvila ke všem vroucím duchem, kolika různými skicami prošla jeho práce na modelu.

Základní jeho pojetí představuje Němcovou v chůzi proti větru – tedy úkol technicky velmi složitý a obsahově lákavý – a dodejme, hodný Myslbekovy školy. Vášeň, s níž národní umělec Karel Pokorný zápasil o dosažení cíle, který si sám určil, potvrzuje upřímnost slov, jimiž odmítl účastnit se užší soutěže: „Nacházím se úplně v zajetí krásné úlohy a dokud neukojím své sny a pokud se mi nepodaří přenésti je do pevného tvaru, nemohu pokládat svou práci za hotovou.“

Na poličkách kolem celého ateliéru, na stolcích, soklech a bednách, v každém koutě objevíte tu či onde některý sádrový variant Boženy Němcové. Jitro – Proti větru – Zrazená – Bojující a jiné přívlastky je označují – ale z každého se vám hlásí žena, zapálená touhou po pravdě a po lepším životě. Na všech vnitřní bouřící neklid nutí tělo k pohybu. Tento obíhající krevní proud, vyzařující ze všech přípravných modelů – toť největší mistrovství Karla Pokorného. Na jeho Boženách nenajdete studeného klidu. Kráčející nohy s napjatými svaly od špiček prstů až ke klínu vytahují vznosně celé tělo ve vlající suknici, lokty přitiskují šátek s třásněmi, ruce nesou knihu a růži, hlava vzdorně vztyčená i nakloněná, oči upřeny do dálky – všude na každé složce doklad a zkouška živého těla. Však také vyústí tato příprava v pohybově bohatou postavu vědomě kráčející ženy, která nemá jen jednu ústřední osu, ale zachycena z několika stran rozkládá se i sceluje v živoucí, krásně harmonický celek oduševnělého člověka.

Tato životnost Pokorného postav je zřejmá i na variantě, která vznikla pod vlivem závěru článku F.X. Šaldy o Boženě Němcové („Kolem byl mráz, tma; v ní bolest, muka, zoufání. Ale srdce její zpívalo přece svůj kladný ideální protest, postulovalo všecko, čeho nebylo ve skutečnosti: lidství, krásu, bohatství, volnost, harmonii, spravedlnost, soucit, lásku i Boha.“)

Pokorný staví ji zde na nohy k sobě sražené, postavu choulící se do sebe, nadzvihující jen bolestně lokty, aby se bránila úmorné bídě. A hlava ubohé zvedá se k odporu zvedá se k odporu proti maloměšťáckým ničemnostem. I zde cítíte rozbušené srdce a krevní návaly opuštěné matky.

Všecky tyto skicy jsou bohatým i radostným dokladem opravdové, více než dvanáctileté tvůrčí přípravy ke konečnému dílu. Občas se podařilo i zaťukat lehkou poznámkou nebo zaměřeným hovorem na uzavřenou schránku vnitřních podnětů k sošným variantám (jako byl onen Šaldův). A při vřelejším dotyku uměleckých problémů vynořila se i otázka, kritická nebo jen zvídavá, proč ta či ona partie sochy je vytvořena tak a ne jinak. Tak jsme se sbližovali s dílem prostě, pracovně, bez zbytečně nevhodných či všetečných dotazů.

Jednou vzpomněl také prof. Pokorný na svého učitele Josefa V. Myslbeka, jak právě v tomto ateliéru (po něm zděděném) odpověděl tehdy mladému, později našemu význačnému uměleckému teoretikovi. Mistrův Svatý Václav byl již na místě a lačný badatel zahájil řadu otázek ne orávě šťastnou formulací: „Co byste mi mohl, mistře, říci o svém Svatém Václavu?“ – Myslbek, zřejmě málo potěšen literárním pátráním a nastávající zpovědí, co a jak a proč je jeho socha taková, jaká je – chvíli zamračen mlčel, ale pak vyrazil stručně i souhrnně, sochařsky pádně a po svém: „Svatej Václav sedí na koni a stojí na Václavským náměstí.“ Čímž uzavřel další dialog, zcela zásadně i podle slov velkého německého básníka J.W. Goetha: Umělče, tvoř a nemluv. Čili: Dílo ať poví každému, co chtěl umělec vyjádřit!

Tato Myslbekova škola je vidět i na Karlu Pokorném. Od vypsání soutěže hledal prof. Pokorný ne vnější podobu, ale vnitřní motiv, osu, ideu Boženy Němcové a o její zpodobnění se snažil. Šlo mu o její jádro, kterým se stala svému lidu tak drahou a nesmrtelnou. Zpracovával materiál podobenek i kreseb, dobíral se jejího ducha studiemi Nejedlého, Tilleho a Šaldy. Ale všude narážel na tragický rozpor mezi jejím myšlenkovým zřídlem a varem a mezi vnější tváří, jak ji zachytili současníci. „Každá podobenka je jiná,“ – řekl jednou. „Technicky nedokonalé fotografie a umělecké portréty jsou stejně nespolehlivé. Hellichův portrét, objednaný jejími přáteli, učinil z ní bohatou měšťačku, jíž nikdy nebyla. Sama sním nebyla spokojena.“

Z tohoto svíravého „zajetí krásné úlohy“ přináší mu osvobození mladistvé pojednání Julia Fučíka o Boženě Němcové bojující. Fučík líčí básnířku v závěrečné charakteristice jako „duši odvážnou, ženu novou, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka.“ Tato knížka ovlivnila sochaře a přesvědčila definitivně, proč v takovémto případě není reálná podoba vůbec důležitá – tím spíše, že je vlastně ve své věrnosti ještě sporná. Ale Pokornému pomohla k rozhodnutí i sama Němcová, a to svým jedinečným přiznáním v listu svému muži (r. 1857): „V duši mojí je vštípen od mladosti již pud vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším – – touha po neskonalé Kráse a Dobru – – touha, která člověka z prachu povznáší – – Touha ta spojena s láskou, láskou opravdivou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu – – snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti- – .“

Ano, osobní zpověď autorky je nejdůležitějším vodítkem pro zpodobitele její pravé vnitřní tváře. Jaký by tedy mělo smysl zachycovat propadlý obličej utrápený bídou, nouzí a lidskými pomluvami? Co je nám i budoucím cennější: bohaté myšlenkové dary Boženy Němcové – nebo její tělesná ztráta a životní utrpení? Ostatně i v představách všech svých čtenářů žije Božena Němcová jako krasavice z pohádek, okouzlující svým nadšeným, hlubokým a bystrým duchem.

A tak právem v duchu velké básnířky i tvůrčím právem moderního umělce mohl národní umělec Karel Pokorný říci: „Proto jsem se snažil vytvořit prostě krásný obličej, takový, jaký už měly antické sochy. Vše musilo být v souladu s harmonickou skladbou celku, aby vyjádřil představu ženy-bojovnice.“


Toto je převzatý článek (www.bozena-nemcova.cz). Nemusí vyjadřovat stanovisko muzea či odborné historické či literárněvědné obce.

Datum vložení: 7. 5. 2008 9:25
Datum poslední aktualizace: 5. 12. 2020 20:25
Autor:

Božena Němcová

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
27
1
28
1
29
1
30
1
31
1
1
1
2
1
3
1
4
1
5
1
6
1
7
1
8
1
9
1
10
1
11
1
12
1
13
1
14
1
15
1
16
1
17
1
18
1
19
1
20
1
21
1
22
1
23
1
24
1
25
1
26
1
27
1
28
1
29
1
30
1
31
1
1
1
2
1
3
1
4
1
5
1
6
1

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID

https://www.swklid.cz

Ratibořický zámek

Státní zámek Ratibořice

Mapa Babiččina údolí

Mapa

Kladské pomezí

Kladské pomezí

Českoskalicko

Českoskalicko

Partnerská muzea
Spolupracujeme