mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Božena Němcová – Pokus životopisný a literární (6/2)

VI. V Domažlicích a Všerubech

2. „Dopisy z Lázní Františkových“ — „Obrázek vesnický“ — „Selská svatba z okolí domažlického“

Ani v Domažlicích, v kraji tak zdravém, choroba Němcové neopouštěla.

„Bohužel, u nás je stálá nemocnice,“ píše Čelakovské. „Moje dobrá Dora stále churaví, a i se mnou se věc zhoršila. Jako poutník bloudící po poušti saharské s toužebností hledí, kdy zelený trávník uvidí, tak hledím i já, kdy sníh roztaje a kvítí se probudí, abych své ubohé dítě na boží světlo poslala a sama též okřála. Jest to trapný stav, když člověk ani den bez bolesti stráviti nemůže a snad ani žádné pomoci očekávati nesmí. Ještě dobře, že se chráním melancholie, sice bych byla již pod zeleným rovem, z čehož bych si ale, kdybych neměla svaté mateřské povinnosti, pranic nedělala. Řeknete, že mám ale ještě jednu povinnost, viďte? — Nu chvála Bohu, již je naše lípa zelená, již je v úplném květu a nepozná, kdy lístek upadne! Jen aby nám Bůh její květ ode vší pohromy uchránil!“ —

Němcová měla pravdu. Probuzení lidu českého bylo již téměř, alespoň v Čechách, dokonáno. Jaký to vítězný pokrok od té doby, co na počátku tohoto století ještě sám Josef Dobrovský (nar. 1753, zemřel v Brně 1829) pochyboval, že podaří se vzkřísiti národ český, a Jos. Jungmann v letech dvacátých „sedě s několika málo přáteli stejně cítícími u stolu, zádumčivě je upozorňoval, kdyby náhodou na ně spadnul strop, že jest na dobro po českém národě, veškeré duševní jeho snažení že se soustřeďuje jen v jejich hlavách a veškerá uvědomělá a plodná k němu láska jen v srdcích jejich“; již bohudík minul čas, kdy v hostincích každý od toho stolu vstal, kamž zasedl host po česku hovořící, jenž býval pak schválně tak špatně a nedbale obsloužen, aby mu na mysl nevstoupilo po druhé do místnosti té zavítati a sprosťáctvím svým neslýchaným poplašiti osoby jiné, ba kdy „sám Čech vše, což bylo jeho, za nedostatečné, směšné, hloupé pokládal, zaleknuv se, uklouzlo-li mu krom domácnosti jediné slovíčko odsouzeného a na prosto již zavrženého jazyka“. — A k tomuto obratu Němcová přispěla měrou dnes již neocenitelnou.

Na radu lékařů Němcová odebrala se počátkem července r. 1846 do Lázní Františkových a pobyla tam čtyři neděle.

Františkovy Lázně, v západních Čechách nedaleko Chebu, prosluly byly již počátkem tohoto století jakožto lázně slatinné a kyselkové, avšak teprve roku 1865 povýšeny na město. Tam psala své zajímavé Dopisy z Lázní Františkových, svědčící sestře Marii do Zahaně, určené však veřejnosti. Líčí v nich své denní zaměstnání, vycházky do okolí, popisuje ruch lázeňský a všímá si bedlivě každého nově přišlého cizince a cizinky. Druhý z dopisů věnován jest Chebu, který navštívila zvláště z té příčiny, aby spatřila onu rytířskou síň, kde byl 25. února 1634 vévoda friedlandský, Albrecht z Valdštýna („malý Čech, ale velký voják,“ jak Kollár praví) zavražděn.

Ani Lázně Františkovy neposkytly Němcové žádoucí úlevy. „Čtyři neděle byla jsem od dětí vzdálena; co mne to peněz stálo, co trápení, a vše nadarmo. Po nějaký čas bylo mi lépe, ale nyní se moje staré bolesti navrátily, a jsem tak churava, jako dříve… Možná, kdybych byla zkažena nepřirozenou filosofií, která slovem smrt pochovává duši i tělo, že bych snad zoufala, ale tak mi ani nenapadne, báti se smrti. Vždyť umříti nemůžeme!“ —

Přes veškeru churavost, když byla s pohádkami hotova, sbírala mezi lidem látky na povídky. První v tom oboru pokus Němcové je „Obrázek vesnický“, kterýž ohlašuje Čelakovské slovy: „Napsala jsem vesnickou povídku, ale nevím, bude-li se líbiti. Jestliže ji přijmou, napíšu ještě jiné; jen že mám velmi málo času k tomu a jen večerů a nedělí použiti mohu. Avšak když se na pouť jede v pohodlném voze, to prý není taková zásluha, jako když se jde pěšky.“ —

Na svých pochůzkách po okolí seznámila se Němcová s mladou selkou, na níž patrně pozorovala, že je nešťastna. Ta vyprávěla jí osud svůj, na venkově tak obyčejný. Rodičové přinutili ji z tvrdohlavosti a z neústupnosti ku sňatku s mužem, jehož před tím ani neznala, jako byl ze vzdorovitosti vlastních rodičů i miláček její přinucen proti hlasu srdce se oženiti. To vypravování selčino dalo Němcové podnět k první její povídce, nadepsané „Obrázek vesnický“. Děj je zcela jednoduchý, prostinký, dojímá však svou opravdivostí; povaha Tomšova vylíčena velmi zdařile.

„Selská svatba z okolí domažlického“ těsně přimyká se k povídce předešlé, vypisujíc vedle toho všecky zvyky při selské svatbě ode dávna zavedené.

3. „Karla“. — „Dlouhá noc“

V létě r. 1847 přeložen byl Němec do Všerub, těsně při hranicích bavorských, na jihovýchod od Domažlic, v okresu novokdyňském.

Pro své působení v Domažlicích a okolí Němcová byla udána, že bouří lid, a manžel její tedy přeložen do krajiny ryze německé.

Všeruby (něm. Neumark), mající (dle sčítání z r. 1890) něco přes 900 obyvatel, z nichž pouze 33 Čechů, byly do konce 17. století městečkem úplně českým, ba ještě r. 1706 byly tamější knihy pozemkové české.Sem ovšem spokojenost se s Němcovou a mužem jejím nepřestěhovala. I zkoušela všelijak zameziti přeložení to. Dlela v Plzni, aby ospravedlnila a vysvětlila své působení na Domažlicku, pro něž měl muž její býti z trestu přeložen, a odtud zajela si do Prahy, kdež byla hostem v rodině dra Václava Staňka, dávného a upřímného to přítele svého. Tam po šesti letech setkala se s Čelakovským, jenž právě v Praze meškal. Navštívila též choť Pavla Jos. Šafaříka a těžce již churavého Jos. Jungmanna, jenž brzo potom zemřel dne 16. listopadu.

Návštěvou pražskou duch Němcové velice okřál. „V Praze hlavu a srdce měla jsem plné rozkoší, jedině nohy plné puchýřů od té pražské dlažby. Přes to jsem v Praze zrovna omládla a tak ráda sobě na onu návštěvu vzpomínám, jako na svá mladá léta.“

Dr. V. Staněk chtěl dáti podobiznu Němcové litografovati, ale ona tomu ze skromnosti velice odpírala a také toho nedovolila. Teprv r. 1853, nedbaje námitek Němcové, vydal zdařilou daguerotypii obrazu Němcové u Farského v Praze a přihlížeje k dosavadním pracím jejím sběratelským v oboru lidovědy, připojil heslo: „Quidquid laudabile, memoriae tradendum.“ Daguerotypie tato po druhé vydána po její smrti a jest vedle obrazu Hellichova nejzdařilejší.

Podnebí všerubské Němcové dobře svědčilo. „Jsem nyní zdravější a tloustnu, snad že v těch horách spokojeněji žiju.“

Tady, jako již dříve v Domažlicích, Němcová měla příležitost pozorovati radost vojáků našich, vracejících se po dlouhých letech z Němec do vlasti. Státy rakouské totiž od kongressu vídeňského roku 1815 do války rakousko-pruské r. 1866 příslušely k tak zvanému buntu neboli spolku německému, ve kterém mocnář rakouský předsedal. Spolkové pevnosti, kam všechny státy súčastněné byly vázány posílati určité oddíly vojenské, byly čtyři, z nichž největší a nejsilnější Mohuč. Tam ležely nejvíce pluky české. Také vysloužilci pluku domažlického vraceli se domů s radostí nevýslovnou za pobytu Němcové v Domažlicích. To jí dalo podnět k první větší povídce „Karla“.

Vojáci naši stojíce ještě na půdě bavorské, odkud však daleko viděti bylo do Čech, „házeli čapkami do povětří, smáli se, výskali, mnohý stál v němém pohnutí — každý dle své povahy radost na jevo dával“.

Mezi vracejícími se byla také vdova po poddůstojníkovi, Markyta, nesoucí malou Karlu v náručí. Vracela se k domácímu krbu, do služby zase k rodině rychtářově.

Vychovatelem čilé Karly stal se starý vysloužilec Bárta. Povaha Bártova, Markytina, rychtáře Miloty a jeho ženy vylíčena neobyčejně zdařile. Karla učila se všemu jako chlapec, ba i výcviku vojenskému. Krásně se od Bárty naučila vyřezávati ze dřeva — což obyčejným jest průmyslem horalů. Karla dospěla. Jedenkráte od synovce Bártova vypůjčila si vojenský šat, přestrojila se do něho, a z Karly byl — Karel. Karel dal se odvésti a odbyv si službu vojenskou, vzal si bývalou družku svou Hanu za manželku. Jak klonila se Karlina povaha vždy víc a více k povaze mužské, jak konečně Karla nechtějíc déle se přetvařovati, dala se za vojáka, ačkoliv právě z té příčiny Markyta, chtějíc vojančiny uchrániti dítě své, vydávala je za dceru a ne za syna a také dle toho je strojila — to vše vylíčiti podařilo se znamenitě Němcové, a v této jemné hře střídavých duševních pochodů a změn také spočívá největší cena „Karly“. V ní Němcová poprvé užila podřečí domažlického při rozhovoru selského lidu; dodala tím formě povídky jakési pestrosti a nové zajímavosti, učinila ji věrněji realistickou. Zachovala pak v tom míru přirozenou. Pozdější následovníci Němcové jali se však užívati nářečí až i na ujmu srozumitelnosti svých prací.

„Karlou“ dokázala Němcová nejen své výborné vlohy vypravovatelské, nýbrž i mluvnické. Vnikla velmi záhy a rychle tak úplně do ducha podřečí, zvaného bulského, že z této povídky a z Pohorské vesnice lehce a názorně poznáváme ono podřečí.

Karlu“ psala Němcová v Domažlicích a dokončila ve Všerubech, vydala však tiskem teprve v almanachu „Perly české“ roku 1855. Hned po „Karle“ napsala „Dlouhou noc“, aby ukázala na rozdíly přástev na Domažlicku a Krkonošsku. V rámci jednoduché totiž povídky o Madlence a jejím Jiřím vyličuje krásnou zimní zábavu a slavnost, zvanou „dlouhou nocí“.

Zatím přiblížil se pohnutý rok 1848. Již v únoru docházely z hlavního města mocné Francie poplašné zprávy o neblahém osudu krále Ludvíka Filipa Orleanského, o obnově republiky atd., a podobně lid počal se jítřiti v Němcích. U nás konán zatím dne 11. března první slovanský sjezd v Praze, kde vypracována též žádost k císaři a králi Ferdinandu Dobrotivému, aby splnil přání národa.

Dne 13. března slíbena konstituce čili společná ústava od císaře Ferdinanda Dobrotivého, povolena svoboda tisku, ozbrojení měšťanů a studentů čili národní garda a svolání sněmu ze všech zemí rakouských, vyjímajíc Uhry. Všude po zemích českých, zvláště ovšem v Praze, rozhostil se nevídaný ruch. Každý staral se jen o politiku a konstituci, vykládaje si pojem ten dle rozumu a vzdělání svého. Všeobecný proud ten zachvátil také naši B. Němcovou. Již dne 8. dubna 1848 vystupuje Božena ve „Včele“ jako apoštol svobody národní a jala se vykládati lidu ve své „Selské politice“, co jest svoboda, co jest to konstituce.

Selská politika“ Němcové jest sice četba ryze časová, přece však i nám dosud velmi zajímavá, ježto v úvodě, jasně a názorně, vtipným a někdy i rozmarným způsobem líčí, jak sedláci naši představovali sobě tu novou „svobodu“. V „Selské politice“ Němcová líčí „jednoduše, avšak geniálně celou povahu českého sedláka, líčí jeho utrpení za doby absolutistické a jme se jako pravá demokratka obvazovati rány krvácející lidu českého a účastniti se velké oné práce duchovní, kterouž lid k pravému poznání svobody toliko lze povznésti.“

Než dlouho netrvala radost českého národa. V pondělí svatodušní dne 12. června sloužena před sochou svatého Václava na Václavském náměstí v Praze slavná mše, jíž se účastnilo ohromné množství lidu českého. Po bohoslužbách rozbíhal se nadšený lid do všech ulic pražských, při čemž někteří, jak už bývá při podobných příležitostech, rozpustilým způsobem radost a nadšení na jevo dávali. U Prašné brány vojáci z blízkých Kralodvorských kasáren vyrazili a některé z davu poranili. Tím se začalo tak zvané svatodušní povstání, nerozvážnou bujností byvši vzbuzeno a zmařivši rázem všechny naděje, vznícené vlasteneckým jednáním českého sněmu i příchylností císaře Ferdinanda k nám. Pouliční boje s malými přestávkami trvaly tři dny. V noci na 15. červen zapáleny střelbou z děl staroměstské mlýny u Karlova mostu. Budovy pražské těmi boji utrpěly velice, následky však pro národ celý byly zase osudné, hrozné.

Jak působily převraty pražské na Němcovou? O tom podává nám sama dojímavou zprávu: „Od počátku udělení konstituce žili jsme v samém napnutí; tu radost, tu strach; zase radost a opět žalost… Tu jako hrom z čista jasna udeří do nás zpráva o událostech pražských! Věřte, že v Neumarku nevěděl nikdo, co činí… Právě když v Praze mlýny hořely, musela jsem v záležitosti přesazení svého muže do Plzně jeti… Když jsem pak již v Plzni byla, tu mi nedalo, zajela jsem do Prahy, abych se dověděla pravdy.

Milá Bohuslavo! jak smutně vypadala ta stověžatá Praha, ta naše matička, ta naše svatá Mekka, již každý Slovan s vroucností miluje a báječně o ní sní! Branami se posud nepouštělo, musila jsem po vodě, kde všude vojenské silné stráže stály… Když spatřila jsem tu zkázu města, když vešla jsem mezi naše drahé hlavy, když slyšela a viděla jsem to utrpení našich šlechetných vlastenců, ten bídný úšklebek na vše, což k Čechům jaký vztah mělo, tu nemohu Ti říci, jaké city se ve mně střídaly — slzela jsem bolem i zlostí… Poslední čas obávala jsem se, že i mého muže zavrou, ale posud nic nepřišlo a nyní, když pražští vězňové jsou propuštěni a na veřejné výslechy odkázáni, nebude se snad tak libovolně a bez příčiny zavírati.“ —

Ježto v bouřlivé ony dny červnové přítelkyně B. Němcové, Honoráta z Wiśniowských Zapová, bydlela právě na nábřeží naproti ostrovu Žofínskému a veškeré hrůzy těch dob prožila, neváháme zde dodati výňatek z dopisu jejího svému muži, jenž právě dlel mimo Prahu. Ze všech současných zpráv nám známých jest onen dopis nejnázornější. Povstání ovšem nevzniklo tak nahodile, jak pisatelka se domnívala, nýbrž snadnovznětlý lid byl do něho stržen od nerozvážných zosnovatelů — na nenahrazenou posud škodu národa. Zapová píše: „Můj nejdražší muži! Věř mi, že nevím, od čeho mám začíti neb co dříve vylíčiti; přežila jsem strašné časy, ačkoliv ještě nevím, přežila-li jsem je. Nevíme, co se ještě stane a co na nás ještě čeká. V neděli všude na rozích bylo ohlášeno, aby se v pondělí, to jest na druhý den svátků lid sešel na Koňském trhu, kdež mše sv. sloužiti se měla. Po mši podával sobě lid ruce na znamení, že svorně spolu držeti bude a že se Windischgrätzovi zaprodati nedá. Po skončených bohoslužbách ubírala se část lidu s nevinnou myslí kolem generálního velitelství. Vojsko všude bylo rozestaveno, a lid zpíval „Svatý Václave“. Vojsko pozorujíc to domnívalo se, že jdou na Windischgrätze, tedy střelili na bezbranný lid, načež v okamžení začal stavěti barikády. Prvního dne mělo vojsko vrch, dobylo aleje, železného mostu i jiných částí města, na železném mostě jsou rozestavena děla, střelba zněla strašně, vše se otřásalo — můžeš sobě představiti můj stav. Náměstí před našimi okny bylo naplněno podskalským lidem, dlažbu vylamovali, i mně přinášeli kamení do pokojů, aby odtud na vojsko házeli…

Na ostrově Kampě děla rozestavili, ostrov Střelecký myslivci obsadili, z ostrovů a z Kampy, Letné a Marianských hradeb na město stříleli. Kolem našeho domu postavili se mlynáři a stříleli na myslivce, tito na náš dům. Před tím protlačila se Hlavsová přes barikády k nám a vyvedla mne s dětmi k našemu strýci. Jakmile jsem opustila dům, letěly do naší ložnice koule. Štěstí, že jsem unikla… Své Prahy nepoznáš více, zpustošena strašně.“ —

Ký div, že se Němcová v druhé polovici června vrátila z Prahy ustrašená, zoufalá a chvějíc se obavou o svého muže; i konala hned přípravy k odjezdu ze Všerub. Manžel její ještě ku konci toho měsíce přeložen byl do Nymburka. Ačkoliv si ve Všerubech z počátku libovala, zvláště že zdraví její se tam ustálilo, přece spěchala nyní ráda odtud, bojíc se příkoří od rozeštvaného lidu.

 

Zdroj: VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová: Pokus životopisný a literární. Praha: J. Otto, 1895. (Vzhledem k stáří textu nemusejí obsažené informace odpovídat pozdějším zjištěním.)

« předchozí kapitola následující kapitola »

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Software pro správu a údržbu majetku SW KLID

Pro správu majetku používáme SW KLID.