Stanislav Kulda: Kresby – obrazy – litografie

Od 3. srpna do 14. záží srpna patří českoskalická muzejní výstavní síň pracím malíře a grafika Stanislava Kuldy.

Stanislav Kulda se narodil v Náchodě (1957), vyrůstal v Červeném Kostelci. V letech 1972–75 se v tamním závodě n. p. Severografia vyučil litografem. V letech 1975–79 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze na Hollarově náměstí. Před vojenskou službou (absolvoval ji v letech 1980–82 v oddělení propagace Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze) pracoval v propagaci náchodské Rubeny, po ní v tiskárně v Červeném Kostelci. V letech 1982–90 byl výtvarníkem Muzea Boženy Němcové a Textilního muzea v České Skalici a učil na Základní umělecké škole v Červeném Kostelci. Počínaje rokem 1987 si upravoval bývalou hasičskou zbrojnici v Dolních Rybníkách u Horní Radechové na ateliér. Stal se mu útočištěm, tvůrčím zázemím. Od roku 1990 má svobodné povolání. Námětovou škálu jeho prací výrazně obohatily četné cesty do zahraničí. V první polovině osmdesátých let navštívil Francii, západní Německo a Švýcarsko, v devadesátých letech Itálii, Řecko, Krétu…, několik měsíců žil v USA. Jízdní kolo, oblíbený námět jeho prací, je mu též nepostradatelným prostředkem k poznávání - krajiny, lidí, situací, sebe sama…

Věnuje se kresbě, malbě, volné grafice - zejména litografii, zabývá se i grafikou užitou. Upravil několik publikaci a řadu katalogů, vytvořil velké množství diplomů, pamětních listů, novoročenek, knižních značek… Je autorem, respektive spoluautorem, realizovaných návrhů výtvarných řešení muzejních expozic a dalších interiérů a exteriérů, reklamních štítů…, a to zejména na Náchodsku. Navrhoval dřevěné hračky, vytvořil několik trojrozměrných nástěnných objektů ze dřeva a kovu. Je autorem olejomaleb sv. Vavřince na budově děkanského úřadu v Náchodě (1995), madony na věži kostela v Dobřenicích u Hradce Králové (1996), svaté Anny samotřetí v kapličce u Dobřenic (1997-98) a malby v kapličce u slatinského mostu (2004), připomínající nehodu náchodské vrchnosti, Vavřince Piccolominiho, v roce 1694. Restauroval portréty dvanácti světců v klenbě kostela v Sebranicích u Litomyšle (1997). Ilustroval knihu Pověsti z Broumovska (2000), bibliofilské tisky Dva Čapci (2003), básně JUDr. Jana Hegera (2005), Židovské anekdoty (2007) a povídkovou knížku Arthura Blocha Vlak do pekla pro soukromé vydání JUDr. Karla Koldovského. Samostatně vystavuje od roku 1987, a to zejména na Náchodsku.

Stanislav Kulda kreslí a maluje od začátku sedmdesátých let, od poloviny let devadesátých se intenzívně zabývá litografií. Už první Kuldovy obrazy, malované od počátku olejovými barvami, jsou výjimečné. Motivy z krajiny Podkrkonoší, Náchodska a z Prahy nemaloval obvyklým způsobem, realisticky, nesnažil se o ztvárnění krajiny jako vyváženého, proporčního celku. Dominují jim do detailu propracované jednotlivosti, přírodní útvary i úkazy, lidské výtvory. Upřednostňování detailů je charakteristické i pro jeho tvorbu z osmdesátých let. Do svých prací vkomponovával zejména na něco upozorňující nebo před něčím varující objekty vizuální komunikace, například – pro jeho práce z uvedených let typickou - červenobílou triangulační žerď nebo černožlutou návěstní značku u železničních kolejí.

V osmdesátých letech a na počátku let devadesátých tvořil obrazy několika námětových okruhů. V malbách prvního z nich se setkává příroda, krajina, s civilizací, s technikou. Úmyslně je zvoleno slovo „setkává“, oproti nabízejícímu se „střetává“, neboť na rozdíl od výtvarníků, kteří se svými díly vyjadřují ke konfliktu krajiny s civilizací, přitahovalo Kuldu buď jejich soužití, souznění (to je stav, který bychom mohli považovat za „přirozený“, který odpovídá pojmu „civilizovaná krajina“) - kamenný most rozkročený nad řekou, pevně vetknutý do krajiny, jako by tam byl od nepaměti…, nebo jejich neobvyklá propojení s neobyčejnou atmosférou – automobil ukrytý v lese stébel trav. Pro obrazy dalších okruhů se nechával i nadále inspirovat krajinou a přírodou svého domova, pro jiné většinou mu důvěrně známými, mnohdy zdánlivě všedními, nenápadnými místy a drobnými památkami -opuštěnými zahradami, bránami a vraty, hřišti, ploty a zdmi, zapomenutými zákoutími… Poetizoval je, ztvárňoval s mnohdy až snovou náladou. Maloval i význačné stavby a architektonické památky z různých zemí, nechával se inspirovat zážitky milostnými (či spíše erotickými), působivou událostí, příhodou, estetickým dojmem – četbou, shlédnutím filmu, divadelního představení, poslechem vážné hudby. Zejména do těchto obrazů začal ukládat kromě podoby reálného, předmětného, také podobu svých představ, myšlenek, pocitů, vizí...

Od konce osmdesátých let se věnuje i tvorbě portrétní, v jeho obrazech se začínají výrazně uplatňovat motivy figurální, zejména akty. Na konci osmdesátých let namaloval několik působivých, expresívně pojatých autoportrétů. Sílí jeho inspirace světem techniky, technickými vynálezy – parním strojem, spalovacím motorem, dopravními prostředky všeho druhu… Na jeho plátnech se objevují koňmi tažené kočáry, automobily, parní lokomotivy, jízdní kola, vzducholodi, rogala, letadla, vrtulníky, raketoplány, ponorky… V jeho malbách z okruhu prací inspirovaných světem techniky se čas od času objevily i motivy netechnické, obvykle zajíci, tygři, divocí psi, motýli, stromy…, zpravidla ovšem nikoli v kontrastu k motivům technickým. Spíše naopak. Tato neobvyklá setkání zdánlivě nesourodých motivů dodávají obrazům neobyčejnou působivost, umocňují jejich výraz.

V Kuldově tvorbě z osmdesátých a z první poloviny devadesátých let zaujímají významné místo i jakési „výtvarné hrátky“, humorně či groteskně laděné „hříčky“ – na horizontu, pod oblohou plnou planoucích hvězd uspořádaných v souhvězdích, stojí velký (červený) vůz s rozsvícenými reflektory, z obrovité hlavy po čertech rychlého cyklisty trčí mohutné rohy…V Kuldových pracích z poloviny devadesátých let jako by však také zároveň ubývalo poezie, lyričnosti, humoru… a přibývalo tváří s tvrdými, strhanými rysy, často záměrně deformovanými až do jakési bizarní, groteskně, jízlivě úšklebné podoby. Snad jde o odraz autorovy tehdejší životní situace, jeho momentálního rozpoložení, o reflexi.

A způsob, jakým tehdy vznikala řada jeho maleb? Obraz musí nejprve vnitřně „uzrát“. Teprve potom ho autor na papír nebo plátno impulzivními, prudkými tahy štětce často doslova „vychrlí“, vydrápe a vyryje. Výsledek překypuje… výbušností, nedočkavostí nespoutaností, emocemi. Autor se obrazy a prostřednictvím nich rozdává, naděluje, zpovídá, sděluje a vyslovuje, ale zbavuje též vnitřního napětí a neklidu, nesoustředěnosti, nervozity, roztěkanosti a rozčarování, zklamání a bolesti… Kuldovy obrazy musejí být prostě nejprve prožity, teprve potom mohou být namalovány. V tom spočívá nejen jejich sdělnost a přesvědčivost, vzrušivost, naléhavost a výraznost, ale i svébytnost a nenapodobitelnost. Od počátku osmdesátých let do poloviny let devadesátých tak vznikly desítky maleb, z nichž ne všechny by dnes před přísným zrakem autorovým či kritika obstály. Jejich tvorba se nesla v podstatě ve dvou rovinách a rozhodnout, obrazy ze které z nich jsou lepší, je těžké. Ty po formální stránce do detailu propracované, ponejvíce delší čas vznikající, "dotažené" a zcela jistě i duchem obdařené nebo plátna zrozená během jednoho večera, jedné noci, několika málo hodin soustředěného, často až impulzivního tvůrčího nasazení, vzepětí, několika málo minut urputného zápasu o celkový dojem, vyznění, o výsledek co nejnaléhavější..., plátna, k jejichž stránce formální bychom mohli mít dílčí výhrady, avšak jejichž syrovosti, bezprostřednosti a opravdovosti, intenzitě a strhující působivosti se nelze než obdivovat?

V pracích z uvedeného období jsou často zastoupeny symboly, náznaky… V zahradě za zdí s dřevěnými vraty stojí dva osamělé stromy propletené větvemi, pojem svoboda mu symbolizují přetržený řetěz, láhev plzeňského a horské kolo… Vyjadřování prostřednictvím symbolů a námětovou škálu v podstatě odpovídající námětové škále maleb najdeme i v barevných litografiích, tvořených s plným nasazením od roku 1996. Kulda tehdy zcela propadl kouzlu a tajům náročné grafické techniky, k níž je třeba nejen manuální zručnosti, fortelnosti, šikovnosti a hbitosti, přesnosti a pečlivosti, ale i bohaté fantazie a představivosti a předvídavosti (tedy schopností a vlastností, kterých mu bylo bohatě dáno), techniky, v níž mohl zúročit svoji kreslířskou erudici a malířské zkušenosti. Na většinu toho, co předchází zrodu kvalitní litografie, si musel přijít sám, a když se tak po měsících příprav, odstraňování technických problémů, zkoušení a hledání dostavilo konečně také nalézání, uznávaný mistr litografie, akademický malíř Vladimír Suchánek konstatoval: "Všichni ho znají jako divocha, v tom dobrém slova smyslu, a litografie ho ukázňuje. Jeho tvorba není překotná, avšak neztrácí ani na temperamentu, protože tento vyjadřovací způsob ho brzdí a zároveň skýtá všechny možnosti."

Do dosud posledního desetiletí umělcova života, a tak i do jeho tvorby, zasahují opakující se deprese, nebezpečný a zlý „démon alkohol“ (v druhé polovině devadesátých let tak ostatně nazval i jednu ze svých litografií). V litografiích přibývá drsnosti, vypjatosti až do nejzazší možné míry (symbolizují ji do běla rozpálené, vibrující motory; do nepříčetnosti rozkmitané ojnice parní lokomotivy…), často je v nich zastoupen motiv strádání, bolesti a utrpení, destrukce, zkázy, konce… (sekyra, palné zbraně, náboje, průstřely…). V uvedeném období uplatňuje svoje schopnosti také v oboru knižní ilustrace, od roku 2006 věnuje hodně tvůrčích sil malířským a grafickým portrétům autorů a interpretů vážné hudby, lékařů, vědců…

Ohlédneme-li se za výsledky dosavadní, pětatřicetileté intenzívní tvorby malíře a grafika Stanislava Kuldy a pokusíme-li se stručně charakterizovat její základní rysy, můžeme konstatovat, že většina prací tohoto neobyčejně citlivého, senzitivního autora vzniká z potřeby vypravovat, sdělovat, svěřovat se. Kulda pro ně čerpá ze dvou hlavních zdrojů. Tím prvým je svět zneklidňujících, jeho duši drásajících a jen s obtížemi zvladatelných emocí a tím druhým – paradoxně - svět řádu, systému, pravidel, zákonitostí…, svět sil spoutaných - svět techniky, strojů, staveb… Oba světy, jejich zástupci, se pak v mnohých Kuldových pracích prolínají, spojují, setkávají, a stávají se tak nositeli více či méně dešifrovatelných sdělení.