Česká Skalice
Dějiny literatury jsou dějinami budování mostů mezi starými a novými dohodami o čtení, z nichž některé jsou střeženy přísnou diskurzivní policií, jako třeba čtení Boženy Němcové či Aloise Jiráska v 50. letech.
„Babička je snad nejmoudřejší česká žena,“ říkával Zdeněk Nejedlý svým třaslavým hlasem a běda každému, kdo by tu moudrost v knize nenašel. Dnes bychom četli Babičku spíše jako prvotní model českého „života ve lži“. Ta kněžna Zaháňská na ratibořickém zámku byla ve skutečnosti chladná diplomatka von Sagan, dcera agenta ruského cara, milenka Metternichova, na zámku se odehrávala důležitá jednání, dávaly se do pohybu síly, které dovedly Evropu od mocenské rovnováhy mezi národními státy až ke katastrofám 20. století.
Česká spisovatelka to ale nevidí, její pohled je soustředěn na vztah zámku a podzámčí, na boj o uznání životní moudrosti lidu zámeckou vrchností. Tento odpolitizovaný pohled na svět rabů snících o dobrých pánech se stal archetypem českého života ve lži, hlavním důvodem politických neúspěchů českého národa; důsledkem těch neúspěchů pak byly různé protektoráty a normalizace, které bylo třeba přežívat za pomoci pohádek o pyšných princeznách a spravedlivých králích Miroslavech či o vesničkách našich střediskových.
Za toto protiobrozenecké čtení Babičky bych byl v 50. letech obviněn z hanobení pokrokových tradic našeho lidu a bojím se, že není snadné prosadit je proti českému nacionálně-populistickému kýči ani dnes. …
Každé společenství čtenářů má své vůdce, svou inkvizici, své pranýře, svou BISku, své mučírny – dnes je to nejčastěji nějaká 5. B, v níž jsou žáci nuceni vysvětlovat, proč „přilétlo jaro zdaleka“ nebo proč „kněžna řekla: Šťastná to žena“. Má také svou politickou reprezentaci, svou byrokracii a své legitimní způsoby expanze.
V epoše globalizace texty marně touží po svém modelovém čtenáři. Kódy, styly, encyklopedie, aktualizace a fokalizace, z nichž sestává každá textová strategie, se na nás řítí příliš rychle a z příliš velkých dálek; přes příliš mnoho hranic by se jejich čtenář musel naučit přecházet a komunikovat, aby byl čtenářem modelovým. …
Citováno podle: Václav Bělohradský. Epocha tvůrčího čtení. Právo, Salon, 19. ledna 2006
Další texty autora např. v BĚLOHRADSKÝ, V. Tvůrčí čtení : Interpretace v epoše nadbytku komunikace. In: BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti. Praha: SLON, 2007.
