mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Ze Skalice nad Úpou

Žiwot w hlawním městě býwá někdy jako podzemní pramen, jemuž bez přestání wodnatých rozkoší přitéká, až konečně ouzkostí kůra pukne a člowěk, jako bludný potok, po kraji se pustí. Kdykoliw jsem se k břehům polabským blížil, nudila mě až na smrt ta otrhaná nahota pahorkowitých krajin, jimiž se cestowatel prowráworati musí, dříwe než k rozkošné přírodě Labské dorazí, Labe a Wltawa jsou dwa milenci naší České zeměpanny, kterážto we swé newděčnosti ani newí, kdo z obou ji wěrněji miluje. Za tichou powahu a nerozrušitelnou wěrnost, která žiwota swého počátek a konec jediné panně obětuje, odplácíť ona Wltawskému jinoschu chladným pohledem, pololíbým usmíváním a přiwinutím ku skalnatým ňadrům; jak jinak má se Labský bujník – široko daleko wyswlékla se nebohá milostnice ze wšech skwostů a šperků, a obsypala jimi rozmařilé jeho lože, stobarewné wěnce alibowonné pletence winou se okolo láskowroucích paží, jimiž plachého záletníka obejímá a wěčně upoutati míní, celé bujnolisté komonstwo sešlo se houfně k jeho břehům, a sklání hluboko hrdé hlawy swé, a zhlíží se w jasnotě oka jeho. Nasycen, nabažen nedbá ale kochánek na weškeré wábiwé moci, w bystrém proudu ubíhá z náručí zchudlé ženy, a hrne se k cizím krajům, kde prý mladí básníci „Biel lieben“ za heslo žiwota jednou prohlásili. Tenkráte wedla mě cesta k skromnějším wlnám Cidliny a Úpy. Skalice chystala kwětomilowným přátelům swým daleko široko rozhlášenou wýroční slawnost bohyně Dahlie. Bylo to w outerý 10. září za milého rána, když jsme se z Ratibořic do Skalice na cestu wydali. Ze wšech stran sjížděli se ctitelowé nádherných jiřinek, a z mnohého kočáru zawítala nám drahá twář wlastencowa. W hostinci „u Českého lwa,“ nad jehožto hlawou se jiřinkowá koruna houpala, hemžilo se hostů nesčetné množství. W příjemném zahradním salonu seděli na wywýšeném místě čtyři soudcowé a písař. Před nimi stál jeblanec, jehož tři boky rozmanitými jirinkami, wywolenci to předešlých roků, jako jiskrnatými klenoty wyšitým čalounem ozdobeny byly. Čekance wystawené pocty podáwal panský zahradník Bosse přísným soudcům, kteří po bedliwém uwážení každému z nich zaslouženou třídu přiřknuli a protokolárně zaznamenali. Jaká to změna času, středowěké za strašné půlnoci odbýwané, tajemné krwosoudy obrátily se k newinným kwětinám, místo lidských žiwotů wadnou jiřinkowé listy, místo proudů krwe tekou proudy Melnického. Ať zasmušilec tedy naříká a běduje, že se lidskost nešlechtí, že mraw a způsob k jemnosti nedospíwá; kdož mu uweří? – Jednalo se teď o wywolení tří nejdokonalejších jiřinek, které by králowskou poctou odměněny býti měly. Kdo w tajemstwí jiřinkowého pěstowání zaswěcen není, diwil by se, že práwě tato bezwonná kwětina, která jako žena marnotratná, wšecku sílu swou na lesknawé barwy zewnějšího hedwábu wynakládá, takowého zalíbení došla. Tomu wšak není takto. Dokonalost jiřinky záleží w jiných wlastnostech. Na barwitost, rozložitost kwětu nebere se žádný ohled, nýbrž hledí se, aby z wlastního semene wyrostlá kwětina nesla hustě směstnanou korunu, jejížto swinuté lupeny w pěkné srownalosti sferickou dokonalost napodobují, tak aby žádný lupen nad ostatní se newypínal, ale sworným duchem k celku přispíwal, a konečně aby při úplné wykwětlosti w jiřinkowém srdci plná zásoba swinutých lupínků neskončený wýwin slibowala. Toto poučení o dokonalosti jiřinky, ješto by se pro mnohou lidskou jiřinku hodilo, smířilo mě s kwěten tím, jejžto jsem wždy za páwa mezi rostlinkami powažowal. Prwní poctu obdržela jiřinka Jiří Poděbradský, druhá dostala jméno Wlasta a třetí princ Albrecht, na památku jeho welké lásky k přírodě. Za odměnu udělila společnost pěstitelům tři skwostné poháry, z nichž se při hostině hlučné toasty pily. Po weselém kwasu, který se w příjemném a welmi wkusně ozdobeném sále odbýwal, kde w hlawním wýklenku w zeleném poli bílými kwěty wysázená slowa Česká „Sláva Dahlii!“ se skwěla, zawzněly slawné České sbory Jelenowy, které tak jako instrumentální hudba při stole nelíčenou pochwalou wyznamenánybýti musejí, začež obywatelstwo Skalické swému zasloužilému měšťanowi netajené díky wzdáwá, kterýžto pochwílí swé národnosti a pěknému uměníwěnuje, o čemž hudební skladby k písním zwláště ku slawnosti Jiřinek od wáženého hosta básněným pěkným jsou důkazem. Že zpěwy národní hlučně uwítány byly, netřeba se zmíniti. Skwostný bál ukončil příjemnou tuto slawnost, kterážto co spojiště společenského žiwota Skalického okolí nikdy beze wší důležitosti ostati nemůže.
Česká wčela, číslo 77, 24. září 1844
Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Software pro správu a údržbu majetku SW KLID

Pro správu majetku používáme SW KLID.